Ideologie třetí cesty, fašismus II
Martin Mařák
IČást první: FAŠISMUS V ITÁLII
1.2 Ideologické základy fašismu
Jak už jsem napsal výše, cílem fašistického hnutí, tedy korporatismu, bylo najít jakousi třetí cestu mezi liberálním kapitalismem a marxistickým socialismem. Ve společném díle s filosofem Giovanni Gentile «Původ a doktrína fašismu» Benito Mussolini definuje fašismus v opozici proti liberalismu, socialismu a parlamentní demokracii:
Kapitola 7. Anti-individualismus a svoboda
Fašistická koncepce je založena na státě a jako taková je anti-individualistická, jednotlivec v ní má své místo jen pokud žije v harmonii se státem, tedy vědomím a univerzální vůlí člověka během celé jeho historické existence. Je proti klasickému liberalismu, jenž se zrodil z potřeby reagovat proti absolutismu a jehož historická role skončila v momentě, kdy se stát stal zosobněným vědomím a vůlí lidu. Liberalismus popíral stát v zájmu jednotlivce, fašismus opět navrací státu jeho roli, stát je opravdovou realitou jednotlivce. A pokud má být svoboda vlastností člověka reality a ne jen fantasmagorickou abstrakcí z myšlenkové dílny individualistického liberalismu, tak je i fašismus pro svobodu, tedy pro jedinou svobodu kterou můžeme brát vážně, pro svobodu státu a svobodu jednotlivce ve státu. Pro fašistu je stát vším a nic lidského a duchovního nejenže nemůže existovat mimo stát, ale navíc nemá mimo něj žádnou hodnotu. Podle tohoto měřítka je fašismus totalitou a fašistický stát, jenž je syntézou a sjednocením všech hodnot vysvětluje, rozvíjí a ovládá veškerý život národa.
Kapitola 8. Anti-socialismus a korporatismus
Ani jednotlivci, ani jejich seskupení (politické strany, spolky, odbory, třídy) nemohou existovat mimo stát. Fašismus se staví proti socialismu, jenž nechává ustrnout historický vývoj jen na třídním boji, a neví nic o jednotě státu, která buduje třídy na základě společné morální a ekonomické reality. Ze stejného důvodu fašismus nesouhlasí s odborovým hnutím postaveném na třídním základu, nicméně vyžaduje, aby ve státní sféře byly uznány reálné požadavky, které vedly ke zrodu socialistického a odborového hnutí. Ty pak prosazuje v rámci korporativního systému, ve kterém ony požadavky splynou se státní jednotou.
Kapitola 9. Demokracie a národ
Třídy jsou tvořeny jednotlivci na základě zájmových kategorií. Jednotlivá individua se sdružují v odborech podle rozličných ekonomických aktivit na podkladě společného zájmu, přesto všechno jsou především a zejména státem. Stát však není ani počet, ani součet jednotlivců vytvářejících většinu národa. V tom je fašismus odlišný od demokracie, která staví národ na úroveň součtu co největšího počtu jednotlivců, čímž ho ponižuje na onu úroveň. Přesto je fašismus tou nejčistší formou demokracie a to zejména, když je národ vytvořen tak jak má být, tedy na základě kvalitativním, nikoliv kvantitativním, což znamená, že je výrazem nejsilnějšího nejmorálnějšího a nejcelistvějšího a nejpravdivějšího ideálu, jenž se ztělesnil v lidu prostřednictvím vědomí a vůle malé skupiny, nebo dokonce i jedince a jenž se pokouší proniknout do vědomí a vůle celého národa. Všech, kteří na základě lidské přirozenosti, či historie vytváří etnický národ a zároveň sledují stejnou vývojovou a duchovní linii směřující ke jedinému vědomí a jediné vůli. V žádném případě se nejedná o rasu, nebo o nějakou zeměpisně ohraničenou oblast, ale o seskupení, jež historicky přežívá, množství sjednocené v ideálu, který lze nazvat vůlí k existenci a síle, ideálu, který jsme pojmenovali vědomí sebe sama, osobnost.
Benito Musolini, La doctrine du fascisme, str.15-18
O kapitalismu se vůdce italského fašismu v jednom ve svém projevů z roku 1933 vyjádřil v tomto duchu:
...... Začíná éra kartelů, syndikátů, konsorcií a trustů.......... Můžeme říct, že v Evropě a v Americe se tyto síly tak charakteristické pro kapitalismus rozvinuly ve všech sférách ekonomického života společnosti. Co to však způsobilo? Konec svobodné konkurence. Zúžilo se cenové rozpětí, kapitalistické podniky zjistily, že je mnohem výhodnější se domluvit, spolčit, nebo přímo sjednotit za účelem rozdělení trhu a zisku než proti sobě bojovat. Zákon nabídky a poptávky přestal být dogmatem, neboť kartely a trusty na nabídku i poptávku mohou působit. Celá ta trustová a sjednocená kapitalistická ekonomika se nakonec obrací na stát, aby ho požádala o celní ochranu. Svobodný trh, jenž je vlastně jen rozšířením liberální ekonomické doktríny, byl utlučen k smrti.
....................Přišla válka. Kapitalistické podniky se po válce a v jejím důsledku propadají do inflace...... Dimenze podniků přesahují lidské možnosti, v minulosti duch ovládal hmotu, dnes je to hmota, kdo ohýbá a ujařmuje ducha................Superkapitalismus se dostal do fáze, ve které čerpá inspiraci a ospravedlnění z jediné utopie, z utopie nekonečného konzumu. Jeho ideálem bude standardizovat lidský rod od kolébky až do hrobu. Superkapitalismus by chtěl, aby se všichni lidé rodili ve stejné velikosti, což by umožnilo výrobu uniformních kolébek, přál by si, aby děti vyžadovaly stejné hračky, aby lidé byli oblečení do stejné uniformy a všichni četli stejnou knihu, aby se všem líbil stejný film a aby všichni toužili po tom, co bychom mohli nazvat užitkovým automobilem..............
.......Ve kterém momentě přestává být kapitalistický podnik ekonomickým jevem? Přesně v tom, kdy ho jeho velikost přinutí, aby se stal jevem sociálním a kvůli vzniklým potížím se střelhbitě vrhá do náruče státu. V momentě, kdy se rodí a nabývá na stále větší důležitosti tzv. státní intervence......... V dnešní době neexistuje jediná ekonomická doména, ve které by stát nesměl zasáhnout. Jestliže, jedná se jen o čistou hypotézu, bychom chtěli věřit kapitalismu v této jeho poslední fázi, tak nás naše víra dovede ke státnímu kapitalismu, což je vlastně jen převrácený státní socialismus. Jejím výsledkem bude tak, či onak zbyrokratizování národní ekonomiky. A v tom všem se odráží krize kapitalistického systému viděno prizmatem univerzálního významu.
Benito Mussolini, L´état corporatif (Korporativní stát), Vallecchi editeur Florence, 1938, str. 15-22
Nyní se konečně dostaneme k tomu, abychom se pokusili najít a pochopit podstatu korporatismu.
Korporatismus je za prvé obranou profesních zájmů určité kategorie pracujících a za druhé jde o ekonomicko-sociální doktrínu, jež vychvaluje vznik profesních korporativních institucí zastoupených ve veřejné moci.
Le Petit Larousse, Édition entiérement nouvelle, 1999, str.264
Veřejná moc je taková moc, která autoritativně přímo, nebo zprostředkovaně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů. Orgány veřejné moci jsou tedy jednak příslušné státní orgány, orgány samosprávy, jakož i všechny orgány, jimž byla svěřena možnost svrchu uvedeným způsobem činit rozhodnutí. No a korporatismus je politický systém, jenž umožňuje určitým silným skupinám použít ekonomickou, sociální a politickou moc za účelem prosazení jejich zájmů na úkor většiny a proti většinovému veřejnému zájmu, dovoluje jim, aby se podíleli na legislativní činnosti. Korporatismus se tak staví do přímé opozice proti parlamentní demokracii, jak jsme ji znali v dobách před komunistickou totalitou, jež se k nám po tzv. sametové revoluci v roce 1989 opět navrátila. V parlamentním systému přímé a nepřímé demokracie lid rozhoduje buď pomocí jím zvolených zástupců ve dvou komorách Parlamentu, které mají ve svých rukou zákonodárnou moc, nebo referendem. Vrcholným orgánem výkonné moci je vláda. Korporatismus umožňuje, aby se na legislativní činnosti, tedy na tvorbě práva, podílely i jiné subjekty, než ty, které vzešly z demokratických voleb, čímž systém parlamentní demokracie značně ředí a narušuje jeho samotnou podstatu. To, že se na tvorbě práva podílejí lidem nevolení zástupci odborového hnutí a kapitálu v rámci nějakého nově vytvořeného státního orgánu společně se zástupci vlády, nebo různé nátlakové skupiny, či neziskové organizace ze sféry tzv. občanské společnosti (současný neokorporatismus) není určující, naopak skutečnost, že se výše jmenované ekonomicko-nepolitické subjekty snaží obcházet demokratickou formu legislativního procesu, je pro pochopení celé problematiky naprosto zásadní.
Je naprosto pochopitelné, že Národní rada korporací ve všem nahradí současnou Poslaneckou sněmovnu, neboť se jedná již z titulu o anachronický úřad, o instituci, jež je cizí naší fašistické mentalitě a naší vášni. Sněmovna vzešla ze světa, který jsme zničili, ze světa plurality politických stran, často a ochotně útočí na lidskou píli. Poslanecká sněmovna ztratila svůj smysl ode dne, kdy jsme zrušili stranickou pluralitu.
Benito Mussolini, L´Etat Corporatif , str. 32
