Pěšky i na voze ke změně voleb?

Bohumil Pečinka

MF Dnes 29.8.2008

Toto politické téma se vrací do středu pozornosti se stejnou pravidelností jako jaro, léto, podzim a zima. Řeč je o změnách volebního zákona, které by přispěly k vytváření sourodých vlád levého nebo pravého středu. Bohužel, pokus současné vládní koalice je tím beznadějnější, čím užší mantinely si jednotliví hráči narýsovali.

Poslední návrhy, které ve středu projednávala vláda, vycházejí ze dvou podnětů. Prvním byl šok, který způsobil poslední volební výsledek. Síly sjednocené levice na straně jedné a občanského bloku na straně druhé totiž byly v naprosté rovnováze. Když po sedmi měsících nakonec vláda vznikla, stalo se tak jen s nejmenší možnou většinou v Poslanecké sněmovně. Topolánkova vláda tím kopírovala neradostné osudy většiny kabinetů od roku 1996, pro něž byla typická nestabilita.

Druhým podnětem bylo nemilé překvapení lidovců a především Strany zelených, kteří zjistili, že stávající volební systém má dvě tváře.

Stručně řečeno, platný systém se ve velkých volebních obvodech (Praha, střední Čechy, jižní Morava) chová poměrně, zatímco v malých krajích (Karlovy Vary, Liberec) má spíše většinové účinky. Pro menší strany je proto obtížné získat v menších regionech poslance.

Nejde přitom o intriku z dob opoziční smlouvy, jak to donekonečna opakuje Martin Bursík, ale o konsenzus všech stran z doby před volbami 2002. Vládní i opoziční poslanci tehdy hlasovali pro to, aby volební obvody byly totožné s hranicemi nových krajů. Nutno říct, že dominantně jsou to právě nestejně velké počty obyvatel v jednotlivých regionech, které způsobují poměrné nebo většinové účinky volebního zákona, nikoli matematická formulka přepočtu hlasů na mandáty.

Způsob, jak disproporcím čelit, ukázali ve volbách v roce 2002 právě lidovci s unionisty. Jejich předvolební uskupení s názvem Koalice překonalo toto omezení, čímž ukázalo, že nespravedlivým účinkům volebního zákona se dá vyhnout i jinými prostředky než legislativní úpravou. Fakt, že na existenci „systému dvojí tváře“ zapomněli lídři obou menších stran před volbami 2006, je tedy spíše jejich chybou než vadou volebního zákona.

Právě s touto dvojí negativní zkušeností přistupovali v lednu 2007 předsedové tří vládních stran ke koncipování Programového prohlášení vlády. Jako cíl si uložili volební reformu, která zpoměrní výsledky pro malé strany, ale současně přinese bonus pro vítěze. Už při prvním zveřejnění tohoto dokumentu měl člověk pocit jako v pohádce Boženy Němcové, kde jedna z postav šla pěšky i na voze, nahá i oblečená.

Středeční výstup z vlády tento dojem jen posiluje. Do dalšího legislativního kola prošly čtyři návrhy. Tři z nich byly z pracovních důvodů označeny názvy zemí (holandský, skotský, řecký) a jeden byl z dílny lidovců. Ve skutečnosti je inspirace zahraničními modely jen přibližná. Podstatné však je, že návrhy buď vycházejí vstříc menším stranám, nebo občanským demokratům, ale těžko se hledá společný průnik.

I kdyby se společné řešení našlo, je „v záloze“ Ústavní soud. Ten by spolehlivě zlikvidoval každý pokus, který by směřoval ke snadnějšímu vytváření většin v Poslanecké sněmovně, protože princip superpoměrnosti si už před lety vytkl jako své jedenácté přikázání.

Po dvanácti letech pokusů reformovat volební zákon je jasné jedno: bez strategické dohody dvou největších stran politického spektra se žádná podobná změna neodehraje. Je také pravděpodobné, že by se to neobešlo bez úpravy některých částí ústavy. Nezbývá než si počkat na příznivější politickou konstelaci.

Bohumil Pečinka