Ekologisté a bledule jarní

Ivan Brezina

revuepolitika 6–7/2007

V nejrůznější debatách o způsobech ochrany životního prostředí se neustále vracejí následující otázky: Existuje spor ekonomického a ekologického? Mohou regulace ochránit přírodu? Je angažovanost ekologických hnutí v rozhodování samospráv uměřená?

Vzhledem k totálnímu zmatení jazyků v českých médiích (je to boj s větrnými mlýny!), si neodpustím stručný poukaz na zásadní rozdíl mezi ekologií a ekologismem. Zatímco ekologie je deskriptivní přírodní věda, ekologismus je normativní ideologie. Ekologové se jen zcela výjimečně stávají ekologisty – tedy aktivisty, kteří ochranu přírody povýšili na militantní světonázor. Odlišnost mezi „value-free“ zkoumáním přírodních vztahů a ochranářstvím vyplývá z faktu, že z hlediska ekologie nemá příroda žádnou hodnotu. Spor ekonomického a ekologického se objevuje teprve na rovině ochrany přírody, resp. ekologismu. Odlišnost obou přístupů můžeme demonstrovat na hypotetickém příkladu, kdy podnikatel koupí pozemek pro stavbu supermarketu. Investiční záměr má však háček: pozemek je poslední známou světovou lokalitou výskytu ohroženého rostlinného druhu Leucosum vernum, česky bledule jarní.

ZASTAVENÍ EVOLUCE

Z hlediska ekologie se mnoho neděje. Bledule jarní prostě vyhyne, stejně jako se to od počátku života na Zemi stalo milionům jiných rostlinných a živočišných druhů. Pro ekologa je tato událost bezhodnotovým, nebo spíš dokonce možná i pozitivním jevem – kdyby totiž k průběžnému vymírání druhů od počátku světa nedocházelo, evoluce by se zastavila. Vymírání uvolňuje prostor, který příroda následně vyplní nově vzniklými druhy. Pokud by tedy nevyhynuli dinosauři, nedostali by evoluční šanci savci, takže by dnes neexistovali ani ekologisté. Neměli bychom se tak s kým přít o to, zda vyhynutí bledule jarní způsobené výstavbou supermarketu je či není zánikem druhu z přirozených příčin.

Na výše uvedeném příkladě chci ukázat, že ekologisty často používaný termín „ekologická krize“ je z pohledu ekologa vlastně jen prázdné ideologické klišé. Ekologie sice v minulosti pracovala s představou, podle níž ekosystémy spějí ke stabilitě, která je díky složité síti zpětných vazeb funkcí jejich druhové rozmanitosti (biodiverzity), tato představa však už byla opuštěna. Dnes se zdá, že je to často spíš obráceně – například druhově vysoce rozmanitý ekosystém deštného pralesa mohl vzniknout jen díky dlouhodobě stabilnímu prostředí. Ukázalo se také, že stabilní mohou být i ekosystémy druhově velmi chudé. Navíc z hlediska ekologie vlastně není jasné, proč by měla být statická ekosystémová stabilita žádoucím jevem hodným ochrany. To samé platí i pro druhovou rozmanitost (biodiverzitu), která je jakousi posvátnou krávou ochránců přírody. Jak před časem v časopisu Vesmír upozornil ekolog David Storch, důvody k její ochraně vůbec nejsou ekologické, ale kulturní (http://vesmir.cts.cuni.cz/04_98/196.htm). Ostatně už před pěti lety proběhla tamtéž mezi českými ekology diskuse o tom, zda by už nebylo načase pohřbít i samotný pojem ekosystému, základní ekologické pararadigma, na které se podle ekologa Martina Konvičky přes jeho odbornou překonanost neustále odvolávají ochránci přírody i jejich odpůrci (http://vesmir.cts.cuni.cz/diskuse/pohreko.htm).

EKOSYSTÉMY

Náhle už není jasné, co vlastně máme v přírodě chránit a proč. V dávných geologických katastrofách tzv. velké pětky často vyhynula většina tehdejších živočišných a rostlinných druhů, aniž by to přírodě jako celku jakkoli uškodilo. (Na konci prvohor například během relativně krátké doby vyhynulo až 96 % druhů, jak píše David Raup v knize O zániku druhů vydané v Nakladatelství Lidové noviny v roce 1991.) Indonéský ostrov Krakatoa, zničený v roce 1883 sopečným výbuchem, dnes kypí životem. Na místě havárie ropného tankeru najdeme za pár desítek let stejně bohatá společenstva jako předtím – uhlíkaté látky jsou totiž pro potravní řetězec cenným substrátem, který nezůstane nevyužit. Nic na tom nemění ani fakt, že z krátkodobého hlediska je havárie tankeru tragédií pro mořské ptáky, tuleně a další vyšší obratlovce.

Ačkoli tyto příklady možná působí cynicky, z pohledu ekologa zkrátka přírodu nelze poškodit ani zničit. Lze ji jen pozměnit. Ekologisté totiž zcela opomíjejí časový rozměr. Považují přírodu za jednou provždy daný, neměnný artefakt, který bychom mohli pro názornost přirovnat třeba k Da Vinciho obrazu Mony Lisy. Případná snaha dnešního avantgardního umělce přimalovat Moně Lise fousy by byla považována za zločin stejně jako snaha postavit v centru chráněné krajinné oblasti sjezdovku. Jenže příroda se od obrazu zásadně liší – není artefaktem, ale dějem. Její podstatou je dynamický vývoj, neustálá změna. Příroda má k dispozici evoluci a sekundární sukcesi, což jsou procesy natolik silné, že jakýkoli lidský zásah ve zdraví přežije.

Vůbec nejzákladnější otázka sporu o životní prostředí proto zní: Jsou člověkem způsobované změny přirozené? Liší se nějak od změn, které v přírodě probíhají odedávna a které jsou často velmi dramatické? Chová se lidstvo k přírodě hůř než třeba první fotosyntetizující organismy, jež kdysi začaly produkovat kyslík, kterým otrávily většinu předchozího pozemského života založeného na anaerobních energetických procesech? (James Lovelock to v knize Gaia – živoucí planeta, vydané v nakladatelství Mladá fronta v roce 1994, nazývá „první ekologickou krizí na Zemi“.) Je to velmi provokativní otázka. Jak například upozornil ve Vesmíru Martin Konvička, pokud člověka do ekosystému zahrneme, stane se náhle intenzívně zemědělsky obdělávaná krajina nejstabilnějším klimaxem (http://vesmir.cts.cuni.cz/03_2002/127.htm). Z hlediska ekologistů, volajících po ochraně stability, by pak šlo o velmi cenný ekosystém hodný ochrany. K jeho udržení by bylo ovšem třeba chránit především traktory, kombajny, práškovací letadla a další antropogenní činitele, které zemědělskou krajinu vytvářejí a udržují.

JEŠTĚ O BLEDULI

Vraťme se k příkladu hypotetické poslední světové lokality ohrožené bledule jarní. Z pohledu ochránce životního prostředí, laického ekologického aktivisty a (pro některé možná paradoxně) i z hlediska mého by bylo její zničení výstavbou supermarketu neodpustitelným barbarstvím. Bledule je krásná květina, je symbolem jara a bylo by nemravné nechat ji vyhynout jen kvůli tomu, abychom to měli ráno blíž pro rohlíky. Pokud přiznáme, že hodnoty, které bleduli přisuzujeme, jsou jen naší lidskou projekcí, otevírá se prostor pro veřejnou diskusi, zda jsou tyto hodnoty cennější než nový supermarket. Ochrana přírody tedy sice s ekologií nemá nic společného, ale může být legitimována esteticky, eticky či filozoficky. Ve skutečnosti není ničím jiným, než politickým vyjednáváním, v němž jde o otázku změny nebo naopak zachování statu quo, na který jsme zvyklí a který máme rádi. Toto vyjednávání ovšem nesmí být predestinováno žádnou vyšší pravdou typu „vznešené Matky přírody“ a musí probíhat podle demokratických pravidel. Jestliže v něm budou obránci bledulí přehlasováni zastánci supermarketu, měli by to respektovat a přestat stavbu zdržovat – jinak se změní v totalitně uvažující elitáře, připomínající vedoucí úlohu KSČ před rokem 1989.

SVOBODA VERSUS REPRESE

Domnívám se, že na takto myšlenkově projasněné rovině se konzervativní myšlení paradoxně může docela dobře shodnout s ideologií ekologismu. I konzervativec by budoucím generacím jistě rád dopřál pohled na sibiřského tygra, čínskou pandu či plejtváka myšoka. Spor vzniká jen o metody, jak je ochránit. Ekologisté mají jasno: podnikateli prostě jen stačí úředně zakázat volné nakládání s ohroženou lokalitou, která je jeho majetkem. Na konferenci spolku Selský rozum na jaře 1999 v této souvislosti použil nejmenovaný český zemědělec přiléhavý termín „drábství zeleného eráru“. Nešlo by ale bledule zachránit i jinak než radikálním omezením vlastnických práv?

O jakousi střední cestu mezi zcela liberální společností, která stavbu supermarketu ponechává na libovůli podnikatele, a ultraochranářskou společností, která ji prostě zakáže, se snaží americké hnutí Wise Use (česky cosi jako „Rozumné užívání“; www.cdfe.org/wiseuse.htm). Od své ustavující konference v nevadském Renu v roce 1988 vystupuje hnutí Wise Use jako důsledný oponent ekologismu. Ve vztahu k životnímu prostředí propaguje svobodné podnikání, ekonomický růst, technologický rozvoj a tržní řešení všude tam, kde je to možné. Čelný představitel Wise Use Ron Arnold vysvětluje, že naše zásahy do přírody a její pozměňování jsou neoddělitelnou cenou za lidskou existenci. „Příroda může být spolehlivě ochráněna rozumným řízením ekonomických aktivit,“ říká Ron Arnold. Ekologisté se hnutí Wise Use coby „soupeřící paradigma“ usilovně snaží zdiskreditovat. Obviňují jej z finančního propojení s velkými firmami, spojují jej s násilím, vydávají jej za spiklence pravicových extremistů. Ve skutečnosti však jde o zdola vzniklé neziskové seskupení „grassrootových“ aktivistů – drobných vlastníků půdy a lesů, farmářů, rybářů, prospektorů, turistů a dalších lidí, jejichž pracovní místa a životní styl jsou ohroženy zelenými snahami o peskování a sekýrování všeho a všech. I to je jedna z cest neekologisticky laděné ochrany přírody.