Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Byla bych možná lepší tanečnice než herečka

Josef Mlejnek

Rozhovor s Antonií Talackovou





tala.jpg, 12 kBAntonie Talacková se narodila v roce 1978 v Praze. Po studiu na Divadelní fakultě JAMU, ukončeném v roce 2001, přijala angažmá v činohře Národního divadla v Brně - objevila se v roli Célimeny v Molierově Misantropovi, jako Tory Teyové v Enquistových Obrázkářích, Sofie v Čechovově Platonovi, Blanche v Dostojevského dramatu Hráči, Rosalinda v Jak se vám líbí a dalších rolí. V Divadle U stolu vytvořila roli Estrelly ve hře Život je sen. V současnosti je členkou Národního divadla v Praze, kde například hraje ve Stoppardově hře Rock´n´roll.

***




Milá Toničko, co bylo u tebe základní pohnutkou k přesunu do Prahy? Byla sis vědoma rizika, že bys mohla jen zahřívat lavičku náhradníků?


Něco takového je vždycky obrovské riziko. Neměla jsem tu žádné předpolí, neměla jsem ani na co navázat. Věděla jsem, že něco umím, ale tady jako bych začínala znova. Obzvlášť v Národním mám pořád pocit, že začínám od začátku.

Nehrála při tvém odchodu roli nepřehledná situace, ne-li krize v Mahenově divadle?


Byla to v zásadě moje vlastní volba. Právě v momentě, kdy jsem začala dostávat největší a nejlepší role, jsem najednou cítila, že hraju, hraju, hraju, ale už to nejde, jak bych chtěla. Považovala jsem Rosalindu v Jak se vám líbí, za vrchol toho, co jsem mohla v Brně dokázat. Tím neříkám, že mi v Brně chyběla konkurence.

Ono ani tak nejde o konkurenci, ale o určitý tah - něco tě strhne a ty se musíš chtíc nechtíc alespoň dorovnávat.


Právě to pak už nebylo. Měla jsem prostě vybudovanou nějakou pozici, už mě nikdo nikam nehonil, nechtěl mi dát nic náročnějšího a na hlubší práci už nebyl čas. A svou roli přece jen sehrály i krize ve vedení divadla, v dramaturgickém plánu i krize v souboru. Nebyl najednou prostor pro to, aby se řeklo, tak tenhle herec musí dostat takovou, tenhle makovou roli. Tohohle zkusíme trochu jinak. A dalším důvodem bylo, že jsem měla velké zdravotní problémy v rodině a potřebovala jsem být s maminkou tady v Praze.

V Brně ovšem je také Divadlo U stolu…


Mrzí mě, že spolupráce s Františkem Derflerem zůstala pouze u Estrelly v Calderónově dramatu Život je sen.

Právě v Calderónovi si nešlo nevšimnout tvých pohybových možností
.

Já nedostatek talentu doháním právě pohybem…

To je obzvlášť rafinovaná past.


Každý své nedostatky dohání tím, co umí nejlíp. U pohybové stránky vždycky začínám, ale všechno musí být dobře propojené. Zpočátku jsem se musela bránit, protože všichni věděli, že umím tancovat, a tak mě do toho cpali. Tanec je ovšem něco jiného než pohyb v divadle. Určitě bych chtěla tancovat a vyjadřovat se pohybem.

V Praze sis zahrála v muzikálu Rebelové.


Měla jsem v něm dokonce dvě role. Mně neuspokojoval výsledný tvar. Ale udělala jsem obrovskou zkušenost právě s tím, že se většinou nesešly dvě základní složky. Byli tam buď lidé, kteří výborně zpívali, ale herecká stránka věci byla u nich jen na přežití. A pak tam byli lidé jako já, kteří to odehráli, ale jednou i pro na nastala ta nemilá věc, že museli zpívat. Chodila jsem proto na hodiny zpěvu k Eduardu Klezlovi. Ten nás herce hodně trápil. Mě tam vzali speciálně jako herečku a každý poslouchal, jestli to uzpívám. Nešlo o výrazně náročné písně, ale přece jen byly čtyři a k tomu plné divadlo lidí, kteří přišli na muzikál a kteří nechtějí slyšet zpívající herečku, ale přece jen hrající zpěvačku.

Do jaké míry je pravda, že když se v jedné osobě sejdou průměrný herec a průměrný zpěvák, dají dohromady muzikálovou hvězdu?


Je to problém spousty muzikálů - že je všechno naondulované, barevné, obrovsky efektní a fantasticky zazpívané, ale nic není pořádně zahrané - nebo naopak. Byli jsme teď s Národním divadlem na zájezdu v New Yorku se Sluhou dvou pánů…

Ty v něm hraješ? To je ale už letitá záležitost…


Vyfasovala jsem roli Beatrice po Miluši Šplechtové. V New Yorku jsme se byli podívat na Broadwayi. Všichni si většinou vybírali nějaká postmoderní uskupení, ale já, protože drtivou většinu muzikálů neznám, jsem chtěla vidět právě muzikálovou klasiku. Ne kýče, ale běžně známé věci. Lístky s poloviční slevou a muzikál, který jsme s kamarádkou viděly, určitě nepatřil do top ten. Ale byl o pět set tříd lepší než to, co jsem viděla tady. Všichni neskutečně zpívali, neskutečně tancovali a neskutečně hráli.

Asi tam také mají neskutečně lepší výběr…


Ale těch muzikálů se tam za jediný den hraje na šedesát! A na hercích je vidět, že dřou do úmoru, nevím, jestli dělají ještě něco jiného. Právě tak si představuji muzikálového herce.

Co bylo tvým divadelním vrcholem v Brně?


Určitě Rosalinda v Jak se vám líbí.

Proč jsi vlastně studovala v Brně, když jsi z Prahy?


Protože mě v Praze nechtěli. Nikde mě nechtěli.

Jak jsi nakonec proklouzla?


Na gymplu jsem měla samé jedničky, takže to bylo jako hotová věc, že ze mě bude lékařka.

Tak pravila maminka?


To je složitější. Mám tatínka námořníka, takže jsme se vždycky viděli rok a pak dva roky ne, ale jednou jsme spolu byli dva roky na moři. Studovala jsem dálkově, do školy jsme všechno posílali tehdy přes satelit. Jak jsem tátu neměla dlouho doma, měla jsem neustále tendenci dělat mu radost. On odjel, a když se vrátil, bylo mi o dva roky víc. A chtěla jsem mu udělat o to větší radost. On je jedním z našich nejlepších námořníků…

My máme ještě nějaké námořníky?


No, dneska už jsou jen asi tři, kteří jezdí. A já jsem chtěla být šikovná a dobrá jako on a věděla jsem, že rodiče si přejí, ať jsem lékařka. Přijímačky na medicínu jsem udělala na odvolání, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že chci do divadla.

Náhlé osvícení?


Hodně jsem tancovala, byla jsem nějak šikovná na tancování a myslí si, že bych byla i lepší tanečnice než herečka. Mám tempo, rytmus a energii.

Proč ses nedržela kopýtka?


Asi že to bylo pro mě těžší. Více překážek. Šla jsem na přijímačky, samozřejmě absolutně nepoznamenaná, jenom s tím, že mám hodně energie, a oni mi řekli, že herectví nemůžu v životě dělat, poněvadž mě neuslyší ani do první řady. A měla jsem asi šestnáct logopedických vad. Tehdy jsem si strašně - doslova ftrafně! - šlapala na jazyk!

To ses hlásila na DAMU?


Ano, a také byli se mnou hned hotovi: Tak se nám představte… Jsem Antonie Talacková, Českolipfká 390 lomeno 8… A oni okamžitě na to Tak vám pěkně děkujeme, nashledanou. Zhroutila jsem se z toho, ale pak jsem se přihlásila na jazykovku, kde jsem se dostala k Daniele Kolářové a celý rok jsem se u ní připravovala. Krásně jsem všechno uměla, ale při pohovorech mi znovu mi řekli, že to prostě nepůjde, neboť nemám žádný hlasový rozsah.

I na JAMU?


I na JAMU. Ale jeden pan profesor měl pocit, že to není pravda a že bych se mohla naučit mluvit. Objednal mě k Mileně Zárubové, to je paní, která učila mluvit i Václava Havla, a k logopedovi, který se stará o postižené děti. První rok mě na JAMU připojovali na zvláštní počítač, který ukazoval, jestli výslovnost pokročila. Moje vada nebyla naštěstí vrozená.

Něčím jsi ale musela upoutat?


Mají to při přijímačkách rozdělené na hereckou stránku, dále si všímají, jak se člověk hýbe a jak mluví. Málokdy mají uchazeči všechno neboli talent od Pánaboha. Oni mě tam vzali vlastně podmíněně, ale já jsem skutečně pracovala a snažila jsem se. Navíc jsem si musela všechno vydobýt i doma. Tatínek mi dlouho nedůvěřoval, až ho přesvědčilo nějaké představení a dokonce mi řekl, že jsem se mu moc líbila. Slyšet něco takového od mého otce…

Je stále ještě na moři?


Je, i když mu je pětašedesát a je v důchodu. Od doby, kdy Viktor Kožený rozprodal Československou námořní plavbu, tak ta Plavba působí jako společnost, která nabízí lidi. Kdo u toho vydrží tak dlouho, jako můj táta, je tím poznamenaný. Nemůže vůbec žít v civilizaci. Když je tady, je na chalupě, na samotě u České Lípy. Buď tam, nebo na moři.

Letní představení při Shakespearovských slavnostech mívají zvláštní atmosféru. Jsou uvolněnější, ale nedělají se tak úplně pouze pro kratochvíli.


Musím říct, že jsem se na Mirandě v Bouři napracovala stejně jako v každém divadle.

Představení ale nemusí mít ambici být pro jen elitní diváky. Nemyslím, že jde o představení odbytá, při nichž by se sešlo pár herců, rozpočítali se a něco začali improvizovat.


Ale mohlo by to tak být. Velká většina recenzentů o Bouři píše, že jde o standardní představení Shakespearovských slavnostní. Ale když jsem si přečetla na obsazení, že budu hrát partnerku Martinu Hubovi, Dušanu Jamrichovi nebo Emilu Horváthovi, a vedle mě bude stát Jan Tříska, tak si myslím, že jde o elitní představení.

Jak se ti hraje se všemi třemi slovenskými herci, kteří se střídají v roli krále Prospera?


Jde o tři úplně odlišná představení. Ani já a Zuzana Kajnarová, kterou alternuji, nejsme stejné. Ona hraje Mirandu normálně, má podpatky, já jsem bosa. Mě ta role baví i proto, že se musím přizpůsobovat i tomu, jakého mám tatínka.

Ke každému královskému tatínkovi hraješ dceru jinak?


Myslím, že to ani jinak nejde. I Ferdinandové jsou úplně odlišní. Vidět Zuzanu, Viktora Limra a pana Horvátha je úplně jiné představení než vidět mě, pana Hubu a Filipa Čapku.

Možná je přínosem Shakespearovských slavností také to, že se při nich sejdou herci, kteří by na sebe jinak nenatrefili.


Někdy se věci nevyvrbí tak výrazně a různorodě jako právě letos. Ne že bychom od sebe opisovali, ale většinou je vidět, že záměr je jeden. Tady to tak není. U těch slovenských tatínků to ani tak být nemohlo, protože zkoušeli každý sám. Huba je démon, Horváth andílek, zatímco Jamrich je taťka, ocko. A u nás děvčat by to nešlo jednoduše proto, že Zuzana Kajnarová je něžná blondýna a já čert, čertice.

Brno sice není tvé rodné město, jak jsem se původně domníval, ale máš k němu vztah?


Po těch pár letech, co už jsem v něm žila sama za sebe, kdy jsem už nebyla chráněná školou, jsem mohla začít obesílat pražská divadla a někam se na někoho hrabat, ale vždycky jsem měla pocit, že je na tu Prahu dost času. Z Brna všechno vypadá tak, že je schované pod Prahou a že všechno, co je pražské je lepší, ale není tomu tak.



Praha, 10. července 2007

(Vyšlo v 51 PRO).





Poznámka po dvou letech: Že v Národním divadle v Praze „nezahřívá lavičku“, dokázala Antonie Talacková hned několikrát, naposledy v inscenaci hry současné izraelské autorky Hadar Gaironové Mikve. O kvalitě hry, jejíž děj se točí kolem rituální očistné lázně (mikve),se nebudu vyjadřovat, ale u většiny hereckých představitelek (hrají zde samé ženy) jsem měl pocit, že židovské prostředí znají jen z vtipů o Židech. Výjimku tvořila právě Antonie Talacková, která správně potrhlé „světské“ Miki vtiskla pečeť netrojené bezprostřednosti.



Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 9298 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA