Kam dospěl Solženicyn

Naďa Johanová

51Pro 6/2008

Laureát Nobelovy ceny za literaturu Alexandr Solženicyn vydal v 70.letech svědectví o některých praktikách sovětské moci. Jakmile se však stal morální instancí, využil svou autoritu k ostré kritice západní společnosti. „Nenašel ale prakticky jediné kritické slovo na adresu současného režimu v Rusku“, komentuje jeho nejnovější politické výroky ruský spisovatel Vladimir Sorokin.

Sorokin přiznává, že Solženicynovy výroky, zveřejněné v časopise Der Spiegel, četl „s pocitem studu“. Putinovo vládnutí hodnotí Sorokin jako návrat Ruska k pyramidě moci, kterou v 16.století vytvořil Ivan Hrozný. Rigorózní pravoslaví a odmítání Západu Solženicyna sblížilo s ruským patriotismem, který po zvolení Vladimíra Putina do úřadu prezidenta sílil a stal se vládnoucí ideologií. Podle zjištění západních sdělovacích prostředků jsou postoje Rusů k Solženicynovi různé. Jedni jej považují za titána ruské literatury, za Lva Nikolajeviče Tolstého současnosti. Jiní, kterým jde na nervy svým mravním kazatelstvím, v něm vidí zkamenělinu ze Stalinovy, Chruščovovy a Brežněvovy éry, která navíc píše otřesně archaickou ruštinou. Solženicyn je též označován za ultrakonzervativního slavjanofila s pověstí antisemity a ruská inteligence si od něho v současné chvíli drží spíš odstup.

O duchovním vyčerpání
Do češtiny byla přeložena podstatná část Solženicynovy tvorby. Jeho nejnovější výroky publikované v časopisu Der Spiegel vychází (v upravené verzi) v Hospodářských novinách. Ze zprávy ČTK se dozvíme, že Solženicyn vytýká Rusku jeho marnou snahu kopírovat západní demokracii, která se podle něho nachází v krizi. Solženicyn, na kterého se už před rokem 1989 vydatně odvolával filozof Václav Bělohradský, s oblibou hovořívá o „duchovním vyčerpání západu“. Letošní 75. výročí hladomoru na Ukrajině, způsobeného sovětskou kolektivizací, doprovodil bývalý disident Solženicyn v ruském tisku řečmi o „báchorkách Západu“. List Moskevské Echo citoval Solženicynovo rozhořčení nad vyhlášením nezávislosti Kosova a jeho výzvu kosovským Srbům, aby „neopouštěli rodnou zem“. Již v dubnu 2006 neopomněl tento někdejší odpůrce sovětských komunistických praktik okomentovat ani otázku radaru na českém území. ČTK cituje jeho výroky o „totálním obklíčení Ruska a ztrátě ruské suverenity“. Pokud se Rusko jednou stane členem NATO, „bude to znamenat nikoli rozšíření křesťanské civilizace, nýbrž její pád“.

200 let spolu
Solženicynovou autoritou otřáslo ve světě až v roce 2003 vydání jeho knihy „200 let spolu“. Její základní teze zní: Rusové zničili všechno, co jim bylo svaté: Boha, Cara, Vlast. Židé, kteří nemají vlast a pro něž „Svaté Rusko“ neznamená nic, jim při tom prý šli na ruku. Solženicyn vyzývá Rusy i Židy k pokání. V Rusku, které se dodnes vyhýbá kritickému zpracování historie SSSR, se Solženicynovi podařilo u čtenářů vyvolat jasný dojem, že v ruských dějinách existuje jakási všudypřítomná „židovská ruka“. Proč by se ale Rusové vzdávali důležitých funkcí v politice, armádě a kultuře tak, jak to popisuje Solženicyn?, zeptal se v deníku Die Welt publicista Dmitrij Bykov. Píše, že Solženicynova kniha působí dojmem, jako by během uplynulých dvou století neutvářeli ruské dějiny Židé společně s Rusy, nýbrž namísto Rusů. O rusifikační politice probíhající v sovětském sektoru se v Solženicynově tvorbě nedozvíme nic. Například jen Ukrajina byla tvrdé rusifikaci vystavena hned dvakrát: v l8.století ruku v ruce s násilným zaváděním pravoslaví, jakož i v období sovětizace společnosti.

Šťastná minulost Ruska
„Solženicyn byl vždycky antikomunista, ale nikdy demokrat.“ - říká politoložka Lilia Ševcova. Podle deníku Die Welt vůbec není jisté, zda se Solženicynova díla věnovaná sovětské minulosti dočkají filmových zpracování. Vladimír Putin totiž prohlásil, že Rusko nemá zapotřebí se za svou minulost stydět, ale naopak musí intenzivně vzpomínat na hrdinské chvíle. Hned se k němu přidal nejmenovaný ruský historik, který dokonce vyzývá, že „Rusům se musí vytvořit šťastná minulost“. Zdá se, že Solženicyn, který hovoří o zahraničních pokusech „vyvolat u Rusů neopodstatněné výčitky svědomí“, nebude proti přešívání ruské historie dle stávajícího kremelského mustru nic namítat. Názorová shoda, panující mezi vyhlášeným bojovníkem proti komunismu a bývalým vysokým důstojníkem obávané sovětské bezpečnostní služby, je vskutku obdivuhodná. Souznění mezi nimi zřejmě nemůže být narušeno ani střetem zájmů spisovatele a státní cenzury.