Tři dny před referendem v Irsku

Adéla Kadlecová

zpravy.ods.cz

Poslední výsledky průzkumů veřejného mínění (Irish Times 6.6 2008) dávají tušit, že výsledek irského referenda k Lisabonské smlouvě bude velmi těsný: 35 % proti, 30 % pro, 28 % nerozhodnutých, 7 % nechce jít k referendu vůbec.
Jak ukazují zkušenosti z předchozích pěti lidových hlasování, která proběhla od vstupu Irska do ES/EU v roce 1986, skupina nerozhodnutých voličů se spíše nakonec přiklání k odpůrcům smlouvy. Obecně se soudí, že pro výsledek referenda bude klíčová celková účast voličů.

Irské referendum, respektive strach, aby jej irští voliči nevyužili jako protestní hlas proti vládě, je i jednou z příčin rychlého odchodu premiéra Berite Aherna, který na křeslo šéfa vlády rezignoval 6. května. Ahernova rezignace však není samospasitelná. Irští voliči mají důvody k nespokojenosti především s ekonomickým vývojem v zemi: hospodářský růst se zastavil, roste inflace a klesají ceny nemovitostí (dlužno říci, že v důsledku externích vlivů - hypoteční úvěrové krize v USA).

Současný premiér Brian Cowen, lídr vládnoucí pravicové strany Fianna Fail, se však ve své přesvědčovací kampani výkladu smlouvy nevěnuje. Vláda se omezuje na plochá a defenzivní klišé hlásající, že v případě zamítnutí Lisabonské smlouvy ztratí Irsko veškerý vliv na dění v EU. Přitom z průzkumů vyplývá, že jednou z hlavních výhrad skupiny odpůrců Lisabonské smlouvy je nedostatek informací jednak o smlouvě samotné, tak i o jejích politických a ekonomických důsledcích. Vláda rovněž potenciální voliče zahání do kouta argumentem o neexistenci plánu B v případě negativního výsledku referenda. Podle vlády to je právě Lisabonská smlouva, která plní roli plánu B po zamítnutí Ústavy EU. Irští politici v soukromí připouští, že odmítnutí smlouvy by pravděpodobně následoval dvoukolejný vývoj v Unii - ty země, které smlouvu již přijaly, by se jí nechtěly vzdát. Na druhou stranu irský premiér Cowen vylučuje vývoj, který nastal po zamítnutí Smlouvy z Nice v roce 2002 - opakování všelidového hlasování

V táboře příznivců Lisabonské smlouvy jsou opoziční strany - Fianna Gail i Zelení. Jedinou opoziční stranou, která proti dokumentu otevřeně vystupuje, je Sinn Fein. Mezi nejvýznamnější odpůrce smlouvy z řad občanských sdružení jsou hnutí Coir a Liberta. Coir dokument kritizuje z pozici katolického konzervatizmu. De facto opakuje výhrady, které již z řad katolického tábora zazněly v případě Smlouvy z Nice: extendovaný výklad občanských a sociálních práv třetí generace tak jak je obsahuje Charta EU, může zakládat právní nárok na provádění potratů, homosexuální sňatky či eutanázii. Proti Lisabonské smlouvě jsou také odbory sdružující řemeslníky a kvalifikované dělníky i část farmářské lobby. Ti první svou kritiku zakládají na partikulárním problému nerovných mzdových podmínek při vysílání pracovníku do zahraniční, zatímco zemědělci mají obavy z uvolnění dovozu hovězího z Argentiny a Brazílie v rámci navrhovaného liberalizačního balíčku EU vedoucího k oživení jednání v rámci WTO.

S eurorealistickou kritikou Lisabonské smlouvy přichází sdružení Libertas, které založil podnikatel Declan Ganley. Svůj odmítavý postoj shrnují do osmi základních bodů:

1. Chod a obsah agendy Evropské rady bude zásadně ovlivňovat stálý předseda, který postrádá demokratický mandát.

2. Nový systém hlasování v Evropské radě snižuje vliv Irska o polovinu (z 2 % na 0,8 %), zatímco vliv Německa se zdvojnásobí (z 8 % na 17 %).

3. Irsko přijde o svého komisaře.

4. Lisabonská smlouva otevírá dveře daňové harmonizaci - článek 113 smlouvy ukládá Radě EU podnikat případné kroky, které zamezí "deformacím daňového prostředí Unie".

5. Smlouva přesouvá více než 60 politických okruhů z oblastí jednomyslného hlasování do oblasti hlasování většinového.

6. Brusel smlouvou získává exkluzivní pravomoci k vyjednávání v oblasti mezinárodního obchodu a přímých zahraničních investic.


7. Lisabonská smlouva kodifikuje svrchovanost evropského práva nad právem národním.

8. V případě své ratifikace může být smlouva následně měněna bez ohledu na ústavní zvyklosti členských států Unie (v případě Irska referendem).

Výsledek irského hlasování bude až do poslední chvíle nepředvídatelný, a to zejména kvůli velkému počtu nerozhodnutých voličů. Při vědomí vlivu výše voličské účasti na pozitivní výsledek referenda je také otázkou, nakolik bude nekonkrétní a plochá vládní kampaň motivovat zastánce smlouvy, aby vůbec k urnám přišli. Voliči totiž moc dobře vědí, že po zamítnutí Ústavy EU v Nizozemí i Francii se nic světoborného nestalo. Pravdou však také zůstává, že Unie není na variantu negativního výsledku připravena. Lze předpokládat, že takový vývoj událostí by byl mezníkem v dosud jednosměrném chodu evropské integrace. Již druhý marný institucionální a právnický pokus, jak předběhnout přirozený vývoj evropské spolupráce, by pravděpodobně vedl k rozvolnění integrace a rozdělení Unie na jádro, které Lisabonskou smlouvu přijalo a na ty státy, které z různých důvod pokládají Lisabonskou smlouvu za nevýhodnou.