Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Výjimečné úspěchy jen se svolením úřadů

Luboš Zálom


Před několika dny proběhla našimi médii krátká, celkem ledabyle odbytá zprávička, o třináctileté slečně z Nizozemí, jejíž sny o úspěchu a výjimečnosti se staly cílem útoku všemocných byrokratů, samozvaných ochránců jednotlivců před jimi samými. Laura Dekkerová, dcera zkušených jachtařů, která byla k tomuto sportu cílevědomě vedena od raného dětství, měla v úmyslu podniknout sólovou plavbu kolem světa, a stát se tak nejmladším člověkem, který obeplul zeměkouli. Má plnou podporu svých rodičů, kteří si jsou jisti, že navzdory svému věku má dostatek zkušeností, aby tak náročnou plavbu zvládla. Nizozemské úřady však mají jiné mínění a žádají přinejmenším důkladné psychologické vyšetření, které by mělo objasnit, zda Laura svou plavbu může zvládnout. Znovu se k celému případu vyjádří 26. října.

Rodinný soud v Utrechtu dívce plavbu zakázal a svěřil ji na dva měsíce do péče úřadů. Její otec se sice smí o svou dceru nadále starat, ale je momentálně pouze v roli opatrovníka. Původně však nizozemský úřad na ochranu dětí a mládeže požadoval, aby Lauřini rodiče byli nastálo zbaveni opatrovnictví.

I když se snad na první pohled může rozhodnutí úřadů jevit jako rozumné, ve skutečnosti jde o pošlapání práv Lauřiných rodičů a přímo jí samé. Problém totiž vůbec neleží v tom, zda je třináctiletá dívka schopná vykonat plavbu kolem světa, ale v tom, co si stát smí dovolit a co ne. Není sporu o tom, že stát má povinnost zasáhnout tehdy, pokud se jednotlivec ocitne pod hrozbou násilí nebo donucení jiné osoby. Stát má hájit práva svých občanů a aktivně vystupovat na jejich obranu, to je účel samotné existence státu. V dnešní době však stát hraje spíše opačnou roli: je nejvážnější hrozbou pro práva a svobodu jednotlivců.

Ano, je možné, že by Laura náročnou plavbu kolem světa nezvládla, možné riziko je však odpovědností pouze jejích rodičů. Plán obeplout svět není nějakým pošetilým dětským snem, ale naopak velmi promyšlenou věcí, za níž stojí výjimečné nadání, usilovný trénink a cílevědomá příprava pod vedením instruktorů, včetně rodičů, kteří sami jsou, jak se zmiňují média, zkušenými jachtaři. Pouze na nich spočívá vina, pokud by při plavbě došlo k neštěstí, a oni jsou těmi, kdo by s tou vinou museli žít. Pokud jsou její rodiče přesvědčeni, že jejich dcera je natolik výjimečnou jachtařkou, že plavbu zvládne, nesou celou odpovědnost jen oni. Stát by měl do celé věci vstoupit pouze v tom případě, pokud by rodiče Lauru k nebezpečné plavbě nutili násilím, ať už fyzického nebo psychického rázu. Potom by role státu byla stejná jako při ochraně práv jakéhokoliv týraného dítěte.

Laura Dekkerová očividně ví, co chce, a podpora jejích rodičů není ničím, co by připomínalo nátlak. Narozdíl od mnoha a mnoha případů nesmyslně ambiciózních rodičů, kteří se snaží realizovat si prostřednictvím svého potomka vlastní sny, a agresivně jej tlačí do sportovních, uměleckých nebo jiných aktivit, ke kterým jejich dítě nemá vlohy ani chuť.

Existuje bezpočet činností, kterým se děti věnují, a které mohou znamenat nebezpečí. Jakýkoliv sportovní trénink, jakákoliv náročnější sportovní aktivita, může skončit úrazem nebo i mnohem hůře. Stát však dětem a mladým lidem nezakazuje (alespoň zatím) provozovat všemožné sporty a koníčky, při nichž může dojít k nějakému neštěstí. Ostatně, při troše smůly může špatně dopadnout cokoliv.

Ve věku třinácti let je naprosto výjimečné jít houževnatě za nějakým obtížným cílem. Zatímco naprostá většina mladých lidí jen marní svůj drahocenný čas, ona touží něčeho dosáhnout. V dosažení cíle jí však brání všudypřítomná státní pečovatelská byrokracie. Lauře státní pečovatelská byrokracie v dosažení jejího cíle brání. Je možné se jen dohadovat, zda není právě Lauřina výjimečnost tím, co státním plánovačům obecného blaha nejvíc vadí. Jestliže by Laura svou plavbu zdárně dokončila, mohla by být na sebe právem pyšná. Jenomže oprávněná hrdost na sebe samého je to, co je v dnešní rovnostářské společnosti nejvíce pronásledováno. Je dnes takřka omluvitelné být mladistvým delikventem, který přepadává lidi a ztrpčuje život svému okolí. Hlasatelé dnes vyznávané morálky takovéto případy omlouvají jako produkt společnosti, jako by všichni lidé mohli za to, že si mladý výrostek zvolí neslavnou kariéru zločince. Stát pak takovým dětem platí náročnou a nákladnou ústavní výchovu ve speciálních polovězeňských ústavech, kde v rámci pedagogického a terapeutického působení dostávají možnost věnovat se svým zálibám, hrát v hudebních kapelách, malovat, apod. Může to snad mít výchovný smysl (to nejsem schopen posoudit) - ale ve světle toho, jakou starost státní systémy věnují tzv. sociálně vyloučeným, problémovým dětem s kriminální kariérou, se jeví absolutní nezájem o mladé lidi, kteří jsou výjimeční v pozitivním slova smyslu, jako poněkud nespravedlivý.
Laura a její rodiče chtějí pouze jediné: aby je stát nechal být. Nemají mnoho času - na rekord, který se Laura chystá zlomit, si totiž brousí zuby další mladí jachtaři. Nedávno se tento rekord podařilo pokořit sedmnáctiletému britskému jachtaři Miku Perhamovi, a na moře se chystá patnáctiletá Abby Sunderlandová, sestra Zaca Sunderlanda, bývalého držitele rekordu nejmladšího jachtaře, který sám obeplul svět.

Psychologové ve službách dnešní "mateřské diktatury", která nás hodlá ochránit před jakoukoliv sebeodpovědností, si dělají starosti, jak může takřka dvouletá samota na moři, kdy jediným prostředkem komunikace je internet, neblaze ovlivnit psychiku třináctileté dívky. Kdo si dělá starosti, jaké vzniknou rány na Lauřině psychice, na její sebeúctě, jestliže jí libovůle státní moci zakáže uskutečnit obtížný cíl, k němuž splňuje potřebné přepoklady? Je velmi snadné zabít v mladém člověku vědomí jeho vlastní výjimečnosti - koneckonců, sociální pracovníci a pedagogové jsou k tomu dnes velmi dobře vyškoleni.

Překážky, které Lauře Dekkerové kladou do cesty nizozemské úřady, jsou jen vrcholkem ledovce. Státní vddýchovný systém, který si osobuje právo rozhodovat za rodiče, jakému myšlení mají být děti vystaveny a jaké názory jim mají být vštěpovány, je obrovskou indoktrinační mašinérií, která spíše než aby sloužila k pěstování potřebné individuality a získání upotřebitelného a praktického vzdělání, má za cíl zařadit jednotlivce už od nejmladšího věku do šedivého průměru. Do průměru, z něhož je velmi nežádoucí vyčnívat čímkoliv dobrým. Příkladem, kdy je nenávist vůči výjimečnosti aplikována státem na celý školský systém, mohou být třeba snahy bývalé ministryně školství za ČSSD Petry Buzkové omezovat, ne-li přímo zrušit, systém víceletých gymnázií. Buzková a další představitelé tehdejší sociálně demokratické vlády označovali víceletá gymnázia za "nezdravě elitářská". Dopady egalitářské nenávisti vůči výjimečnosti na jednotlivé žáky nebo studenty se asi nikomu zmapovat nepodaří.

Žádný státní úředník není schopen jasně posoudit, zda může třináctiletá dívka zdárně vykonat plavbu kolem světa. Kromě Lauřiných trenérů, jejích rodičů, a jí samé, to není schopný posoudit nikdo. My ostatní bychom měli obdivovat odvahu klást si obtížné cíle a pokoušet se překonávat výjimečné překážky, na něž se naprostá většina lidí netroufne ani pomyslet. Zatím se však zdá, že tou nejobtížněji zdolatelnou překážkou pro Lauru Dekkerovou nebude moře, nýbrž všudypřítomná libovůle státní moci.



Luboš Zálom
 
  Přístupy: 6442 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA