V české politice a médiích se v uplynulých letech vžilo klišé, že dobří mohou být pouze ti, kdo bezvýhradně souhlasí se současnou praxí unie, zatímco těm nemnohým, kteří se odvážili veřejně tvrdit, že není tak podstatné, zda vstoupíme, ale jak, a upozorňovali na rizika a problémy, které mohou nastat, byla nasazována psí hlava zpátečníků s pochybnými sobeckými motivacemi.

Vyjednávání o našem vstupu do EU jsou u konce a náhle se objevilo nepříjemné zjištění - Česká republika dostane ze všech kandidátských zemí po vstupu zdaleka nejmenší příspěvky z rozpočtu EU. Nejde o ocenění naší mimořádné ekonomické vyspělosti - bohatší Slovinsko dostane o třetinu více, srovnatelné Maďarsko dokonce dvojnásobek. V médiích se rozhořela ukřivděná diskuse, z níž vypadávají obvinění našich vyjednavačů z neschopnosti atd. Myslím, že by bylo velmi špatné, kdyby se obětním beránkem za tristní výsledek stali úředničtí profesionálové z vyjednávacího týmu. Hlavní příčina, proč jsme dopadli neslavně, je především politická. Vyjednavači se mohli pohybovat pouze v rámci politického zadání, které dostali. A toto zadání bylo jednoznačné - vstup do EU nemá alternativu, vstoupit musíme za každou cenu. To je sice tvrzení velmi sporné, ale přesto nemuselo přinést negociační prohry, kdyby tento tolikrát opakovaný celonárodní zájem byl na české politické scéně jako společný národní zájem skutečně formulován a prosazován. Namísto toho se ve stylu nejhorších českých politických tradic stala nekritizovatelná EU (a náš vstup do ní) klackem, který se používal k mlácení hlav politických protivníků. V české politice a médiích se v uplynulých letech vžilo klišé, že dobří mohou být pouze ti, kdo bezvýhradně souhlasí se současnou praxí unie, zatímco těm nemnohým, kteří se odvážili veřejně tvrdit, že není tak podstatné, zda vstoupíme, ale jak, a upozorňovali na rizika a problémy, které mohou nastat, byla nasazována psí hlava zpátečníků s pochybnými sobeckými motivacemi. Věc došla tak daleko, že se hlasitě proevropské strany navzájem udávaly v Bruselu z toho, že ten druhý je málo přesvědčený a proevropský. Přední politici EU byli zatahováni do domácích politických sporů a stavěni do úlohy jejich arbitrů. Jednání o vstupu se v této atmosféře nestala celonárodní politickou agendou, v níž by šlo o to, jak dosáhnout pro zemi nejlepších podmínek, minimalizovat náklady a maximalizovat výnosy, ale politickou kartou, kterou si přivlastnila jedna část politického spektra a která má sloužit především proti domácím rivalům. Zopakovali jsme tak pouze onen neblahý, zprofanovaný a ve svém důsledku pro zemi nesmírně škodlivý postoj české politiky z dob monarchie, protektorátu či komunismu. A stejně jako tehdy jsme v porovnání např. s Maďary sdílejícími podobný osud dopadli neslavně. Příčina je jediná - maďarští politici při jednáních se silnými zahraničními partnery bojovali vždy na prvním místě za svou zemi a až na druhém místě mezi sebou. U nás je to vždy bohužel obráceně. Maďaři dnes sklízejí plody tvrdé pozice bývalého premiéra Orbána vůči postojům EU, zatímco my jsme za svou na odiv stavěnou oficiální servilitu dostali to, co jsme si zasloužili. Vyjednavači za to opravdu nemohou.

Jiří Weigl