Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


A-ha - Analogue (Universal Music)

Zuzka Aislerová

Recenze hudebního CD

A-ha jsou kapelou, která zraje jako víno. Od dob jejich nejslavnějšího hitu „Take On Me“ už uplynulo hodně vody a přestože byl v minulosti oslavován i proklínán fanoušky i kapelou samotnou, dnes nezbývá než říci - díky za něj. Kromě toho, že jim umožnil věnovat se hudbě, jak si vždycky přáli a proto je tu dnes máme, také se stali kapelou, kterou si musí člověk najít a potom se mu jeví jako vzácný poklad, ke kterému zná cestu jen on sám.


Za ta léta a-ha neztratili nic ze své kreativity a jejich nová alba naopak získala barevnost využitím skladatelských schopností všech členů kapely. Zcela jistě k tomu přispěly jejich sólové aktivity v průběhu devadesátých let. Za toto období se z nich stali samostatní hudebníci a charismatické osobnosti. Na jejich nových deskách se nevyskytuje frontman a kapela, ani nápady z hlavy jednoho člověka, ale tři různí lidé, tři proudy fantazie a kreativity, které se spojují v jeden celek. Předchozí desky však trochu postrádaly, aby jako skutečný celek vyznívaly, spojovala je určitá nálada, ale ve své podstatě byly rozkouskované, nevyprávěly žádný příběh, jako to a-ha dokázali na deskách „Stay On These Roads“ nebo „East Of The Sun West Of The Moon“. Kytarista Paul Waaktaar-Savoy prozradil, že je s novou deskou mnohem spokojenější než s předchozí „Lifelines“, nejen kvůli omezení stresu, který provázel nahrávání s několika producenty, ale právě proto, že „Analogue“ zní více komplexněji. „Lifelines“ je dobrá nahrávka, a-ha jistě nelitují, že ji udělali takovým způsobem, ale podruhé už by to nezopakovali, ostatně, jejich charakteristickým rysem je, že jsou kapelou, která nikdy nenahrála stejnou desku.



„Analogue“ je hořkosladká nahrávka, je dokonalá svou nedokonalostí a více než kdy předtím se na ní odráží zralost jejích autorů. Zatímco zpěvák Morten Harket zůstává u mikrofonu a občas přispěje skladbou, která by stejně jako na album a-ha mohla přijít i na jeho sólové album, kdysi hlavní skladatel a tichý génius kapely Paul Waaktar-Savoy ustoupil trochu do pozadí a nechal vyniknout nejmladšího Magne Furuholena, kterému dnes nikdo neřekne jinak než Mags. Magne napsal většinu skladeb na desce a uznejme, je i autorem té nejvýraznější. Přesto však každá skladba na téhle desce má svoje místo a tak jako život se neskládá jen ze šťastných momentů, tak ani této nahrávce nejsou jen perly, ale i experimentální, nostalgické, tvrdší, smutné i veselejší skladby. Jinými slovy je velmi živá a skutečná. Není to deska na první poslech, zpočátku jsem nevěděla, co si mám o některých skladbách myslet, proč tam jsou, ale ve chvíli, kdy se zamyslíte nad těmito otázkami a poslechnete si desku vícekrát, bohudík, že je taková. Mnohem více se vám vryje do mysli i srdce, když ji posloucháte, žijete s ní, tak jako a-ha se vžili do situací, o kterých vyprávějí jejich texty nebo je možná i sami zažili.



Nezbývá mi než projít desku po jednotlivých skladbách, „Celice“, první singl, jednoduchá skladba vyprávějící o mučení sebe sama, není tou nejvýraznější a vůbec necharakterizuje náladu celé desky, podobně jako „Vertigo“ od U2, ale přesto, jak jsem napsala, má tady své místo a teprve v kontextu desky odhaluje svou pravou roli. „Don‘t Do Me Any Favours“ možná působí trochu nedodělaným dojem, ale stále jsem přesvědčená, že to byl záměr, tato skladba si přímo vynucuje, aby se člověk zaposlouchal do jejího textu, hudba je u této skladby až druhořadá. „Cosy Prisons“ je jednou z největších perel, nádherná balada, silná lyrikou, melodií i po instrumentální stránce. „Analogue“ je typická skladba s hitovým potenciálem a-ha, ale kdyby tam nebyla, chyběla by nám. Někdy je třeba říkat věci jednoduše (Oh I want you to know/ I love you/All I need is the time/To show you). „Birthright“ je další výraznou baladou se silnou lyrikou. „Holy Ground“ je typická Mortenova skladba se svou upřímností, nevyřešenými vztahy a touhou oprostit se od všeho svazujícího. „Over The Treetops“ přenese posluchače do minulosti, do bezstarostných šedesátých let, myslím, že autor (Paul) prostřednictvím této skladby vzpomíná na dětství. „Halfway Through The Tour“ zase vyjadřuje potřebu kapely sdělit svým fanouškům, co zažívají na turné, pohled z druhé strany. Tahle skladba je dost diskutabilní, celkově moc nezapadá mezi ostatní, ale když ji tam nakonec a-ha dali, asi věděli, proč to chtějí udělat. Její závěr mě úplně překvapil, dokresluje náladu celé desky, aby zněla jako pravá a nefalšovaná severská melancholie a dokonce mi tato instrumentální vsuvka připomíná Sigur Rós. U zmiňovaní dalších severských kolegů a-ha můžeme zůstat, další skladba „The Fine Blue Line“ je opět velmi výraznou skladbou, na začátku znějící, jakoby by ji pocházela z tvůrčí dílny Röyksopp. Jednou z klíčových skladeb, které vyjadřují celou podstatu nahrávky a po hudební stránce zcela unikátní je následující „Keeper Of The Flame“, která je Paulovým příspěvkem. Text skladby je naprosto jedinečný, i když je tak jednoduchý (incidental incidents/instrumental instruments/swallowed by the place from which you came/monumental monuments/sentimental sentiments/you shou‘ve been/the keeper of the flame). „Make It Soon“ je další ukázkou z tvorby Mortena, jednou z tvrdších skladeb a přispívající k různorodosti desky. „White Dwarf“ je dalším výrazným počinem Paula na této desce a možná i jeden z nejlepších textů. Desku uzavírá velmi neobvyklý duet Magse a Mortena „Summers Of Our Youth“, kde Magsův hlas zní podobně jako Bona Voxe z U2. Je to nostalgická skladba, ale a-ha s ní umějí naložit tak, aby nezněla sentimentálně.


Poté, co doposloucháte poněkolikáté tuto nahrávku, nezbývá, než si říct, že a-ha nás zase nezklamali.


http://www.minstrelworld.com




Zuzka Aislerová
 
  Přístupy: 29232 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA