Nemožné možnosti aneb možné nemožnosti

Petr Havlík

S velkým zaujetím jsem sledoval uplynulý víkend jednání kongresu ODS, neboť jako jeden z praotců této strany k ní stále chovám speciální vztahy. Nemohu říci, že by mně dnes již patnáctiletý teenager dělal příliš velkou radost. Ono to už tak bývá, že si rodiče s pubertálními dětmi občas nerozumí. Potíž je ale v tom, že ODS je v tuto chvíli nejvýraznější politickou silou v této zemi a neměla by se svojí pozicí příliš hazardovat. Když jsem sledoval projevy jednotlivých řečníků a závěrečné výstupy kongresu, tak jsem si vzpomněl na jeden citát z knížky, kterou na konci 19. století napsal F.M. Dostojevský. Ta kniha se jmenuje „Politické úvahy“ a dovolím si z ní odcitovat – „ Skutečnost vidíme vždy skoro tak, jak ji vidět chceme, jak si ji přejeme vysvětlit. Jestliže někdy najednou v tom, co je před námi, nebo máme za sebou, nevidíme to, co jsme chtěli vidět, ale co tam je skutečně, divíme se tomu, přijímáme to jako div. To bývá dosti často. A často nemožnosti uvěříme spíše, než skutečnosti a pravdě, kterou si vidět nepřejeme. Často se tak děje na světě, i o tom je historie lidského pokolení.“

Myslím si, že právě teď, když si připomínáme události listopadu 1989 je vhodná příležitost se na chvíli zastavit a zamyslet se nad vlastní minulostí, abychom při pohledu vpřed stáli na reálných základech. Asi se mnou budete mnozí souhlasit, že jsme se jako společnost ještě stále nedokázali vyrovnat s minulým režimem. Já si však myslím, že se docela často špatně vyrovnáváme i s minulostí zcela nedávnou. K jejímu hodnocení nám občas stačí nějaké laciné mediální klišé. Často rezignujeme na vlastní názor, abychom se pak o něj nemuseli utkávat s těmi, kteří mají na tu, či onu událost vyhraněný názor. A nebo ten náš pohled jenom není momentálně populární a tak se mlčky a pohodlně přidáme k davu. Zvu Vás teď na malou procházku historií ODS, což bude zároveň ohlédnutí za uplynulými léty celé naší země.

Proces vzniku ODS definitivně započal v říjnu 1990, kdy se stal k velkému údivu všech elit Václav Klaus předsedou OF. Začala diferenciace širokého občanského uskupení. V tomto procesu sehrála budoucí ODS roli iniciátora a získala následně z řad bývalého OF velkou většinu. Ta poražená menšina se s porážkou nikdy nesmířila, neboť byla a stále je toho názoru, že budoucnost by měla patřit hlavně široce rozkročeným občanským iniciativám, případně v kombinaci s tzv. malými stranami. ODS se pak od svého ustavujícího kongresu připravovala na volby v roce 1992, protože pouze úspěch v těchto volbách mohl potvrdit správnost předchozích rozhodnutí. Říkat lidem, že mají budoucnost ve svých rukou bylo odvážné, zvláště, když naši soupeři slibovali marku za 5 korun a podobné nesmysly. Úspěch se však dostavil a byl velmi výrazný. ODS vyhrála s obrovským náskokem před všemi soupeři. Ve Sněmovně lidu FS jsme tehdy získali neuvěřitelných 2 200 000 hlasů, což bylo při 34%, ale s větší volební účastí o 300 000 hlasů více, než v letošních volbách. Tehdejší politická mapa byla mnohem pestřejší. V Parlamentu zasedali Sládkovci, moravisté, béčko komunistů – Levý blok, kavárensky laděná ODA, rodící se ČSSD, pohrobci bývalé NF – KDU-ČSL a samozřejmě KSČM, která se i díky dohodám mezi Čalfou a Havlem plynule etablovala jako řadová parlamentní strana. Zároveň však platí, že KSČM v systému poměrného zastoupení svým nulovým koaličním potenciálem opakovaně blokuje možná logická povolební uspořádání. ODS, spolu se svým partnerem KDS, hledala spoluhráče do koaliční vlády. Našla je v pětiprocentní ODA a jen v nemálo úspěšnějších lidovcích. Vstupem lidovců tato vláda nebyla pravicová, ale pouze středopravá. Elastiční lidovci jsou schopni hrát jak středopravý, tak také středolevý part. To podle situace a hlavně podle profitu. Otázka nezní proč, ale co za to. Povolební vyjednávání v našem stávajícím volebním systému jsou často drsným handlem a paradoxně je ve větší výhodě ten menší. Jsme pak obecně řečeno svědky spíše politiky interpretace, která postrádá schopnost naplňovat reálná očekávání a průběžně vyhodnocovat důsledky nesplněných očekávání. Důležitá tak není skutečná realita, ale spíše naše interpretace reality, podmíněná profitem skupin a jednotlivců z prezentace takto vytvořeného virtuálního světa. V této optice byli především naši koaliční partneři v letech 1992 – 1996 mimořádně úspěšní. Zaujali klíčové pozice ve významných resortech a státních institucích, které pak často se svými stranickými kolegy téměř okupovali. Byli to lidovci, kteří v resortech obrany a zemědělství položili základ pro účelový klientelismus. Přátele z ODA zase profitovali z obsazení kompletní privatizační linky. Náklady měly obě strany minimální a výnosy úžasné. Téměř všechny náklady jakož i budoucí ztráty nesla a v hodnocení minulosti stále nese ODS. Jen tak namátkou – vzpomene si někdo z nás na datum 30. 9. 1993? Tehdy vyhlásila ČNB nucenou správu v Kreditní a průmyslové bance, jejímž šéfem a 90-ti% vlastníkem byl tehdejší místopředseda KDU-ČSL Antonín Moravec. Byla to stejná banka, která na základě podivných směnek půjčila 52 miliónů korun ODA. Mějme to na paměti, až si zase jednou budeme za devadesátá léta sypat popel na hlavu a alibisticky tvrdit, že to byla jiná ODS. To není obhajoba dokonalé ODS, ale výzva ke spravedlivé relaci při hodnocení tehdejší doby.Určitá liknavost, přílišná zahleděnost do vlastních úspěchů a existence na způsob samospádu, to vše přispělo k tomu, že staronová koalice nezískala ve volbách v roce 1996 většinu, naopak v nich výrazně uspěla zformovaná levice v čele se Zemanem. Zeman se stal mluvčím většiny protestních hlasů a my jsme neuměli jeho nástupu čelit. Politická mapa se začala vyjasňovat. Vedle ČSSD a KSČM už pro další levici nebyl prostor. Reálný i neviditelný střed ovládal tehdejší prezident Havel a jeho spřízněné vazby, a to včetně ČNB, Ústavního soudu a značné části médií. Napravo zůstala oslabená ODS, která pak obdržela téměř smrtící úder v podobě „Sarajeva.“ Někteří malověrní začali opouštět loď. To má v Čechách bohatou tradici. Nemluvilo se ani tak o špatné politice ODS, ale spíše o potřebě změny stylu, ale také o průhledném fungování stranického zázemí. I dnes by si z těchto událostí měla brát ODS ponaučení. Nikdy by už neměla provolávat kategorická hesla o tom, že dokázala, že to dokáže, že bude vyhrávat navěky, a že jiná alternativa neexistuje a existovat nemůže. Měla by věnovat maximální pozornost personální politice uvnitř strany a neměla by podceňovat význam manažerského a finančního zázemí. Neměla by také poskytovat žádné bianko šeky různým dobrodruhům, kteří pak na ODS bezpracně profitují a ještě pak o ní pronášejí hanlivé soudy bormannovského typu.

ODS však tyto nejtěžší roky téměř zázračně přežila a její zmrtvýchvstání ji v dlouhodobém horizontu dokonce výrazně posílilo. K přežití přispěla i největší komparativní výhoda, kterou ODS má vůči svým politickým konkurentům. Tou je silné zázemí na komunální a regionální úrovni. Už při vzniku ODS zapustila pevné kořeny a věnovala mimořádnou péči stranickému zázemí na lokální úrovni. To je základ úspěchu v komunálních, ale i regionálních, senátních a evropských volbách. Tato armáda je dnes už velmi zkušená a úspěšně přežívá různé turbulence velké politiky. Já si dokonce myslím,že by občas neuškodilo, kdyby si velká politika z té komunální vzala příklad. V komunální politice nelze pouze předstírat, schovávat se za hesla a vyhledávat neproduktivní souboje se svými oponenty. Na této úrovni je třeba efektivně jednat. Volič pak hodnotí výsledky, které sám vidí.

Ve své chronologii v životě ODS se dostávám do roku 1998, kdy soupeřící strany, ODS a ČSSD uzavřely dnes již démonickou opoziční smlouvu. Miloš Zeman měl tehdy jednoduchou volbu – buď se dohodne s Havlem a nebo s Klausem. V tom prvním případě by se stal rukojmím nevyzpytatelných hráčů typu Rumla či Zielence a to ještě s komunisty v zádech. On raději hledal pragmatické uspořádání s ODS. Opoziční smlouva se neurodila ve vzduchoprázdnu a neměla žádné tajné dodatky. Byla veřejná a všem dostupná. Ve svých důsledcích hlavně brzdila socialisty v jejich ambicích nafukovat deficity státních rozpočtů. Šlo tedy o dílčí účelový programový kompromis a ne o dělbu kořisti. Ústupky i tolerování měly přesné vymezení. Do této relativně stabilní situace pak vstoupil masivním způsobem tolik potřebný zahraniční kapitál, což v následujících letech nastartovalo ekonomický růst. Pouze v jednom bodě se nepodařilo dohodu naplnit, a to ve snaze změnit náš volební zákon a začlenit do něj výrazně většinové prvky, tak , aby příští vlády mohly být programově silné. Jistě si vzpomínáte, že na přímý zásah tehdejšího prezidenta Havla takový návrh Ústavní soud zamítl. Ještě je třeba zmínit, že lze statisticky doložit, že nejčastější neformální vlivnou parlamentní koalicí byla v letech 1998 – 2002 ad hoc hlasovací koalice ČSSD, KSČM a KDU-ČSL. Hlasovali společně v drtivé většině zákonů v oblasti sociální, pracovní, zdravotní, ekologické a zemědělské. Vliv ODS tak byl omezen nejen díky neúčasti v exekutivě, ale i v absentující reálné síle v parlamentu. Přehodit výhybku těsně před volbami a opět se prezentovat jako plnohodnotná opozice se už podařilo jenom částečně. Objektivně vzato to vůbec nebylo snadné. Vzpomeňte, že médiím tehdy vládly akce typu Děkujeme odejděte či televizní krize. Po dalších volbách se vlády ujali Zemanovi sirotci. Špidla, za hlasité podpory Havlovy skupiny sestavil středolevý kabinet. Unionisti zahodili svou pravicovou orientaci, jako nepotřebný starý kabát a lidovci věrni své tradici se přizpůsobili. Hlavně být u toho, že. Tato éra, která pak končí rychlou výměnou tří premiérů zásadním způsobem přeskupila pozice na české politické mapě. Mnozí původní voliči ODS, kteří se na čas vzhlédli v různých obdobách pravdoláskových variací se vrátili ze svého středového flámu zpátky domů. V té době byl rozdíl v preferencích mezi ODS a ČSSD trojnásobný ve prospěch ODS! Tento náskok se v posledním roce před volbami 2006 rozplynul jako pára nad hrncem. Vzestupný trend Paroubka se naštěstí sám přibrzdil, neboť Paroubek sám neuměl přibrzdit svůj strmý let vzhůru a příliš podlehl vlastnímu obrazu v zrcadle. Jaké tedy byly motivace voličů ODS v těchto volbách? Především je zřejmé, že byli a stále jsou znechuceni plýtváním veřejných financí, gigantickými deficity (těch, které kdysi brzdila opoziční smlouva), jakož i řadou skandálů a podivných rozhodnutí minulé koaliční party – např. mýtný systém, obrněné transportéry či privatizace Unipetrolu. Záměrně jsem uvedl tyto konkrétní případy, protože jsou v nich zastoupeny všechny 3 strany vládní koalice rovnoměrně. Jsem přesvědčen, že hlavní motivací voličů ODS byla negativní volba vůči Paroubkovi a jeho levicovému bloku. Těžko, přetěžko se původní voliči ODS budou smiřovat s nějako společnou vládou ODS a ČSSD maskovanou různými vzletnými názvy. Tento pocit je o to silnější, neboť jsme již téměř šest měsíců svědky přehlídky bezradnosti.

Jak tedy z tohoto začarovaného kruhu ven? Předně je třeba si uvědomit, že patové skóre může následovat i v příštích volbách, neboť je to možný konkrétní důsledek příčiny, kterou je náš volební systém. Stávající předseda ODS se ve svém projevu na 17. kongresu ODS zásadně mýlil, když říkal: „naše skutečná sila není založena na změně volebního systému. Naše analýzy ukazují, že většinový volební systém by měl jako pravděpodobný výsledek tří stran: ODS, ČSSD a KSČM. To znamená, že by pak sněmovna vypadala podobně jako radnice v Havířově. ODS by měla ve sněmovně nějakých 96 mandátů, levice za účasti komunistů 104.“ Nesmírně by mne zajímalo, na jakou analýzu se pan předseda odvolává, stejně tak musí vědět, že příklad Havířova kulhá na obě nohy. V každé zemi, i v té, která žije nepřerušovaně desítky let svým demokratickým vývojem a uplatňuje v praxi většinový volební systém, jsou oblasti pravicové a jiné zase levicové, platí to například i o USA a VB. Ponechání stávajícího volebního systému může tedy vést pouze k těmto výsledkům – vláda levicové většiny, vláda středopravá a nebo vláda středolevá. Já myslím, že i pan předseda ODS ví, že ODS nemá v pravicovém spektru přirozeného koaličního partnera. Tolik opěvovaný trojkoaliční model v modročernozeleném hábitu připomíná spíše Špidlovu vládu, v níž mladého Němce střídá mladě vyhlížející veterán OF Bursík a nejistého Svobodu nejistý Kasal. Pokud do této vlády přibereme ještě Paroubkovo béčko, vzniká nám nový model, přesně na principu pejsek a kočička vaří dort.

Pan předseda si také na kongresu postěžoval, že poslouchal pozorně diskusi delegátů a hostů kongresu a neslyšel žádný námět. Nechci hodnotit jestli pan předseda poslouchal pozorně a tak mu jeden námět posílám touto cestou. Nepřipadá mi vůbec nemravné se přihlásit k dvoustranickému modelu, kdy jsou dvě relevantní strany politického spektra, nebo předvolební bloky stran, postaveny na odlišné vládní nebo opoziční alternativě. Ty se pak střídají v různě dlouhých časových úsecích ve svých pozicích. Jednobarevná vláda, která není zatížena povolebními koaličními kompromisy (a ty bývají nejenom programové, ale i personální, mocenské a vlivové), má pak předpoklad nejlépe naplňovat mandát svých voličů a uplatňovat v praxi svůj politický program. ODS je postavena na principu osobní odpovědnosti, která je základem jejího programu a nemusí se jí obávat ani v reálné politické praxi. Voliči to jistě ocení více než prezentace ve stylu odvolávám co jsem odvolal. Platí, že většinový volební systém marginalizuje vliv extrémistických stran ( v našem případě i KSČM, což opakovaně potvrzují i senátní volby), i těch, které reprezentují jen okrajové zájmy. To není neúcta k demokracii, naopak v demokracii platí, že menšina respektuje většinu. Ve volbách platí, že poražený respektuje vítěze. Teď jsme toho byli svědky v USA. Přesto, že jsem si přál vítězství republikánů, tak jsem ocenil dialog prezidenta Busche s lídry Demokratů. To je lekce z demokracie, která umí rozlišovat předvolební a povolební jazyk. Umí to nejen poražení, ale i vítězové, kteří vědí, že pohodlnou kritiku střídá náročná zodpovědnost. Nepropásněme tedy tuto šanci, neboť další nemusí přijít. Přinejmenším se nesnažme tuto legitimní diskusi apriori uzavírat, či dokonce tabuizovat. Záměrně jsem před tímto závěrem zvolil malý exkurz do nedávné minulosti, aby bylo zřejmé, proč preferuji tento postup. Obávám se, že nám hrozí, že se na dlouho staneme pouze jedním prvkem nestabilní středoevropské mozaiky, v níž osobní a skupinové zájmy paralyzují normální správu země a dusí ekonomickou prosperitu.

Vyjednavačům ODS bych tedy doporučil dohodnout se s ČSSD na toleranci menšinové vlády ODS, která by měla dvouletý mandát. Tato menšinová jednobarevná vláda ODS by na základě dohody připravila a prohlasovala změnu volebního zákona. Určitě je to menší hřích, než kočkopsí duhová vláda s perspektivou opakováního stejného skóre či dokonce horšího výsledku pro ODS, neboť je zřejmé, že koaliční lídrovství není v následujících volbách výhoda. Teprve tehdy, pokud by ČSSD nebyla ochotna na tuto dohodu přistoupit a nebo si kladla zcela nepřijatelné požadavky, pak zbývá jediná šance – i za cenu rizika jít do rychlých předčasných voleb. Škoda, že si lídři ODS neudělali tuto analýzu již v červnu – půl roku marnosti již nikdo nevrátí. Krom toho se domnívám, že i pro ČSSD je dvoustranický model do budoucna nejen přijatelný, ale i výhodný, neboť tím potvrzuje její dominanci na levici a řeší staré nerudovské dilema „kam s komunisty“. Připadá vám toto všechno nemožné? Já si naopak myslím, že to jsou možné nemožnosti, přesně podle ověřené pravdy, že politika je umění možného.

Petr Havlík
spoluzakladatel ODS
22.11.2006