Dva rozhovory s Eliškou Vlasákovou

V rámci „letního čtení“ na Virtually předkládám pozornosti zdejších čtenářů dva rozhovory se spisovatelkou Eliškou Vlasákovou(1943) porížené v letech 2006 pro revue Proglas a v loňském pro 51PRO. Eliška Vlasáková je původním povoláním je psycholožka. Své literární práce zveřejňuje zhruba až v posledním desetiletí. Její projasněné a plastické prózy se objevují většinou na stránkách Revolver Revue, před čtyřmi lety ji vyšla v nakladatelství Eman kniha Jako sen, s podtitulem Zážitky sedmileté evangeličky v Dětském domově Sobotín. V roce 2006 jí vyšla v nakladatelství Triáda autobiografická próza Jedním okem, která byla nominována na cenu Magnesia Litera. V současnosti autorka pokračuje na dalším díle své autobiografie s pracovním názvem Zpět do Kyjova.

V posledních dvaceti letech žije v Praze, je manželkou herce Jana Vlasáka, s nímž má tři děti.


***



Psát o lidech, jejichž životy prolnuly s mým životem

Rozhovor se spisovatelkou a psycholožkou Eliškou Vlasákovou

Josef Mlejnek



Co způsobilo, že ses k psaní dostala nebo odhodlala poměrně pozdě?

To je omyl, já začala psát velmi brzo…

Takže oprava: Co způsobilo, že ses k publikování dostala poměrně dost pozdě?

Psát jsem začala hodně brzy, ale za komunistů bych se styděla cokoliv někam strkat k publikování. Ale v půlce šedesátých let na filosofické fakultě vyšly ve třech číslech Účka - to byl univerzitní časopis U - mé básně.

Ale k dalšímu publikování ses přece jen odhodlala poměrně dost dlouho po pádu komunismu. První věci, které jsem od tebe četl, se týkaly ostravské etapy tvého a Honzova života.

To byl dům v Nemocniční ulici 11, ale text jsem napsala už v sedmdesátých letech. Ležel pochopitelně v šuplíku. S blízkými přáteli jsme si v Ostravě vydávali časopis Cestovatel, který jsme opisovali na stroji a vydávali v deseti výtiscích. To bylo v roce 1978, když bylo sté výročí narození Ladislava Klímy.

Měla to být pocta Klímovi?

Ano, tím jsme začali, a pak jsme pokračovali dál. Časopis nevycházel pravidelně, ale jak to šlo, jak jsme se dohodli.

Přesto si myslím, žes v minulosti nepsala tak soustavně, tak cílevědomě jako nyní…

Když byly děti malé, měla jsem jiné starosti. Chodila jsem do zaměstnání a jako psycholožka jsem psala každý den posudek na nějakého člověka, a tím jsem se také učila něco formulovat.

Stendhal říká, že ho nejvíce bavilo číst texty zákonů, jejich střídmý styl ho prý naučil úspornosti. Možná posudky pro psychiatry měly na tvůj styl podobně blahodárný vliv?

Psychiatři říkali, že se jim mé posudky dobře čtou. Mne bavilo každého pacienta popsat, vystihnout ho. A také to mělo svůj systém: jak ten člověk vypadá, jak mluví, jakou má náladu. V každém případě šlo o jistou průpravu.

Ona psychologická korektnost, přesnost je v tvém psaní znát…

Byla bych ráda, kdyby tomu tak bylo.

Co bylo u tebe hlavním impulsem k psaní? Co tě právě třeba v dětství vedlo k písemnému vyjadřování?

Už od páté třídy jsem si opravdu poctivě psala deník. Mám ho ještě někde schovaný. Možná to měl být únik? Nevím. Vím, proč jsem šla studovat psychologii. Chtěla jsem se dovědět víc o sobě. Pochopit. Možná pochopit, co to je, to, co člověk žije. Schopnost pozorovat detaily není způsobena nějakou výjimečnou vnímavostí. Je to naučené z nejranějšího dětství, když je dítě často ponecháno samotné. Musí se nějak bavit, a tak pozoruje třeba léta na dřevě, skvrny na stěně, a k tomu si něco představuje. Za tuto smyslovou deprivaci mohu být vlastně vděčná.

Abych si opět pomohl svědectvím velikána: Leonardo za to, co uměl, více než všem školám prý vděčil pozorováním běžících mraků…

Ale takové dítě je ochuzeno o lidské podněty. Když vyrůstá, je mu pořád něco nabízeno. Nejen hračky, správný rodič si má s dítětem hrát. Na to moje maminka neměla nikdy čas.

Tvé dětství mělo asi daleko k běžným představám o tomto životním období. Jak je nyní z bezpečné dálky vnímáš a hodnotíš?

Když jsem byla mladší, tak jsem v takových dvaceti třiceti letech říkala, že jsem neměla pěkné dětství. Protože jsem měla jenom maminku, přísnou. Ale když teď všechno vidím z bezpečné vzdálenosti, vidím vše jinak.

Měla jsi sourozence?

Ne, byla jsem sama s matkou, bez otce. V Kyjově jsem měla jednu sestřenici. Moje dětství, když to teď vidím, bylo hrozně chudobné. Člověk se diví, že všechno vůbec přežil.

Chudé materiálně?

Maminka měla vlastně takový holobyt, byteček na pavlači, byla v něm zavedená jen elektřina. Pro vodu se muselo chodit na dvůr, jeden kohoutek pro celý dům. Maminka měla živnost, byla švadlena. Do roku 1948. Nedovedu si představit, jak se do té jedné místnosti tři krát devět metrů v pracovní dobu vešlo šest děvčat, maminka a já, celkem osm lidí.

Ke zbožnosti jsi byla vedena od útlého dětství?

Až trochu později, od šesti roků, až když jsme přišly do dětského domova v Sobotíně. Moje maminka byla a je zbožná zvláštním způsobem. I teď mi říká: Eliško, já se za tebe modlím každý den. K Pánubohu aj ke Krakonošovi. Je taková pohanka. Napůl. K náboženství jsem se dostala v šesti letech v evangelickém dětském domově.

Co tě fascinovalo na náboženství? Bylo třeba později něco korigovat nebo překonávat?

Pocitu provinění a nedostatečnosti se musím zbavovat doteď. Evangelické náboženství je už takové, že v tobě pořád vzbuzuje pocit, že neděláš dost, že bys mohl ještě víc.

Ale to souvisí snad přímo s evangeliem, a výzva „být víc“ nemusí ještě být zdrojem provinění…

Píšu o tom v knize Jako sen. Učili nás, že musíme denně číst bibli. I kdybychom byli na cestách a utrmáceni nepříhodnými podmínkami, aspoň jeden verš denně. Co kdyby v tu noc, kdy jsme nečetli Písmo, nás povolal Bůh a my zůstali nespaseni?

Neustálá pohotovost, alarm… Prošla tvoje víra v dospělosti nějakými peripetiemi, krizí?

Na moje vnímání světa měla potom velký vliv právě psychologie. A život s Honzou, mým mužem. To on mě naučil nebýt tak přísná k životu, k sobě. Honza byl první muž v mém životě. Měla jsem předtím různé známosti, intenzivní, ale ženu ze mě udělal on. Vzpomínám si, to jsme byli už v Ostravě, na jedno takové vyjasnění, uvědomění. Při setkáních po bohoslužbě si všichni rádi na něco stěžovali a jako by se chlubili s trápeními, která mají. Řekla jsem si: to přece není důkaz, že jsem větší křesťan, když se něčím trápím, když mám nějakou bolest. Jestliže člověka něco bolí, nemusí to vůbec znamenat, že jeho víra je lepší. Doteďka si myslím, že z radostné zvěsti má v nás převládat radostné vědomí. Nést v sobě radost - to je pro křesťana skoro povinnost - nebo se mýlím?

Kyjov ovšem je, nebo byl, převážně katolické město…

Když jsme se v mých osmi letech ze Sobotína vrátily do Kyjova, přišla tam s námi jedna teta, která dělala v Sobotíně vychovatelku. Potom už s námi bydlela. Neměla jsem už jenom maminku, ale maminku a tetu Vlastu. V Kyjově je samostatný evangelický sbor, který má svou historii, modlitebnu z první republiky.

Kyjov je ovšem také město básníků a umělců. Jaký má pro tebe význam?

Básníci, umělci, to jsem v dětství pochopitelně nevnímala. Žila jsem tam dennodenně do svých šestnácti let, pak jsem odešla do Brna. Právě v mém formativním období sehrálo nejen město, ale celý tamní kraj nenahraditelnou roli. Stačí vystoupit na nádraží, nadechnout se… I když jsme se například folklorního života moc neúčastnili. Ale mám to tam ráda. Zvlněná krajina, vinohrady. Nářečí. Když tam jsem, ráda jím mluvím. I slunce tam jinak svítí, je to víc jih…

Kniha Jako sen měla být něco jako první díl tvého rozvzpomínání?

To je prostřední část. Co bylo předtím, od narození do mých šesti let, vyjde v Triádě u Roberta Krumphanzla, definitivní název ještě nemám vymyšlený, pouze ten pracovní: Říkej mi teto Julčo. Třetí díl se bude jmenovat Zpátky do Kyjova a končí v jedenácti letech, kdy jsem se setkala se svým otcem.

Proč se tvoji rodiče nevzali?

To je tajemství, které nikdy neodhalím, protože maminka o všem mluvila mlhavě, neurčitě. Říkala o něm, že byl tehdy zavřený, ale to si mohla i vymyslet na vysvětlení, proč si ji nevzal. On tehdy studoval v Rakousku architekturu, rok předtím se ve Vídni narodila moje nevlastní sestra, tak nevím. Přitom s maminkou spolu chodili čtyři roky.

Je tohle leitmotiv nebo jenom jedna z epizod tvé knihy?

Celá kniha je vlastně o tom, jak dítě, které nemá otce, hrozně touží po rodině. Pudově, protože by neumělo říct, že chce tatínka nebo celou rodinu. V té druhé a třetí části se setkávám s lidmi, s nimiž mě maminka seznámila, a oni mě přijali k sobě do rodiny. Měla jsem v Brně svého dědouška a bábinku. A tetu Julču. Je to o tom, jak se pudově hledá náhradní rodina.

Teta Julča byla vzdálená příbuzná?

Vůbec ne, nikdo nebyl příbuzný. Ze zpětného pohledu si uvědomuji, o jaké šlo neobvyklé lidi. Teta Julča byla učitelka. Když jsem šla do Olomouce na operaci, protože jsem se narodila s nemocným okem, maminka chtěla přespat u kamarádky z Kyjova a její spolubydlící byla teta Julča. S maminkou se spřátelila, i mě měla moc ráda. To bylo v mém dětství světlo. Nebýt mých nemocných očí, tak bych se s ní ani nepoznala.

Jaké bylo setkání s tatínkem? Jmenuješ se po něm?

Müllerová jsem se za svobodna jmenovala po mamince. Setkání s otcem mi přineslo velké zklamání.

On žil v cizině?

Kdepak, žil v Pitíně, nedaleko Luhačovic. Měl tam dům a svou rodinu. Nakonec se oženil a ještě dvě děti měl.

Stýkáš se s nimi?

Nevlastního bratra, o čtyři roky mladšího, jsem náhodně potkala jednou v životě ve Bzenci, kde studoval konzervárenskou průmyslovku. Maminka dělala na internátě té školy vychovatelku. Setkali jsme se, ale ani jsme si neřekli, že jsme sourozenci, i když jsme to oba věděli. Teď bych se chovala jinak.

Brno znáš také od dětství…

Dojížděli jsme tam za přáteli, bydleli v Černých polích. Ten jejich domeček tam pořád stojí.

Když ses hlásila do Brna na psychologii, bylo to proto, žes chtěla právě do Brna, nebo kvůli té psychologii?

V Brně jsem už maturovala, protože kdybych jedenáctiletku dokončila v Kyjově, nedali by mi doporučení na vysokou kvůli náboženství, které se tehdy v maloměstech obzvlášť potíralo. Maturovala jsem v šedesátém roce. V Kyjově jsme měli pěkně hnusného třídního učitele, Ostravák, strašný komunista, mám dojem, že i donášel. Určitě by mi nedal doporučení.

Tak kvůli psychologii…

Celé dětství jsem prohlašovala, že budu doktorka, lékařka. Asi to vzniklo z toho, že při operačních zákrocích, které musely podstoupit mé oči, se mi líbila práce lékařů a chtěla jsem k nim patřit. Na gymplu jsem si koupila učebnici psychiatrie od Myslivečka, která se hezky četla.

Mně utkvělo v paměti, že se tam píše o některých debilech, kteří jsou natolik rafinovaní, že dokáží absolvovat osmiletku. Podle Příhodovy Ontogeneze lidské psychiky dokážou vzhledem k mimořádné paměti dokonce vystudovat i medicínu. V Brně jsem byla šťastná také proto, že jsem unikla maminčinu každodennímu přísnému dohledu. A v těch šedesátých letech byla mimořádná svoboda i na univerzitě. Svobodomyslní učitelé, až na jednu jedinou výjimku, jakéhosi Sedláka, který nás měl na pracovní psychologii a který nás jediný oslovoval soudruzi.

Toho si dobře pamatuji i já: ukazoval nám zvláštní efekt, jak se cestou tramvají od červeného kostela tento objekt při vzdalování zvětšuje. Kdo ti z tvých pedagogů nejvíc utkvěl v paměti?

Největší zájem na našem růstu, i když byl příliš mladý na to, aby mohl být naším otcem, měl Vladimír Smékal. Byl to náš ročníkový vedoucí. Velká postava byl pan profesor Chmelař, který přednášel až do svých devadesáti let.

Měla jsi někdy pocit, že je třeba kariéře, profesní nebo spisovatelské, obětovat možné rodinné štěstí?

Nikdy jsem nechtěla dělat kariéru v oboru: byla to hezká práce, která měl bavila, ale nikdy jsem netoužila po kariérním vzestupu. Kariéru, hereckou, dělal spíš Honza. Možná bych byla ráda doma s dětmi, kdybychom nepotřebovali víc peněz. Z jednoho platu se však tehdy žít nedalo.

Jako spisovatelku jsem tě poznal až na základě deníků, které sis psala ve vašem ostravském období, zaujalo mě nejen prostředí, ale také různé svérázné postavy.

V tom domě v Nemocniční 11 by nikdo nebydlel. Ale my jsme dostali byt po bývalých majitelích, takže byl jediný v celém domě krásný. Přes celé jedno poschodí, jedna místnost téměř jako salon. V Ostravě jsme prožili jedenáct zvláštních let. Narodila se nám tam mladší dcera Anička a děti tam měly pěkné dětství, Honzovi se dařilo divadle.

Až dokončíš celý třídílný cyklus, plánuješ ještě nějaké další psaní? Vybavují se ti věci, o kterých jsi přesvědčena, že by se měly vyslovit a zachovat?

Chtěla bych napsat o lidech, jejichž životy zvláštním způsobem prolnuly s mým životem. Myslím si, že budu mít pořád co dělat. Přiznám se, že když dvě hodiny denně nesedím u psaní, nemám z toho dobrý pocit.

A nestalo se ti závažím, břemenem?

Závažím by se mi psaní mohlo stát pouze tehdy, kdybych se jím musela živit. To mě naštěstí nepotkalo.



V Praze 23. února 2006

-------------------------------------------------------------

****



Vyprávět příběh, aby to nebyl mýtus

Rozhovor s Eliškou Vlasákovou.

Josef Mlejnek



Tvoje poslední knížka se objevila v užší nominaci na cenu Magnesia Litera za prózu. Překvapilo tě to?

Překvapilo, už proto, že mě nikdo předem na nic neupozornil. Navíc se o mě moc neví ani nepíše. Když knížka loni vyšla, objevila se pouze v Lidovkách malá recenze. Těšilo mne samozřejmě, když mi mou knihu chválili přátelé.

Ale tvoje texty po léta vycházejí v Revolver Revue, takže si jich mohli - a museli všimnou i ti, kdo se literaturou zabývají profesionálně.

Ale stejně mám pocit, že mě nikdo nezná ani teď. I když je celý náklad už vyprodán a knížka se nedá už nikde sehnat, ani v nakladatelství ji nemají.

To je snad dobré znamení?

Myslím, že ta nominace udělala knížce dobrou reklamu.

Nelituješ, teď dodatečně, že ses nestala spisovatelkou z povolání?

A je někdo takový? Většinou se všichni živí přece něčím jiným.

Ale jsou i tací, kdo se živí jenom psaním. Třeba takový Ludvík Vaculík.

Ale on se přece ponejprv živil redaktorstvím. A pak to měl jako Milan Uhde. Seděl doma a psal, ale se psaním neživil.

Samozřejmě, že by se mi líbilo být spisovatelkou z povolání, ale není podle mě možné si tím vydělat na celé živobytí. K tomu je třeba mít rentu, jakou mám teď já. Většina autorů píše při nějakém jiném zaměstnání. Možná takový Viewegh sedí s psaním doma a nedělá nic jiného. Být spisovatelkou z povolání mě nikdy nenapadlo.

Tvým povoláním byla po léta psychologie. Souvisí toto povolání s tvým psaním, promítá se do něj? Nebo jde o paralelní světy, které se vůbec nedotýkají?

Určitě se něco z mé původní práce do psaní promítá, ale neuvědomuji si to explicitně. Rozhodně to není tak, že bych si řekla: Teď se na věc podívám očima psychologa. Zrovna teď píšu knížku o hrozném období let 1952-1953, kdy byly procesy, zemřel Stalin, po něm Gottwald a pak byla měnová reforma. Uvědomuji si, že devítileté, desetileté dítě, které to všechno prožívalo…

Jako ty?

Jako já. Jako psycholog vím, a asi se mi pohled psychologa do psaní promítá, že hrůzné události pro ně nebyly tím nejpodstatnějším. Pro zemi a dospělé lidi to asi byl strašlivý rok, dítě vnímalo temné pozadí, ale všechno si odžívalo po svém.

Ale celé jeho svědectví může být o to působivější, že není prvoplánové.

Když na Kyjovsku rozkulačovali kulaky nebo likvidovali živnostníky, děly se věci, za které jsem se já jako dítě styděla. Jejich majetek vystavovali ve výkladních skříních. Bylo tam, co si nakeťasili…

To byla tehdy často frekventovaná slova: keťas, nakřečkovat…

Úplně jsem se styděla vůbec na to koukat, přišlo mi to, jako kdyby tam ti lidé byli nazí.

A jak jsi vnímala procesy?

Rádio jsme dostali od sousedů, což byla tehdy pro mě úžasná věc. Mohla jsem si doma poslouchat pohádky, ale také hry a operetky. Měli jsme ho asi čtyři měsíce, když v listopadu v tom úžasném starém přístroji, už ani nevím kolik lamp vůbec měl, začali vysílat proces se Slánským. I malému dítěti muselo být jasné, že jde o nějakou habaďúru. Nebylo představitelné, že by člověk o sobě takhle mluvil, že by podobné věci na sebe říkal dobrovolně, a že tedy jde o nějakou hrozivou frašku. Náš pan soused, zámečník a kyjovský muzikant, k nám přiletěl celý rozčílený a o Slánském řekl: On je snad ožralý… Všem to muselo být jasné. Ale tehdy začal komunismus skutečně pouštět hrůzu.

S maminkou jste žily ve skromných poměrech…

A tehdy už i s tetou Vlastou, to byla ta evangelická tetička, která nedávno zemřela.

Jak se vás dotkla měnová reforma?

Opravdu moc ne. Ale mě se paradoxně dotkla hodně. Do té doby jsem jako jediná ze třídy chodila do školní družiny mládeže. Maminka musela pracovat a teta taky, tak jsem chodila do družiny, abych měla kde obědvat a nebyla do čtyř hodin odpoledne ponechána napospas. Po měnové reformě rodiče mých spolužáků zchudli natolik, že si už maminky nemohly dovolit být doma, a do družiny se mnou začaly chodit i mé spolužačky. Měnová reforma se mě tak dotkla docela sympaticky.

Co tě nakonec přivedlo ke psaní? Na základě jakého vnitřního impulsu ses rozhodla před deseti a více lety psát? Nebyla tu traumata, z nichž ses potřebovala vypsat? Tvá genealogie je dost netypická.

Důvodů je vždycky více. Úplně nejdřív jsem si psala rýmované básničky. Kdosi mi poradil, že rýmované věci mají mít stejný počet slabik, tak jsem se s tím, počítala. Už v deseti jsem si psala deník. Ten se obyčejně píše proto, aby se člověk z něčeho vypsal. Někoho jsem napodobovala nebo jsem se někomu chtěla zalíbit? Možná tetě Vlastě, která se uměla hezky vyjadřovat a pěkně psala. Velice si vážila spisovatelů a básníků. Bylo pro mě důležité, že mě za mé psaní všichni chválili. I za slohové práce ve škole. Za tělocvik, za ruční práce nebo kreslení ne, ale češtináři se nad mým psaním rozplývali.

Při četbě tvých próz jsem si několikrát připomenul Stendhala, který prý na otázku, kde se naučil svému střízlivému stylu, odpověděl, že četbou právnických textů, přímo snad trestních zákoníků. A tys přece jako klinický psycholog psala posudky na pacienty. Nebyla v tvém případě právě tohle podobná průprava?

Posudky, skutečně se tomu tak říkalo, jsem psala denně. Každý pracovní den jsem musela vytvořit jednu strojopisnou stranu zprávy o psychologickém vyšetření. Dobrá průprava to určitě byla.

Bavilo tě to? Co tě na práci psychologa přitahovalo nejvíc?

Poznávání lidí, přijít člověku na kloub. Někdy mě napadlo, jestli pacienty trochu nezneužívám…

Až takhle?

Když si toho člověka otevřeš, musíš mu něco nabídnout. Měl by mít pocit, že u tebe je v bezpečí, jako u přítele. Když nakonec odejde a nikdy se s ním nemusí člověk vidět.

To se dá, nebo má, předstírat, přátelské chování k pacientovi?

Ne vždycky, někdy šlo o upřímný zájem. Ale já neuměla hrát, vždycky to bylo upřímné. Viděl jsi film o Trumanu Capotem? Když chtěl z vraha vytáhnout jeho tajemství, v tu chvíli určitě věřil, a já mu taky věřila, že s ním navazuje přátelství, ale potom, když už ho nepotřeboval pro román Chladnokrevně, nechtěl s ním nic mít, i když na smrt odsouzený vězeň mu psal. Hrozně se mě to dotklo a říkala jsem si, jestli jsem jako psycholog nedělala něco podobného. Ale na druhou stranu mi tohle povolání pomohlo dívat se na věci jinak, s odstupem. A nejen na věci, ale i na sebe samu.

Není to trochu paradox, že tě tvé povolání naučilo při psaní nepsychologizovat?

Opravdu mě vzrušuje znova projít svým dětstvím a vyprávět ho jako příběh tak, aby to nebyl mýtus.

Ale možná tě před mytologizováním chrání právě tvůj styl.

Když jsme někdy v polovině sedmdesátých let měli v Ostravě literární skupinku Cestovatel. Jeden z členů byl rovněž psycholog, ale ten psal poezii. Všichni mě pořád kritizovali, protože jim vadila střízlivost: Nepiš to tak, jak je to doopravdy, to není zajímavé. Mé psaní jim připadalo málo stylizované. Když jsem o hodně let později poslala do Revolver Revue své vzpomínky Na Nemocniční 11, nad nimiž kolegové ze skupiny ohrnuli nos, tak je vydali bez problémů. Už bych nechtěla patřit do žádné skupiny s manifesty a regulemi.

Z obou tvých knih je cítit silná vazba na maminku. Měla jsi pouze jí a vztahy mezi vámi nebyly idylické. Jak jsi ji vnímala v různých fázích života?

Když jsem byla malá, šlo o symbiózu velice natěsno, všechno jsem od ní přejímala, hodně věcí se mi zvnitřnilo. Nedovolila jsem si udělat něco, o čem jsem věděla, že by to neschválila. Jako dítě v prvních školních letech. Měla jsem ji zvnitřnělou. Nedokázala bych jí zalhat, to přišlo později, až v pubertě. To už jsem ji také dokázala srovnávat s maminkami kamarádek, měla jsem vždy pocit, že mám maminku nějakou moc starou a trochu jsem se i styděla, jak vypadala.

V kolika letech tě měla?

Mladá byla, v sedmadvaceti. Ale ona se nikdy nestrojila, nikdy si nenamalovaly rty, nenosila nějaký od holiče upravený účes, ani šaty podle módního střihu. A když jsem byla sama maminka, nechtěla jsem nikdy opakovat se svými dětmi tytéž chyby jako moje matka.

V čem podle tebe spočívaly její největší chyby?

Maminka byla na mě hodně přísná, opravdu mě moc bila. Nikdy jsem své děti nechtěla fyzicky trestat. Jí také ovšem její otec byl. Když si na ni někdo stěžoval, na nic se neptal a seřezal ji. A pořádně, jak vyprávěla. Určitě mě přitom měla ráda, po svém, měla pocit, že pro chce to nejlepší, ale nikdy ji nezajímalo, co si myslím. Neměla trpělivost se tím zabývat. Vychovávala mě v tom smyslu, že je mou povinností vyplňovat jí život tím, že jí budu dělat radost.

Změnilo se něco zásadně, když se nedávno její život uzavřel? Jsou věci, které budeš moci napsat až teď?

To všechno je už v mé poslední knížce. Ale to jsem věděla, že maminka je na tom už tak špatně, že to číst nebude. Z mé první knihy měla velkou radost, ale taky ji nečetla. Ale abych si jenom nestěžovala. Moje maminka byla statečná žena, když se vždycky dokázala postarat o hmotnou stránku života. Nikdy jsme neměli hlad, netrpěli jsme zimou a měli se do čeho obléct.

Do jaké míry tě traumatizovalo, že u vás doma chyběl tatínek?

Za to jsem se i styděla. Před spolužačkami. Celé dětství jsem měla pocit, že jsem trochu jiná. Zrovna píšu o jedné učitelce, která se druhá den školy ptala na rodiče, co dělají otcové a tak. Když jsem řekla, že nemám tatínka, tak do toho dál vrtala. Jak to? To ani nevíš, jak se jmenuje? Vím, Karel Kolouch. A co dělá? Je architekt. Viděla jsi ho někdy? No neviděla. A tak, ty jsi nemanželská! V tu chvíli jsem měla pocit, že ze mě strhla šaty.

To byla tak hloupá?

Netaktní.

Viděla ses někdy s otcem?

To teď nebudu říkat, protože o něm píšu v závěru své třetí knížky. Má to být překvapení.



Vrdy-Dolní Bučice 12. srpna 2008




Poznámka: Nabídl jsem paní Dědečkové, že během prázdnin, kdy se toho moc neděje (Operace Toskánsko je svinstvo a nafouknutá bublina), budu o víkendech na Virutally publikovat pro odlehčení a pobavení své starší rozhovory s různými osobnostmi české kultury, nejen té divadelní.

Josef Mlejnek