Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Německé divadlo a české potíže

Aleš Knapp


Pro milovníky divadla se Pražský divadelní festival německého jazyka stal vítanou samozřejmostí. Potíže s ním ale nepřestávají mít profesionální kritikové, kteří se letos nechali unést scénickým zpracováním Marxova Kapitálu.

„Šok, nebo inspirace?“ - tak znělo téma diskuse, uspořádané v Divadelním ústavu na závěr dvanáctého ročníku festivalu. Vedení debaty se za přítomnosti festivalových dramaturgů Josefa Balvína a Petra Štědroně chopily redaktorky Lidových novin a Práva Jana Machalická a Radmila Hrdinová. Protřelé divadelní kritičky, které festival sledují už tucet let a vždy se tvářily jako schopné ocenit „šokující“ a přitom inspirativní německojazyčné inscenace, byly letos zřejmě rozhodnuty změnit kurs: v názvu diskuse postavily „šok“ a „inspiraci“ do vzájemně se vylučujícího protikladu. Snad jako by tu cílem bylo nenápadně přesvědčit ostatní, že připadají-li si tím či oním představením šokováni, nechť zapochybují o jeho inspirativnosti a kvalitě.

Potíže s festivalem u nás kritikové ostatně mívali už v minulosti: když redaktor Divadelních novin Jan Kerbr k cyklu Shakespearových historických dramat Do krve! mravokárně poznamenal, že nechat hrát na témže jevišti vedle svlečených žen i děti není vhodné. Pamětníci si vybaví, jak po uvedení hry Thomase Jonigka Pachatelé, ironicky pojednávající o sexuálním zneužívání dětí rodiči, celá svita divadelních arbitrů namísto plánované diskuse trucovitě prchla z Divadla Komedie. A prapodivně zněl i loňský rozhlasový rozhovor s ředitelkou festivalu Jitkou Jílkovou, který měl být pozvánkou na festivalová představení. Na inscenaci Shakespearova Macbetha v režii Jürgena Gosche, vyhlášenou v Německu jako nejlepší představení roku, zvala Jílková varovným hlasem a bezmála s omluvou všem, kdo se při pohledu na obnažené herce budou cítit pohoršeni.

Česká pochybovačnost
Před závěrečnou inscenací festivalu (Peter Turrini: Můj Nestroy) si stoupl Pavel Kohout na prkna Stavovského divadla a zvěstoval, že odstupuje z festivalového vedení. Dodal neupřesněné stanovisko, že v budoucnu by se podpory této akce měly namísto soukromých sponzorů chopit státní instituce. Letošní ročník festivalu se ale může jevit jako počátek nedobrého vývoje i z jiných důvodů. Ředitelka Jílková například tvrdí, že sponzoři velmi neradi podporují šokující, i když kvalitní představení na způsob loňského Macbetha. Podle jejích slov se festivalovým chlebodárcům zdála tato inscenace příliš vulgární a skutečnost, že ji kritika v celém Německu ocenila jako bezkonkurenčně nejlepší, prý nemá na sponzory vliv. Vedení festivalu navíc připustilo, že by se vzhledem k nedostatku financí mohla už příští rok celá akce scvrknout na pohříchu hubený počet tří večerů.

Radmila Hrdinová vystoupila v diskusi s konstatováním, že festivalovým představením se během dvanácti let už dostatečně podařilo ovlivnit český divadelní život. Hodlala snad říci, že tímto pádem vlastně do budoucna žádný divadelní festival německého jazyka nepotřebujeme? Machalická doslova vydolovala z dramaturga Josefa Balvína oslavná slova o „úžasné vlně nového divadelního stylu v německojazyčné oblasti v 90. letech“ - aby pak nazítří mohla v článku „Festival bez ´bomby´ a Kohoutovo trucování“ vyslovit nepodloženou domněnku: že současnému německojazyčnému divadlu „dochází dech“.

Šla-li v Divadelním ústavu řeč o tom, že festival ovlivnil české divadelníky včetně česko-německého režiséra a šéfa Divadla Komedie Dušana Davida Pařízka, je dlužno podotknout, že Pařízkovy rádoby minimalistické inscenace v činohře v Kolíně nad Rýnem znamenaly jeden propadák za druhým. A jako výsměch příznivcům kvalitního divadla se jeví fakt, že cenu Max za uvádění německojazyčných her na česká jeviště, dotovanou částkou 150 000 korun, letos obdržel právě Pařízek. Porota, jejímiž členy jsou vedle Machalické a Hrdinové Richard Erml, Zdeněk Tichý a Milan Uhde, udělila cenu režisérovi, jehož nedávný odchod z rýnskokolínské činoherní scény byl pro diváky vysvobozením z nudy a divadlo se v čele s novou ředitelkou Karin Beierovou opět řadí mezi nejlepší v Německu.

Pochybovačné výroky Jany Machalické, že současnému divadlu v zemích německého jazyka dochází dech, se nezakládají na pravdě. A stejně neopodstatněné je, řadí-li Machalická obsah letošního ročníku festivalu mezi ty méně kvalitní.

Stačí se rozhlédnout
Stačí totiž letmý pohled do zahraničí a zjistíme, že tři z letošních festivalových představení se zapíší do historie divadelnictví díky prestižní ceně Faust, udělované v Německu za nejlepší výkony v osmi kategoriích. Nedlouho po skončení festivalu obdržely Fausta Brigitte Hobmeierová za herecký výkon v kusu Ödöna von Horvátha Víra, naděje, láska a Andrea Schraadová za fantaskní kostýmy a masky pro Čechovovy Tři sestry. Čerstvým mimořádným laureátem Fausta je ansámbl Rimini Protokoll, který do Prahy přivezl divadelní zpracování prvního dílu Marxova Kapitálu.

Z pohledu ze zahraničí se pochybovačství o úrovni současného německojazyčného divadla může jevit jako škodolibá schválnost. Čechovovy Tři sestry zůstaly v rámci festivalu „uklizeny“ do podoby divadelního výletu do Mnichova, reflexe tohoto představení byla v českém tisku minimální. Což nepřekvapí - vždyť s výjimkou citátů ze zahraničního tisku a telefonických příspěvků, které autor těchto řádků pravidelně dodává do vysílání Českého rozhlasu 3 - Vltava, se tuzemský zájemce ani jindy nedozví o dění v německojazyčném divadle zhola nic. Nedozví se, že západně od česko-německé hranice divadlům ani trochu nedochází dech, jak se domnívá Machalická. Ale naopak se tam hlásí ke slovu nová generace režisérů. Jak potvrdil deník Die Welt, mladým inscenátorům jako David Bösch či Tilman Köhler je cizí režijní velikášství Petera Zadeka a Petera Steina. Ale stejně tak je jim vzdáleno revoluční gesto Franka Castorfa a Luka Percevala. Perceval před sedmi lety vyrazil českému publiku dech shakespearovským cyklem Do krve! a nejspíš právě jeho měl na mysli v nostalgické vzpomínce na úžasná 90. léta dramaturg festivalu Josef Balvín.

Inspirace, ať s šokem či bez něho, tedy v německojazyčném divadle existuje nadále. Kdo ji hodlá najít, nechť hledá třeba v hamburském Thalia Theater a zaměří se na epochální premiéru Shakespearova Romea a Julie v režii Andrease Kriegenburga. Skvělý výkon předvádí v divadle Kammerspiele v Bonnu jako Euripidova Medea Xenia Snagowski, dle odborníků nejlepší herečka spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko. A kdo má zájem o vskutku současné politické divadlo, měl by kromě letošní festivalové inscenace, kterou naši divadelní kritikové vyložili jako vzkříšení Marxova Kapitálu, zhlédnout i pozoruhodnou hru sestavenou z dokumentů o obětech politiky Vladimíra Putina. Uvedena byla v Hans Otto Theater v Postupimi, přesně v den pětapadesátin ruského prezidenta. Název: „Putin má narozeniny - Večer pro Annu Politkovskou“.

Falešný obdiv pro Marxe
Při debatě v Divadelním ústavu hovořil dramaturg Petr Štědroň o inscenaci Marxova Kapitálu se stejným obdivem, s jakým se v minulých ročnících mluvívalo o zmíněném cyklu Do krve! či o hře Das Werk od laureátky Nobelovy ceny Elfriede Jelinekové. Jestliže však i média věnují v reflexi festivalu neúměrný prostor Kapitálu na úkor ostatních inscenací, je třeba se ptát, zda tu politická kampaň nezvítězila nad divadelní kritikou. A hlavně: srovnáme-li soudy českých kritiků s recenzemi téhož kusu publikovanými v Německu, nabydeme dojmu, že tuzemští novináři zhlédli na divadle zcela jiné pojetí Marxe než viděli jejich zahraniční kolegové.

Vladimír Hulec, tentokrát v roli spolupracovníka MFDnes, hovoří o Kapitálu jako o „fascinujícím představení“ a „jedinečné příležitosti být přítomen vzniku zcela nového divadelního žánru“. Podobna aktivistce někdejšího Socialistického svazu mládeže se ve stati Německá lekce z marxismu rozparádila Jana Machalická. Stejně jako Miloslav Randsdorf v publikaci Nové čtení Marxe se Machalická zřejmě domnívá, že úkolem číslo jedna dnešní doby je přiblížit Marxovo učení mladému publiku. Inscenace však podle ní v Praze „nerezonovala tak, jak se očekávalo“, jelikož k Marxovu dílu - ano, to je přesný citát - „nemáme ten správný vstřícný vztah“. Abychom se totiž mohli zabývat Marxovými myšlenkami vydatněji, potřebovali bychom dle Machalické „vymazat paměť“. Má tím být řečeno řečeno: zapomenout na vše včetně Stalina i gulagu?

Čeští kritikové nehovořili v denním tisku o tom, čeho si všimli recenzenti v zahraničí: že představení nazvané Kapitál není myšleno jako úvod do marxistické teorie, že obsahuje i dávku humoru. Že v něm zaznívají odrhovačky a protagonisté vzhlížející k Marxovi jsou komičtí a zatraceně mazaní kulišáci. Podle deníku Die Welt (6.11.2006) není inscenace Kapitálu ve srovnání s ostatní produkcí souboru Rimini Protokoll nijak přesvědčivým divadlem.

Ansámbl Rimini Protokoll však plánuje nový projekt nazvaný Breaking News, který má být vysoce aktuální. Pojednává totiž o objektivitě zpravodajství a mediální manipulaci. Téma jak šité i na divadelní kritiky, provozující namísto recenzování marxistickou politiku.



Aleš Knapp
publicista, literární kritik
 
  Přístupy: 54692 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA