Zemřelý polský filozof Leszek Kolakowski se jako málokdo dokázal vyléčit z nákazy marxismem

Josef Mlejnek

Před týdnem, krátce po poledni v pátek 17. července, zemřel v anglickém Oxfordu ve věku nedožitých dvaaosmdesáti let emeritní profesor tamní univerzity, světově proslulý polský filozof Leszek Kołakowski.

Do poslední chvíle zůstával činný: psal, přednášel, poskytoval rozhovory, živé a vždy zaměřené k jádru věci. Tři dny před smrtí vymyslel definitivní název pro svou poslední knihu, která má vyjít letos na podzim: Je Bůh šťastný? Kołakowského slova provázela a ovlivňovala příslušníky řady generací v Polsku (a zdaleka nejen tam!) po několik desetiletí natolik intenzivně a kontinuálně, že jsme se nechali "ukolébat" vědomím, že tu snad bude napořád...
Léčba studenty
Jak se stalo, že jeden z ideologů marxismu a do roku 1966 člen polské komunistické strany se s komunismem nejen rozešel, ale také aktivně po léta přispíval k jeho pádu?
V mládí, v první půli padesátých let, byl sice militantním marxistou, ovšem ze "tří zdrojů a tří součástí" marxismu si největší díl naučení odnesl od francouzských osvícenců a jejich důrazu na lidskou svobodu a důstojnost. Tato inspirace je ostatně zjevná i u první jeho u nás vydané filozofovy knihy Nebeklíč (1969). Patrně i z tohoto důvodu si Kołakowski procitání z dogmatického spánku odbyl už při tzv. polských událostech roku 1956, zatímco například našim revizionistům úchylná "sama podstata" nejrevolučnějšího učení nejspíš nikdy nedošla. Nicméně i po tomto procitnutí byl určitou dobu "revizionistou" marxismu.
Jeho definitivní rozchod s doktrínou se patrně urychlily a završily až na konci šedesátých let, během pobytu v Berkeley v Kalifornii, kde přednášel, a to při konfrontaci s nesmyslnými či spíše komickými požadavky zradikalizovaných studentů. Ani po návratu do Evropy to neměl snadné: v roce 1970 dostal nabídku, aby po zesnulém T. W. Adornovi přijal místo vedoucího katedry filozofie ve Frankfurtu nad Mohanem, ale tamní studenti se vzbouřili, neboť jim byla proti mysli přítomnost "liberálního renegáta". Zakotvil tedy v Oxfordu, kde byl řádným profesorem v letech 1970-1995.
Urputné strašidlo
Těžko lze v několika větách vystihnout odkaz tohoto myslitele. Byl především přirozenou autoritou: zdráhám-li se užít slovního spojení "morální autoritou", je to výslovně vzhledem k otřepanosti a častému zneužívání tohoto pojmu. Socioložka Jadwiga Staniśkisová zdůrazňuje jeho skromnost - při svém věhlasu se nikdy nikam necpal, neměl v oblibě vysedávání v prvních řadách. V posledním čtvrtstoletí se Kołakowski výrazně zapsal hned trojím způsobem: jako kritik marxismu, jako Polák a Evropan ukotvený v evropském kulturním a duchovním dědictví a v neposlední řadě také jako teistický filozof blízký křesťanství.
Práce Hlavní směry marxismu sledující vznik, rozvoj a pád této doktríny vznikala v průběhu téměř desetiletí: v letech 1976-1978 vyšly její tři díly polsky v pařížském Literárním institutu, později se objevila ve všech světových jazycích včetně čínštiny. Jde i vzhledem k samotnému předmětu o dílo mimořádně rozsáhlé (1500 stran); jen samotný obsah má víc než deset stran. Tím, že marxismus vyzývá ke zrušení soukromého vlastnictví a snaží se podřídit trh státní kontrole, poskytuje podle Kolakowského "slušný návod, jak lidskou společnost proměnit v jeden velký koncentrační tábor". Česky kniha dosud nevyšla, přitom je právě pro nás mimořádně důležité znát výklad této doktríny v jejích východiscích i v tom, co bylo její spouštěcí silou. Kołakowski zdůrazňuje: "Komunismus nebyl jen šíleným fantazírováním několika fanatiků, ani nebyl plodem lidské nízkosti a hlouposti, ale byl velice skutečnou součástí dějin dvacátého století a bez pochopení komunismu nemůžeme pochopit naše dějiny. Strašidla komunismu se nezbavíme tím, že je prohlásíme za pouhou ´lidskou hloupost´, nebo ´lidskou zkaženost´. Toto strašidlo je mocnější, než kletby, kterými je zaříkáváme. Může se znovu probudit k životu."
Co nelze zničit
S marxismem, který jeden z jeho přátel označuje jako "opium Prométheů", se Kołakowski nerozešel z oportunismu a nezůstal ani uvnitř daného systému jako takzvaný revizionista. Jeho metanoia, proměna smýšlení, se nevyčerpává tím, že bychom jej označili za konzervativce nebo za liberála a jeho dílo za pružnou syntézu konzervatismu s liberalismem. On sám si byl koneckonců vědom, že se tím nevyčerpává ani nejhlubší podstata a aspirace našeho lidství: "Myslím si, že lidská potřeba řádu, který přesahuje naše technické možnosti, jehož tvůrci nejsme my sami, a tedy v nějaký boží, božský řád, je normální. To nelze zničit."
V jednom z posledních textů v rozsahu cca jedné normostrany, nazvaném Kompletní a krátká metafyzika, polský filozof říká, že dům, v němž přebývá lidský duch, spočívá na čtyřech úhelných kamenech, jimiž jsou: rozum, Bůh, láska, smrt. A že tomu jinak nebude. O smrti se v textu můžeme dočíst, že představuje konec té časovosti, do níž jsme byli ponořeni v našem životě, a možná, jak se domýšlíme, současně vejitím do jiné časovosti, o níž nic nevíme či téměř nic.
Překročením prahu naší časovosti se tento profesionálně nedeformovaný skeptik s velkou pravděpodobností dozvěděl, se že pro Boží moudrost představuje přebývání mezi lidskými syny a dcerami štěstí v nepoměrně silnějším výrazu, než si my zde dokážeme představit.
(Vyšlo v sobotní příloze MfDNES Kavárna)

Leszek Kołakowski poprvé
„Často můžeme slyšet, že kdyby se lidé neustále nebouřili proti tradici, potom bychom stále ještě žili v jeskyni. To je pravda, ale kdyby vzpoura proti tradici získala kdekoli globální rozměr, ocitli bychom se znovu v jeskyni. Ani liberalismus není žádnou filozofií. Jestliže chválí volný trh, má to svůj dobrý důvod, neboť protivou volného trhu je gulag. Avšak víra, že volný trh nám všechno zařídí, je zjevně velice nemoudrá."
Leszek Kołakowski podruhé

"Jak to tedy je? Odkud jsem se tu vzal? Jednoduše na základě rozmnožovacích aktivit mých rodičů? Nebo tvořím součást nějaké skutečnosti, plánované a připravené Prozřetelností, již samozřejmě nemohu úplně poznat, ale pouze se o ní mlhavě dohadovat? Je svět, v němž žijeme, řízen a usměrňován, nebo jde jen o nesmyslný pohyb nespočetných atomů, v němž nejde o nic, ani se neděje nic, co by mohlo mít jakýkoli cíl? Zůstane něco z našich snah a utrpení, nebo nezůstane vůbec nic? Jsou dobro a zlo pouze naše konvenční pojmy, nebo jde o reálné kvalitativní věci? Toto jsou otázky, které nelze vyhladit, vymýtit z lidského uvažování. Jsou to právě ty otázky, na které by lidé chtěli dostat autentickou odpověď, jinými slovy vědět, jak tomu popravdě je, jaká je skutečnost. Nejde o bezvýznamné otázky. Mnoho lidí by na ně chtělo znát odpověď. Můžeme tedy předpokládat, že z naší kultury nevymizí. Kdyby měly zmizet, propadnout se někam hluboko pod zem a nikoho už vůbec nezajímat, vznikla by jakási podivná kulturní mutace, kterou je velice těžké si jen představit."

Josef Mlejnek