Digitalizace a realistický Mlynář
Petr Štěpánek
Česká televize nabídla v pořadu Média (ČT2, 13. 10. 2003) zajímavou diskusi na téma digitalizace vysílání. Vedle jisté (digi)osvěty se divák mohl seznámit i se dvěma hlavními názorovými proudy na to, jak v nejbližší době digitální vysílání organizačně uspořádat. Zatímco analytik České televize Nikolaj Savický upřednostňuje v první fázi vznik jednoho veřejnoprávního a jednoho privátního multiplexu, ministr informatiky Vladimír Mlynář má jisté pochybnosti o možnostech veřejnoprávní televize (rozhlasu) a preferuje spíše komerční cestu. Laicky řečeno multiplexové „dálnice“ by provozovaly soukromé firmy, o vysílací „jízdní pruhy“ by se dělili privátní i veřejnoprávní provozovatelé. U Savického je spíše cítit, že přání je otcem myšlenky, Mlynář realisticky respektuje ekonomické a politické prostředí.
Ministr mimo jiné řekl: „To, o čem my teď mluvíme, co je aktuální pro příští dva, tři roky v České republice, je prosté digitální televizní vysílání bez těch služeb Internetu…Ty všechny další služby, které tady trošku nadšeně popisujeme … jsou, myslím, věci, které jsou hodně před námi.“ Mlynář dále vylovil pochybnosti o masovém šíření Internetu přes digitální televizi v nejbližších letech, hlavní pozitivum naopak vidí ve zvýšení plurality vysílání.
Nikolaj Savický zmínil také další aspekty: „Digitální vysílání má obrovský ekologický dopad, protože vyžaduje sotva jednu desetinu vyzářeného výkonu vysílačů ve srovnání s vysíláním analogovým, čili čtyři kanály televize distribuujete s desetinovým výkonem, jako jeden kanál analogové televize, což znamená velikou úsporu na životním prostředí jednak na straně těch vysílačů a jednak na straně spotřeby elektrické energie…“ I tohle je pro něho motivační faktor, „proč by digitální vysílání mělo být rozjeto co nejrychleji, a proč bychom také měli co nejvíc zkrátit tu dobu, kdy bude současně vedle sebe existovat digitální vysílání a analogové vysílání“. Jenže ekonomická realita bude jako vždy zcela jistě silnější než ekologická přání. Vždycky to totiž musí někdo zaplatit.
Představa čistě veřejnoprávního multiplexu je možná hezká – zvláště pro někoho –, nicméně zkušenost nabádá k jisté opatrnosti. V praxi to může vést k modelu, kdy pod pláštíkem veřejnoprávnosti někdo vlastně „podniká“ v oboru, přičemž – na rozdíl od konkurence – nenese rizika a v konečné fázi to stejně platí občan. Lidé na Kavčích horách to asi neuslyší rádi, ale oklikou se jim také vrací nedůvěra části veřejnosti a politiků, kterou zaseli svojí rebelií. To je také realita.
Opět poměrně realisticky to shrnul ministr informatiky Vladimír Mlynář, kterého určitě nelze podezřívat z nelásky k České televizi: „… finanční situace České televize není úplně růžová a představa, že kvůli digitální televizi a kvůli tomu, aby tady byly další dva veřejnoprávní kanály, bude Česká televize chtít zvyšovat koncesionářský poplatek, narazí na dost zásadní politický odpor … Tím, kdo rozjede digitální televizi, musí být komerční subjekty, protože ty jsou lépe připraveny a schopny dát nabídku, která bude prostě odpovídat potřebám lidí, komerčním potřebám a bude je motivovat k nabídce, ke koupi toho zařízení, set-top-boxu.“
