Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Svěrákových theatrum mundi

Josef Mlejnek

Film Jana a Zdeňka Svěráka Vratné lahve trhal v minulých dnech rekordy – co jiným snímkům trvalo měsíce, pokoření divácké hranice půl milionu, stihl v řádu týdnů. K tomu přidejme kolozpěv kritických srdcí: i z profláknutých piáristů náhle promlouvá hlas vlastní oslovené duše. (Pozitivní energií prostoupená klišé nicméně nezakryjí nuzotu pojmové výbavy.) Ale ani Jan Rejžek, pasovaný mnohými na dědice pomyslné Stankovičovy filmové kritické hole, který se téměř vždy dokázal neohroženě vzepřít přitakávačské láji, nezakrývá, jak mu zobák narost, své dojetí. A co by na film asi tak řekl sám „samozvanec“ Nikolaj Stankovič? Ten si Zdeňka Svěráka lidsky nesmírně vážil (to píšu bez špetky ironie), neboť se před více než dvaceti lety mimořádně lidsky zachoval k jednomu z jeho (našich) přátel stiženému neštěstím. Proto při Koljovi trpěl, ale mlčel. A Tmavomodrého světa se už nedožil.

Jméno hlavní postavy, Josef Tkaloun, bychom marně hledali v telefonním seznamu. Příjmení zní knižně, ne-li smyšleně, třebaže jde o běžný název pro kus látky podobný stuze. Nebýt toho, mohlo docela dobře jít o název pro pavouka, který navrhla obrozenská čeština, ale který se neujal. Chování učitele důchodce vypomáhajícího při výuce, kterého ztělesnil sám autor scénáře Zdeněk Svěrák, sice v úvodu připomíná „starého pavouka“, ale hovorová podoba slova, „kaloun“, se přeneseně používá k označení štíhlého až hubeného muže.
Bez školy, zdroje jeho prazvláštního trochu prkenného humoru, se prakticky žádný Svěrákův film neobešel, nejinak je tomu i ve Vratných lahvích. Budeme svědky dalšího stereotypního ne-li už instantního vytěžování prostředí, v němž v mládí stihl i uplatnil své původní povolání a k němuž tolik přilnul? Naštěstí tomu tak je pouze v úvodu. Hořká analogie – za totality mívali ve školách protekci dítka papalášů, dnes rostou stromy do nebe synkům ekonomicky silných sponzorů. Jeden takový vytočí učitele Pepu do té míry, že dostane svůj záchvat zvaný „ždímák“, při kterém spratka potřísní páchnoucím obsahem nasáté houby. Než by se omluvil jeho rodičům, školu i školství definitivně opouští. Až po opuštění „vězení školství“ se postupně začíná odvazovat nejen hlavní postava, ale i sám autor scénáře. Učitel ve výslužbě nemá doma do čeho píchnout – žena mu posléze vyčte, že dříve s ním bývala láska i legrace, nyní s ním není ani jedno z toho. Po krátké epizodě se zaměstnáním messengera na bicyklu, kdy jej srazí auto, nalezne místo v supermarketu, v oddělení, kde se vracejí vratné lahve. Nelítostnou tržnost symbolicky vyjadřuje hlavní kancelář, jejíž stěnu vedle portrétu prezidenta Václava Klause zdobí stejně veliká podobizna šéfa podniku. Ale pod svícnem, je, alespoň dočasně, tma. Z nového pracoviště je docela nezatížený výhled na theatrum mundi, lze se přátelsky sblížit s novými kolegy, třebaže Řezáč (Pavel Landovský) přezdívaný Mluvka je bývalý lampasák a vrah vlastní ženy.
V souvislosti s filmem Tmavomodrý svět jeden z kritiků poznamenal, že Zdeněk Svěrák neumí vytvořit věrohodně ženské postavy. Je tím vino chlapecké zaujetí ženami pohybující se často na samé hraně voyeurství, které Svěrákovy mužské postavy jako by nedovedly překonat? Když se devadesátiletého Juliena Greena někdo z nepoměrně mladších přátel ptal, „kdy tohle skončí“, spisovatel odpověděl: s vaším posledním vydechnutím. Tato muka vystihuje drásavý záběr na prosvícenou průsvitnou sukni jedné z anonymních zákaznic, při kterém si žádost Tkalounových očí uvědomuje svoji nepřímou úměru s tělesnou způsobilostí. Prostřední a polopatická je naopak materializace jeho erotických projekcí či snů, jež představuje jednou ze dvou tří zřetelných slabin filmu. Ale s hlavní ženskou postavou filmu jako by tentokrát šlo o zřetelnou výjimku potvrzující pravidlo. Daniela Kolářová v roli Tkalounovy ženy Elišky se sice nejspíš zapíše do diváckého povědomí zdařilými replikami, hláškami o lásce a o žehlení, avšak věrohodnou a obzvlášť silnou je její postava především ve chvíli, kdy vmete svému muži do tváře celou nepříjemnou pravdu o jejich čtyřicetiletém soužití. Banálnost smiřujícího letu obou manželů balonem vyvažuje skvělý situační humor, který mu předchází: Tkaloun svému nic netušícímu bývalému kolegovi ze školy Robertovi (Jan Macháček) rafinovaně dohodil svou opuštěnou dceru Helenu (Tatiana Wilhelmová) s dítětem a na výletě za balonovým letem všechno praskne.
Cokoliv dobrého nesmí na tomto světě trvat příliš dlouho.

Závěr připomíná jednu ze Zoščenkových povídek: hráče na triangl v provinčním orchestru jednoho dne vyrozumějí, že se jeho místo v rámci úspor ruší – ten ze zoufalství vyběhne na věž kostela, spoluobčané jej však uchlácholí a svedou spátky na zem. I Tkaloun je zjevně frustrován ve chvíli, kdy lidský faktor má být ve vratně lahví vystřídán automatem. Ale ne nadlouho. Při rodinném výletu vláčkem s parní lokomotivou jej vidíme v uniformě průvodčího… Příznivé dojmy z filmu se však snaží odbourat vyvařená uhlířovina coby zcela závěrečný soundtrack.

Přes přítomnost „instantního“ Zdeňka Svěráka scénáristy i herce film oslovuje řadou původních a dojemných míst. Doufejme jen, že režisér i scénárista odolají nátlaku i případnému pokušení vytvořit další pokračování. Nešlo by už o úsměvné, ale nejen úsměvné, zrcadlo nastavené mužskému stáří a stárnutí, ale o nastavovanou kaši.

Josef Mlejnek

Vratné lahve, Smutná komedie 2007.
Režie: Jan Svěrák
Scénář: Zdeněk Svěrák
Kamera: Vladimír Smutný
Hudba: Ondřej Soukup
Psáno pro 51PRO



Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 18044 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA