Bandera vrahem a Žižka hrdinou?

Jan Ziegler

Ukrajinský prezident Viktor Juščenko vyznamenal Stepana Andrijoviče Banderu titulem Hrdina Ukrajiny. Je jasné, že tento jeho krok nemohl nevyvolat emoce. Ovšem na místě nejsou zjednodušené soudy bez znalostí složité ukrajinské historie.

Ukrajina si v historii své státnosti moc neužila a nejčastěji ji vládli sousedé - Rusko a Polsko. Na jejim území kdysi od druhé poloviny 9. století, založena normanskými bojovníky Askoldem a Direm, existovala Kyjevská Rus, kterou zhruba v polovině 13. století vyvrátil nájezd divokých Tatarů. V moderní době existovala svobodná Ukrajinská republika pouze v letech 1917-1919, poté byla opět, jak jinak, rozdělena mezi dva rivaly a tradiční vládce Ukrajiny-Polsko a tentokrát bolševické Rusko.

Rozsáhlé povstání proti polské nadvládě zahájil v roce 1648 kozácký ataman Bohdan Chmelnickyj, jehož výsledkem ale nebyla samostatnost Ukrajiny, nýbrž rozdělení země na tzv. levobřežní Ukrajinu pod nadvládou Ruska a pravobřežní Ukrajinu, která zůstala součástí Polského království. Chmelnickyj sice dosáhl v boji s Poláky dílčích úspěchů, ovšem nebyl schopen udržet nad dobytým územím vládu a proto požádal o ochranu Rusko.

V 19. století pak rozvíjející se ukrajinské národní obrození naráželo na tvrdý odpor ruských carů.

Čili Ukrajinci bojující za svůj stát považovali Rusy a Poláky za své úhlavní nepřátele a tato zkušenost formovala i Stepana Banderu, který se v roce 1929 stal členem Organizace ukrajinských nacionalistů a později se v ní vypracoval do vedoucích pozic. Ta bojovala za nezávislost své vlasti i pomocí drsných metod, které bychom mohli označit za teroristické. Ovšem, nabízí se řečnická otázka, kde jsou hranice mezi terorismem a partyzánským bojem?

Vytýkat však Banderovi, že byl spojencem nacistů, je hloupé a lživé. Těžko jim mohl být člověk, kterého Němci zatkli v roce 1941 kvůli tomu, že si dovolil na území osvobozeném od bolševiků vyhlásit nezávislý ukrajinský stát. Z toho neslevil a též kvůli tomu byl nacisty vězněn v letech 1942 až 1945 v koncentračním táboře Sachsenhausen. Takového zacházení se obvykle spojencům Německa nedocházelo. Nelze se divit, že bolševický plátek Haló noviny v článku jakéhosi Valonského Banderovo věznění Němci v duchu svých tradic lživě zamlčel.

Je pravdou, že ukrajinští vesničané vítali v roce 1941 vojáky Wehrmachtu jako osvoboditele. Ovšem po zkušenosti s bolševickým terorem a zvláště Stalinem uměle vyvolaného hladomoru v letech 1932 až 1933, při němž podle některých historických odhadů zahynulo až pět milionů lidí, se jim nelze divit. Ovšem Ukrajinci později pochopili, že pro Hitlera jsou jako Slované podlidi a tak Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) bojovala za II. světové války jak proti nacistům, tak i proti Rudé armádě. Protikomunistický partyzánský odboj na Ukrajině se udržel až do začátku padesátých let.

UPA během válečných let povraždila na sto tisíc Poláků, Židů a Čechů, Poláci pro změnu desítky tisíc Ukrajinců. Bandera ovšem u toho nebyl. Jeho osobnost Ukrajinu rozděluje, na západě země je pro lidi hrdinou, a staví mu tam pomníky, na východě pak zločincem a na jméno mu nemohou přijít Rusové ani Poláci.

Ovšem my v Čechách a na Moravě máme něco podobného. Ač se komunisté snažili jak mohli, tak ani husitství není vnímáno jednoznačně pozitivně. Rovněž hejtman husitských vojsk Jan Žižka je někým vnímán jako velký vojevůdce a český národní hrdina, jinými jako vrah a lupič, jehož vojska drancovala zemi a nelítostně vraždila své odpůrce včetně žen a dětí.

Znovu tedy důrazně opakuji, k pochopení Bandery je nutné poctivé studium ukrajinských dějin. Stupidní výkřiky komunistických neználků jsou jenom mlácením prázdné slámy.