Och, běžím honit duchy na Petrkov
Josef Mlejnek
Kniha rozhovorů s bratry Reynkovými připomíná rozestavěný dům způli zakrytý lešením
V pražském Torstu vyšla pod názvem Kdo chodí tmami kniha rozhovorů s Danielem a Jiřím Reynkovými. Autor Aleš Palán vydal před třemi lety ve stejném nakladatelství rozhovory s želivským opatem Bohumilem Vítem Tajovským Člověk musí hořeti. Skvěle vypravený a poměrně obsáhlý „reynkovský“ svazek zahrnuje množství dosud nepublikovaných dokumentů a fotografií a odpovědi bratří Reynků přinášejí množství důležitých informací. Přesto jako celek vyvolává spíše rozpaky.
Více než čtyřicet let po smrti Suzanne Renaudové (1889-1964) a třiatřicet let po odchodu Bohuslava Reynka (1892-1971) se kolem domu v Petrkově, ve kterém se Reynek narodil a v němž jeho žena, odloučená od francouzské vlasti, téměř po čtyřicet let žila, postupně u nás vytvořil určitý kult. Zvědavce přitahuje historie nelehkého soužití dvou rozdílných lidských povah a odlišných básnických temperamentů, jehož tíži válečné útrapy a poválečná izolace jen znásobily. Rádi by se prohrabovali „hnojem lilií“, o kterém hovoří Villiers de l´Isle d´Adam, neboť chovají naději, že důkladnou analýzou tohoto „hnoje“ se dopátrají něčeho zásadně nového a že výsledky jejich námahy ponesou punc objevitelství. (Aby nedošlo k nedorozumění: hnojem je zcela nepejorativně a neutrálně chápána spletitá složitost konkrétních životů, z nichž vyrůstá dílo.)
Imitace a iluze
Podobných lidských dvojic poznamenaných vlastní osudovou volbou ocitnuvších se v lisu kruté doby bylo jistě více, aniž kdy napsaly jedinou řádku. A hledat klíč k poezii jinde než v ní samotné znamená svůdné nebezpečí, že budeme při vzniku básně přikládat druhotným, ne-li druhořadým příčinám větší než jejich skutečný význam. Netvrdím, že je třeba je eliminovat, nepřihlížet k nim nebo se tvářit, jako by nebyly: nesmí se jen ztrácet ze zřetele určitá hierarchie a nezaměnitelnost kvalit života a umění. V souvislosti se životem a dílem Bohuslava Reynka se také v posledních patnácti dvaceti letech objevila řada pokusů o imitatio, které nepoměrně častěji vyznívají jako vnější „imitace“ života než analogické následování díla. Proč tomu tak je? Právě proto, že se imitátoři neúměrně vložili do nápodoby druhotných věcí.
Na Petrkovský dům se za Reynkova života stejně jako na dům na skále z evangelního podobenství „obořovaly“ různé vichry a přívaly zdivočelých dějin, a on v nich obstál. V dnešní době se na něj „obořují“ novináři s básnickou ambicí a žádají po něm, aby jim vydal své tajemství. Chtěl jsem „dát zaznít petrkovskému hlasu, který dosud mlčel,“ prohlašuje dosti sebevědomě Aleš Palán. Podlehl patrně iluzi, že stačí někam přijít, strčit postiženým pod nos mikrofon a rámcově se držet chronologie: Tak povídejte, ono se to snad vyvrbí, hlas tak nějak zazní.
Intermezzo o kouzlu
Což o to, dům Reynkových v Petrkově má skutečně duši, jeho duše má hlas a jeho vnitřek si uchovává své neopakovatelné kouzlo. Divadelní režisér Jan Nebeský vytvořil před několika roky divadelní performanci s názvem Pečení. Jde o záznam jednoho odpoledne stráveného v přítomnosti bratří Reynkových v Petrkově přenesený na divadelní scénu. Shodou okolností vpadla při záznamu do domu zcela neplánovaně mladá novinářka, která dostala za úkol udělat rozhovor do novin a o básníkovi příliš nevěděla. Zpočátku kladla - eufemicky řečeno - hodně naivní otázky, ale prostředí si ji podmanilo do té míry, že nakonec seděla a mlčela, popíjejíc s ostatními víno. V představení čtou slova Daniela a Jiřího zčásti herci, místy jejich hlas slyšíme ze záznamu. Novinářku hraje rovněž herečka a nechce se věřit, že její part napsal „sám život“. V závěru se obecenstvo může podělit o koláč podle petrkovského receptu, který se peče během představení a jehož vůně dotváří důvěrnou atmosféru. Petrkovský hlas byl ve Strašnicích slyšet docela dobře.
Nedokončená stavba
Bratři Jiří a Daniel Reynkovi představují stejně jako jejich rodiče dva odlišné temperamenty, a i když oba mají od každého z nich něco, je Daniel více po matce, zatímco Jiří se stále víc podobá otci. Oba rozumějí hudbě a poezii, „na vlastní vrub“, jak říká Vladimír Holan, Daniel je vnímavý fotograf, Jiří vynikající překladatel. Představují dvě odlišné roviny svědectví: Jiří ovládá umění být ve světě a nebýt z tohoto světa, Danielovi je vlastní být více při zemi, ale nebýt přízemní. Oba také charakterizuje velice jemný humor a vytříbený smysl i pro méně jemné humorné polohy našeho světa. V Palánově knize Daniel a Jiří odpovídají vždy neotřele a s invencí, přestože pokládané otázky jsou často banální. Nepříjemně bije též do očí protiklad mezi tazatelovým novinářským žargonem s jeho nemístnou familiárností a přirozeným, nehledaným jazykem obou dotazovaných. Relativně lépe vyznívají pasáže týkající se reálií, z dětství či ze současnosti, přechází-li Palán občas k teoretickým problémům, odhaluje jen svou nepřipravenost a nekompetentnost. Místy bychom také čekali tázání radikálnější, rozvíjející se dále vnitřní logikou věcí, ale místo toho jsme svědky frázovitého šlapání vody. „Když jsem text redigoval, připadalo mi, jako bych nahlížel do scénáře divadelní hry, ve které chybí už jen scénické poznámky,“ říká Aleš Palán v rozhovoru v Katolickém týdeníku ze září 2004. O redakci textu nejspíš nemá příliš velké ponětí, protože celá jeho kniha připomíná rozestavěný dům z poloviny zakrytý lešením. A malá návěští po stranách působí vesměs rušivě, pokud nejsou přímo zavádějící.
Aleš Palán: Kdo chodí tmami. Daniel Reynek - Jiří Reynek - Rozhovor Aleše Palána. Praha, Torst 2004. Vydání první. 314 str. Náklad a cena neuvedeny.
Poznámka: pro nadcházející dlouhé zimní večery si dovolím čtenářům Virtually občas předložit i některé své starší kritiky a recenze, v nichž upozorňuji na autory a díla, jejichž význam přesahuje efemérní hluk jedné či dvou sezón, i když knihy jim věnované se zrovna nepovedly…
Tato recenze vyšla koncem roku 2004 v MFD.
Josef Mlejnek
