Vzpomínání na časopis Tvář

Emanuel Mandler

Vzpomínání na časopis /V
/T V Á Ř


Následující texty předkládají čtenářům bývalí členové redakční rady časopisu Tvář Zbyněk Hejda,
Emanuel Mandler, Jan Nedvěd a Karel Štindl. Tvář vycházela v druhé polovině 60. let a pokoušela se přinášet hodnotné literární, kritické a pak i společensky zaměřené a politické články. Byla dvakrát zakázána.


Z o b s a h u:

Andrej Stankovič – Maďaři proti Evropě – Soumrak církve a náboženství u nás – Národnostní snášenlivost v České republice – Znovu o raketách – 60 let existence státu Izrael – Léta od minulé války – Glosy – Rozmanité


Léta od minulé války

Většinou si neuvědomujeme, jak pověstný zub času opracovává velké události a způsobuje, že je často vidíme zcela jinak, než se odehrály. A to nejde o středověk nebo o antiku, nýbrž o události minulého, popřípadě předminulého století. Šedesát let od konce druhé světové války, na který jsme letos vzpomínali, nám tyto vlastnosti času připomínají. Prolínání neskutečných vzpomínek a připomínání skutečných i neskutečných událostí je násobeno tím, co vědí (možná spíše nevědí) generace těch, kteří se narodili těsně před koncem války nebo dokonce až po něm. Každý si tuto vlastnost lidské paměti může ověřit sám na sobě, když se zamyslí. jaké má ponětí o bitvě u Hradce Králové a co si myslí, že přinesla střední Evropě. Čas způsobuje, že ledacos z toho, co se před léty odehrálo a co mělo revoluční vlastnosti (takže změnilo dosavadní realitu), považujeme za jednou provždy dané a samozřejmé. Společnost třicátých let byla přesvědčena, že Československo jako takové je odjakživa „naše“ včetně Slovenska a německého pohraničí. Ale to není nic proti tomu, jak chápeme náš stát dnes. Hrady, zámky, pozemky, pole, louky i stavení na nich patřily původně šlechtickým rodům a příslušníkům třímilionové německé menšiny – to vše je „naše“. Že Němci před staletími zkolonizovali pohraničí, a že tedy půda, z které byli vyhnáni, by měla být považována za jejich, to dneska ví jen zlomek obyvatelstva. A ještě víc to ani vědět nechce.
Ostatně o složitých poměrech během druhé světové války by bylo možno bádat a uvažovat dlouho. Pod pojmem válka si představujeme hlavně řinčení zbraní. Ale jde také (zvláště v případě
druhé světové války) o něco, bez čeho by zbraně mlčely. Jsou to koalice.Ponecháme-li stranou malé, menší a v této válce méně důležité státy (Francie), válčilo Německo s třemi mocnostmi: se Spojenými státy, Anglií a Sovětským svazem. Je pochopitelné, že tyto mocnosti uzavřely protihitlerovskou alianci. Tak už to na světě chodí a není na tom nic divného. Jenže uzavřít koalici nebylo v tomto případě lehké; Hitler v čele totalitní mocnosti bojoval proti demokracii a obě západní mocnosti měly jako partnera – další totalitní mocnost (Sovětský svaz). Konec konců, to ještě bylo myslitelné, jenomže – jako obvykle – Spojené státy byly rozhodnuty nejen zvítězit ve válce, ale také rozšířit oblast demokracie. V tomto případě o Sovětský svaz. Nezdálo se to příliš nesnadné. Jednak v této hrozné válce i liberálně založení lidé na Západě viděli situaci socialistické velmoci optimisticky a byli ochotni domnívat se, že východní spojenec prochází určitou cestou k demokracii. Totalitní státy umějí (viz nedávno Arafat) nasadit ke své totalitní tváři ještě jednu, umělou tvář demokraticky smýšlející mocnosti. A tak se k vojenskému spojenectví se socialistickým Sovětským svazem připojilo i spojenectví ideologické.Věci došly tak daleko, že v norimberském procesu s válečnými zločinci jeden z hlavních prokurátorů zastupoval Sovětský svaz. Vyčítal nacistům zvěrstva, o kterých svět věděl, zatímco v Sovětském svazu se v ohromujícím rozsahu tajně páchala tatáž zvěrstva.
Nešlo ovšem jen o tyto mezinárodně právní otázky. Vlídnost, s níž západní demokracie spolupracovala s totalitní mocností, posílila socialistické myšlení a instituce v celé Evropě. Nejvíc právě v Československu, které (prezident Beneš) uzavřelo se Sovětský svazem přátelskou smlouvu a doprovodilo ji v prosinci 1943 dohodou o uspořádání poválečných poměrů v Československu. Třímilionové německé etnikum mělo být podle této smlouvy vypuzeno ze země, velké a větší majetky zestátněny. Vládnout měla socialisticky zaměřená koalice a opozice neměla být ( a také nebyla) připuštěna.
Pokud dnes očekáváme těžké období, pak je tomu také v důsledku průběhu a konci druhé světové války.


Šedesát let existence státu Izrael

Před třemi léty oslavovala celá Evropa konec druhé světové války. Ten znamenal pro většinu obyvatel osvobození z hitlerovského područí. Je zvláštní, že radost, kterou měli lidé na většině osvobozených území při šedesátém výročí konce druhé světové války, se zdaleka nemůže rovnat letošnímu celonárodnímu opojení Izraele. Čím to je?
Samozřejmě hlavně tím, že historicky vzniklá a po dlouhá staletí se vyvíjející Evropa považuje svou existenci za samozřejmou. Proti tomu je šedesát let Izraele zázrak. Státeček uprostřed arabského moře, které usilovalo o to smést jej do vln, dokázal statečností obyvatel a dovedností svého vedení vyhrát války, které mu zajistily šedesát let jeho existence. Důležitá je přitom úloha Evropy, a o ni nám tu hlavně jde.
Židé byli odedávna nenáviděni a s rozvojem křesťanství tato nenávist až do osvícenství rostla. Jejich náboženství bylo považováno za pohanské; žili uzavřeni v ghettech a v podstatě bezprávní. Za tohoto stavu věcí byli často vystavováni nemilosrdným pogromům, nejčastěji v Polsku a Rusku. Roztroušenost Židů se během let v jednom důležitém směru zmírňovala, a to spolu s tím, jak se vytvářel antisemitismus jako mezinárodní hnutí. Je pravda, že Židé během doby revolucí a rostoucí demokracie získávali postupně dosud pro ně neexistující práva, ale na velmi negativním postoji obyvatelstva k nim to měnilo málo. A tak se zrodila myšlenka na osídlení původní vlasti v Palestině.
Emigrace do Palestiny byla ještě během první poloviny minulého století řídká. Židé většinou měli jinde jistou možnost existence, jenomže byli konfrontováni s rotoucím vlivem antisemitismu. Evropa má na tom svůj podíl; evropská a vůbec západní politika nechápala, že antisemitismus je zvlášť nebezpečný druh rasismu a že se nemůže zastavit na zavilé nenávisti k Židům. Přitom před druhou světovou válkou to ve fašizujícím a nacistickém světě muselo být zcela zřejmé. Nebylo a není. Mám osm dílů amerického souboru „Druhá světová válka“; o Židech a antisemitismu v době, kdy se připravoval a uskutečňoval holocaust, tu není o Židech a o holocaustu ani slovo.
Když se evropští Židé, kteří přežili druhou světovou válku, vraceli domů, zjistili, že nejsou příliš vítáni. Jejich majetek byl rozchvácen nebo přímo rozkraden. A někde to bylo ještě horší. Československo je vzorovým případem: Židé, kteří přežili koncentráky a vraceli se domů, byli zkoumáni, jakou řečí hovoří. Pokud hovořili německy, byli spolu s Němci nemilosrdně vyhnáni.
Jistěže to nebylo všude tak zlé. Ale bylo to zlé dost, aby navrátivši se Židé rozmnožovali počet těch, kterým se podařilo utéci do Palestiny. Než se jim podařilo vytvořit vlastní stát, uteklo dost vody. Museli překonat značný ozbrojený odpor palestinských Arabů, kteří považovali Palestinu za vlastní území A kromě toho i odpor dalších států. Že OSN se usnesla v roce 1948 založit stát Izrael, na tom má kupodivu značný podíl sovětský blok včetně Československa, protože Stalin byl přesvědčen, že Židé, většinou po válce orientovaní levicově, se mu odmění příklonem k Sovětskému svazu. Jenomže to se nestalo, Sovětský svaz se přiklonil na stranu Arabů a Židům po šedesát let nezbylo než – s pomocí Spojených států – obhajovat se zbraní v ruce svou existenci proti celému světu.
Šedesát let se mu to daří. Jak to bude dál?


J e š t ě j e d n o u o z á k l a d n ě

Pokud jsem něco nepřehlédl, pak v diskusi o americkém návrhu umístit radar - součást amerického systému protiraketové obrany - na českém území chybí celá jedna podstatná rovina a souvislost tématu.
Zatím se tato diskuse vede jenom na politické a populistické rovině. Vláda i protivníci radaru se snaží přesvědčit občany o své pravdě.
I v politické rovině má pravdu vláda. Česká republika již není ruskou kolonií. Po listopadu 1989 se stala svobodným a demokratickým státem. Svobodně navázala úzká spojenectví s ostatními demokraciemi a jejich strukturami, ve sféře bezpečnosti je to zejména NATO a její nejsilnější člen, Spojené státy. Je tudíž logicky namístě, že hodlá žádosti takového spojence vyhovět.
Protivníkem radaru ovšem je určitá část občanů z rozmanitých důvodů.
Jedním z těchto důvodů je prostá nevědomost o tom, že v moderní době je bezpečnost státu, vnitřní jako vnější, jednou ze dvou věcí, které se týkají všech občanů státu, ale jejich zabezpečení je povinností vlády a nakonec v její rozhodovací pravomoci. Tou druhou věcí je všeobecné vzdělání.
Budeme-li se držet jenom Evropy, platí to zhruba od počátků rozvoje industriální epochy.
Zejména rychlý růst průmyslu vyžadoval aspoň minimální gramotnost, ale postupně stále náročnější vzdělání všech občanů. Pouhé soukromé či církevní školy vzdělání v takovém rozsahu nebyly schopny zajistit. Zrovna tak přestalo být možné soukromou cestou zajišťovat bezpečnost státu.
Navíc, obě oblasti, zejména ta bezpečnostní, neměly všeobecnou přízeň občanů. Obě se proto staly věcí vlád, jež ukládají občanům různé povinnosti. Od té doby tak existují různé soustavy povinného vzdělání a různé typy povinností občanů při zajištění bezpečnosti státu, například povinná vojenská služba nebo všeobecná branná povinnost.
Zhruba dvě století se již tedy vlády neptaly občanů, zda chtějí svým dětem poskytnout určitou povinnou míru vzdělání, dodnes se jich některé vlády neptají, ani zda chtějí posílat své děti do státních základních škol. Připouštěly však, většinou jen jako výjimky, alternativní, například soukromé vzdělání dětí. Od stejné doby se také vlády neptaly občanů, zda a jak se chtějí podílet na bezpečnosti státu, například sloužit v armádě nebo jít do války, a rovněž připouštěly jen řídké výjimky, např. ze zdravotních důvodů.
V demokratických státech ovšem vlády získávají mandát k ukládání těchto a jiných povinností ve svobodných a všeobecných volbách, jsou součástí programů politických stran a vede se o nich diskuse, často ostře polemická. Po těchto diskusích a volbách je v obou těchto věcech již omezena pouze parlamentem a mezinárodními smluvními závazky.
Ve druhé polovině 20. století ovšem došlo k mnohým změnám jak ve školství, tak v oblasti bezpečnostní, po r. 1989 i v Česku. Školství je mnohem pestřejší, povinným zůstává jen určitý základní rozsah vzdělání. Povinná vojenská služba byla postupně nahrazena profesionální, tedy dobrovolnou armádou. Ani to však nezměnilo nic na tom, že všeobecné vzdělání a bezpečnost státu je prerogativem vlády.
Samozřejmě je dobře, když občané opatření, jaké vláda přijímá ve věci bezpečnosti státu, chápou i přijímají. A je tedy na místě, že vláda vede s občany diskusi a vysvětluje svůj záměr, ale občané by si měli být vědomi, že bez konečného rozhodnutí vlády zajistit bezpečnost státu nelze a že jí k tomu již mandát dali.
Nelze ovšem ponechat stranou, že v čele odpůrců radaru stojí komunisté a kryptokomunisté. Ti jsou z definice proti celému dnešnímu politickému a ekonomickému systému republiky. Jejich klasickou rolí bylo a zůstává, že když nemohou vládnout svým známým způsobem, tak aspoň škodí, a americký radar je pouze jedním z nových objektů jejich „třídní nenávisti“, nebo co to dnes nosí. „Děsí“ se z toho, že se na radar vláda nehodlá občanů zeptat referendem.
V té souvislosti je třeba poměrně značné části našich občanů, která se staví proti vybudování radaru, připomenout, že sedají na lep soudruhům, kteří se jich za své vlády nejen neptali, zda si přejí sovětské základny na svém území, ale neptali se jich vůbec nikdy na nic, a navíc všeobecně od začátku dělali, co jim přikázala Moskva. Rádi by si tento způsob vlády zopakovali.
Moskva, znovu metropole autokratického státu, hraje svou starou roli. Prezidentu Putinovi vadí, že radar má stát na území bývalé Varšavské smlouvy. Považuje nadále Česko za sféru svého vlivu. V té souvislosti je na místě také naděje, že radar není bezpečnostním opatřením výlučně proti Severní Koreji a Íránu.

(K. Št., vyšlo v Lidových novinách)


Národnostní snášenlivost v České republice

Omezíme se zatím na hlavní město, protože jako obvykle naznačují poměry v metropoli to, co s děje v celé zemi..
Podobně totiž jako v Praze, také v ostatních městech lidé mají smysl pro národnostní i celkovou životní snášenlivost, jsou rádi, když jim prodavačky nevynadají, sousedé jim neblokují výjezd auta z domova a na pracovišti mohou dělat, aniž se pohádají (mnohde to u nás takhle funguje). Co víc – a o to tu jde –: lidé nemají rádi národnostní potyčky a nenávist (s výjimkou Romů). Lze konstatovat, že Praha je město úhledně národnostně snášenlivé. Vzpomeneme-li si na minulost, v níž se v Praze dařilo protiněmecké nenávisti a antisemitismu, nezbývá než se zeptat, co způsobilo tuto změnu.
Tuto změnu způsobili svými činy naši předchůdci a v jejich stopách částečně i my. Hlavní národnostní antagonismus (česko-německý) byl po válce vyřešen vyhnáním třímilionového německého etnika, při němž došlo i na Židy – ať měli jakoukoli národnost, jestliže hovořili německy, byli vyhnáni právě tak jako Němci. Nepříliš viditelný, ale o to trpčí antagonismus česko-slovenský snadno roztál; Slovensko včetně maďarské menšiny se oddělilo od Čech a Moravy. Majetkový antagonismus (to znamená nesnášenlivost velkých vlastníků a chudších společenských vrstev, který byl silný v zemi, kde jeden závidí druhému, má-li o poschodí ve svém domku víc) odstranila konfiskace – tehdy se tomu říkalo znárodnění – velkých a větších majetků. Není-li to onen světský ráj?
Jistěže je. To poznáme snadno podle politického života země. V jejím čele stojí prezident, který usiluje o slávu své vlasti i sebe sama, byť i za cenu mezinárodních ostud. Místopředsedou vlády je šikovný člověk, který si umí poradit s cikány (to je jediná „menšina“ v zemi) a získat neznámo jak milióny do své kapsy. Obě velké strany (ODS a ČSSD) mají ve vedení dost prohnaných lidí na to, aby jejich strana dokázala jakoukoli neslušnost – a skutečně se to děje. V provozovnách, obchodech, zdravotnických zařízení, všude je dost šikovných lidí, kteří ukradnou, co jen je možné.
Když byli Němci v roce 1945 vyháněni ze svých domovů za hranice, sloužil k této akci jeden důležitý argument: že kdyby zůstali v ČSR, tam, co bydleli před válkou, znemožňovaly by národnostní rozmíšky klidnou práci demokratických orgánů a vedly by k nesnášenlivosti a přímo ke konfliktům. Často si na tyto argumenty vzpomínám a říkám si: dnes je u nás nesnášenlivosti, podvodů a loupežení tolik, že je otázka, zda by to snad mohlo být horší, kdyby Němci u nás zůstali. Ovšemže by to horší být nemohlo, a to z důvodů praktických i – řekněme – teoretických: nenávist, loupežení a nesnášenlivost nelze léčit týmiž prostředky.
Jednou už se z gruntu řešily, po druhé světové válce. Hlavně vyhnáním Němců.. Vraťme se na počátek tohoto článku a připomeňme si, že jestli o něco šlo, o „léčbu společnosti“ nešlo při vyhnání Němců v žádném případě. Šlo o institucionalizované projevy nenávisti a o uchvácení co největšího německého majetku Jak by to vypadalo, kdyby tu Němci zůstali? Představme si symbol českého důvěryhodnosti Jiřího Čunka jakožto Němce. Je to možné?
Podivné a zvláštní: možné to je, lidé jsou různí a všelijací. Takže bychom si mohli představit i kvetoucí bývalé, nyní zničené pastviny, množství sklářů a dalších živnostníků a obchodníků (Jiří Löwy jednou otiskl podrobnější seznam a ten působil drtivě).
Ale abychom zbytečně nehaněli domácí obyvatelstvo. Právě proto, že lidé jsou různí: nejen zlí a nesnášenliví, ale také hodní, naplněni dobrou vůlí – a to platí pro Čechy, Slováky i pro Němce –, bylo vyhnání jednoho etnika z naší země a konfiskace větších majetků tak nesmyslné. A my bychom si to měli často připomínat.


Soumrak církve a náboženství v Česku

Tyto poznámky se netýkají ani tak církve jako náboženství a při vší stručnosti se nemohou omezit pouze na Česko. Soumrak křesťanství je obecný fenomén a nás zajímá hlavně proto, že se v Česku projevuje velmi markantně.
Česko se považuje za nejateističtější z evropských zemí. Každému, kdo třebas i jen povrchně sleduje handrkování státu a katolické církve o vlastnictví svatovítské katedrály, je zřejmé, že vztahy mezi církví a státem jsou v Česku napjaté. To ještě neznamená ateizmus. Ale naši občané nechodí do kostela, nemodlí se a o Bohu se dovídají z říkanek. Z toho vyplývá onen závěr o nejateističtější ze všech zemí. Je to závěr neobyčejně jednoduchý.
Jsou totiž v Evropě země, o nichž bychom v tomto smyslu mohli hovořit jako o vzorně katolických, a přece poměry v nich jako by se kdy křesťanství pouze nesměle dotklo. Dokonce Svatý otec a Vatikán vyjadřují často takové závěry, že se tomu jeden ani nestačí divit.
Celá současná doba je „ateistická“. Divoký rozmach průmyslové civilizace odvedl značnou část obyvatelstva od náboženství, takže ve skutečnosti i tam, kde přísně dodržují rituály, děje se to ve skutečnosti na pokraji přetvářky: mnozí tím zakrývají něco mnohem prozaičtějšího: uživení rodiny, kariéru, prestiž, funkce. Někteří jdou tak daleko, že jim nezáleží na prostředcích, kterých ke svým cílům používají. To ovšem není nic nového, ale dříve se alespoň tyto prostředky skrývaly před veřejností, zatímco nynější veřejný a často na odiv stavěný rozmach této amorálnosti je poněkud děsivý. A tak není divu, že kromě menšiny puritánsky zaměřených lidí se jim nikdo nediví. Považujeme naši zem za demokratickou, ale je to podivná demokracie.
Nebudeme vypočítávat Desatero, nicméně stojí za to pozastavit se nad určitými skutečnostmi, které jako by procházely těsně kolem nás, aniž z nich dokážeme pochopit, oč šlo a oč půjde v budoucnu. To, co je dnes špatné, nebude zítra lepší, spíš naopak.
Za příznak toho, proč dnešní česká společnost je nemocná, lze snadno a ne zcela neprávem považovat všeobecný rozmach krádeží a loupežení. Je toho tolik, že si ledasčeho nejsme schopni všimnout. Spolu s podvody prostupují krádeže a loupeže společnost od kapsářství přes „normální“ podniky a dosahují pravého rozkvětu v nejvyšších sférách politiky a podnikání. Nemusí vždy jít jen o nešlechetné úmysly. Tak jmenování J. Čunka námětkem předsedy vlády se zdálo nutné, pokud se neměla vláda pravicové koalice rozpadnout. Vládní státníci se obávají rozpadu vlády a nástupu sociální demokracie. Tím, jak postupují, jdou sociálním demokratům na ruku.
„Kauza Čunek“ je tak významná, že stojí za to se o ní zmínit. Pokud jde o veřejnost, málokdo věří, že pan Čunek, dokud byl prostým občanem, měl pod slamníkem naskládány čtyři miliony, jak tvrdil a tvrdí. Konec konců mnozí si myslí, že jde o podvodníka; tato nedůvěra značné části občanů by měla stačit k tomu, aby člověk neměl přístup do zákonodárného sboru. Jinak řečeno, za starých dobrých časů by to jemu a vládě křesťanská morálka nedovolila. Nyní se křesťanská tradice ozvala pouze ve výroku Karla Schwarzenberga, že s Čunkem ve vládě nebude. Roztroušené zbytky křesťanské morálky, které se projevily v uvedeném Schwarzenbergově výroku, snadno ustoupily a Schwarzenberg se podvolil „pragmatické“ většině.
Z toho, co bylo řečeno, by se dalo usuzovat, že veřejnost nebude mít Jiřího Čunka ani trochu v oblibě. To určitě platí o části obyvatel. Ale ta to ani trochu nevidí přehnaně. Ten člověk totiž je známý něčím, co sice doprovázelo křesťanskou tradici, ale tvořilo její upadlý doprovod, kterého by bylo zapotřebí se zbavit. S Jiřím Čunkem se totiž veřejnost seznámila jako se starostou Vsetína; místní rómskou kolonii, v níž bylo hojně neplatičů, prostě vzal a násilím vyvezl do baráků v úplně jiném místě. Povedlo se. Mnoho lidí se domnívá, že „takhle se musí na Cikány“. Jenomže tento postup proti Cikánům se svým rasismem blíží postupu hitlerovských národních socialistů. Bohužel, najdou se lidé – a není jich úplně málo –, kterým se tento Čunkův rasismus líbí.
Svým laděním případ Čunek poukazuje na starý spor církve a státu o katedrálu svatého Víta. Je sice poněkud zvláštní, proč stát tolik stojí o hlavní římskokatolický kostel v Česku, ale konec konců to není nepochopitelné. Odnětí svatovítské katedrály církvi ještě víc zeslabí její pozici a stát získá architektonický klenot, který bude symbolizovat jeho moc. Pokud pak jde o naše téma (úpadek křesťanství), je nepochybné, že už sám tento spor úpadek křesťanství přímo demonstruje. Vždyť média nepojednávají o kostelu jako o církevní architektuře, ale pouze jako o starobylé památce.
Nebylo by namáhavé uvést další příklady naznačující pozvolné mizení křesťanské tradice a s ním související úpadek české společnosti. Jak to takhle půjde dál, kdo ví? Já ne.
M.


Maďaři proti celé Evropě?
Začalo to mírovým uspořádáním Evropy po první světové válce. Odtržením od Rakouska přestalo být Maďarsko velmocí, ztratilo velkou část svého území a – což bylo a je nejhorší – dobrá třetina Maďarů zůstala v cizích státech. To vše mělo svou logiku (protože Maďarsko patřilo mezi poražené státy), jenže vítězná koalice tuto logiku silně přehnala. Na Německu a jeho dalším vývoji (například přemrštěné reparace) jsou tyto negativní vlivy nového evropského uspořádání dobře vidět.
Další vývoj vycházel z uvedených předpokladů. Ponížené Maďarsko, neuspokojené ve svých požadavcích, se spojilo proti Evropě s hitlerovským Německem. Jak to dopadlo, je známo, i když neúplně. Zapomíná se na to, že nacionálně perzekuční z Benešových dekretů byly rovnou měrou zaměřeny jak proti Němcům, tak proti Maďarům. Takže Slováci stejně jako bratři Češi vzali Němcům nejen nemovitý majetek, vzali Maďarům také všechno. Tento postup vycházel z předpokladu, že Maďaři budou vyhnáni z Československa obdobně jako Němci. Ale to se pro nesouhlas velmocí nestalo, a tak Maďaři zůstali na Slovensku, a to jako ne zcela právní občané. Odsud, z Česka, se zdá, že většina Slováků by stále ještě nejraději viděla, kdyby byli Maďaři z území slovenského státu „odsunuti“.
Že za takových předpokladů bude soužití maďarské menšiny se Slováky v budoucnu vyvolávat stále větší konflikty, je takřka nesporné. K tomu je třeba přičíst, že situace v Evropské unii Maďarům nepřeje. Závěr postupimské konference o odsunu Němců má dnes stále ještě mocnou sílu. V Postupimi sice velmoci schválily pouze odsun Němců, ale rozšířit tento závěr i na Maďary na Slovensku se zdá samozřejmé. Benešovy dekrety, které Evropská unie nepřímo schválila a které tvoří legislativu poválečné revoluce, hovoří důsledně, jedním dechem, o Němcích a Maďarech.
Nejen v Česku a na Slovensku, ale i v Polsku a v Německu vytváří trvání na perzekučních Benešových dekretech podhoubí, na kterém neustále roste poválečná nenávist a trvání na oprávněnosti křivd, které se Němcům a Maďarům po válce staly. Evropská unie, jejíž ideové existence se to náramně dotýká, se tváří, jako že vše je v pořádku. Tímto způsobem Benešovy dekrety spolupůsobí na pozoruhodný pacifismus Evropy, kterou zajímá porušování lidských práv v Tibetu, ale ne na vlastním území. Je to možné hlavně proto, že „domovské státy“ (Německo, Maďarsko) se o své krajany v cizině nestarají a křivdy, které je postihly, dostatečně neodsuzují. V Evropě je klid.
Nebude navždy. Nyní nastal zvláštní okamžik: maďarské instituce vydaly výzvu, v níž žádají zrušení Benešových dekretů. Je to krok, který z jejich hlediska směřuje správným směrem, ale cesta.k dosažení cíle, který si vytkl, nebude snadná. Postupimskou dohodu podepsaly západní mocnosti spolu s tehdejším Sovětským svazem (nyní Rusko) a změnit článek o vyhnání Němců (a Maďarů) bez Ruska nelze. To je Achillova pata snažení o nápravu národnostních křivd ve střední Evropě.
Jenomže čas kráčí neúprosně dál. Kdo ví, co bude za deset let?
M.


Od přátel Tváře: Náš optimismus

…Ne, soudruzi, ne. Nostalgie , a ani ostalgie nám nepomohou. Ani slzy, těm jak známo Moskva nevěří. Buďme optimisty, vždyť naše učení je nesmrtelné, a tedy i neporazitelné. A proto je především nutno je chránit a rozvíjet. Marxismus do muzea nepatří! Ovšem své muzeum mít může a dokonce musí. Štvavá muzea jako je Muzeum komunizmu v Praze a Muzeum obětí (sic!) komunizmu v Příbrami, kde se špiní vše, co je nám drahé, musí dostat pádnou odpověď. Zde se vynasnažíme podat ideový rámec našeho muzea.

Expozici budou dominovat tři základní exponáty – Strašidlo komunismu (viz Komunistický manifest), Skála (naše učení je z jednoho skalního bloku – Černěnko) a Pyramida pokroku (Gottwald) . Ve vitrínách se pak bude lze seznámit s červenou nití dějin, spirálou vývoje, nejslabším a nejsilnějším článkem řetězu, provazu, na kterém se oběsí kapitalisté, jiskra, ze které vzejde plamen a dokonce Engelsův kartáč s mléčnými žlázami. Jak vizuálně podat pozici (z jaké pozice jednáš, soudruhu?) a správnou stranu se jistě podaří vyřešit. Pro oživení bude na podiu provádět cviky menševik krok vpřed, dva kroky vzad.. Všude se připomenou naše symboly: hvězda, kladivo, srp (i nějaké kružítko či odpichovátko). Stěny sálů vyzdobí spolehliví umělci dobře znalí naší pokrokové symbologie a ikonologie, následovníci Mistra smíchovského nádraží. Do široka rozevřené oči návštěvníků shlédnou vyhrnuté rukávy, pěsti, dýmající komíny a rozkvetlé sady. I složitější kompozice masových scén najdou zde své místo. Naše učení je si dobře vědomo úlohy lidových mas, zvláště jsou li sešikovány a na slovo poslouchají příkazy vůdců.

V bufetu se obsloužíme trpkým chlebem proletariátu a žaludy ( které doporučoval Stalin do vepřinců), neboť za vším je nutno vidět člověka. Pro nedopalky a kelímky se najde místo na Smetišti dějin. K dispozici bude i lékař, který nás vyléčí z dětské nemoci levičáctví.
Toto muzeum bude pak sloužit k oslavám jednotlivých svátků komunistického liturgického roku, tj. výročí narozenin, úmrtí a událostí. A samozřejmě ke Dnům žen, stavbařů, tankistů... Znovu se vrátíme k osvědčeným prvkům periodizace dějin, ke sjezdům a pětiletkám. Rozhořčeně přitom odmítáme, že bychom při tom podléhali magii decimální soustavy. Návštěvník si musí dále odnést s sebou k individuálnímu studiu Slovník klíčových termínů a formulí (všichni čestní lidé, úderná brigáda, vše souvisí se vším, kádry řeší vše, neprojdou!, nezatrpknout!, nezradit!, straně věřte, soudruzi! atd).

Karel Marx po dlouhá léta excerpoval ze světové literatury nadávky, které pak vtipně a ku prospěchu naší věci používal. My bychom měli našim agitátorům a propagandistům dát do ruky slovník vulgarismů, jimiž lze častovat naše nepřátele. Tam najdou svá místa avanturista, chvostista, Jidášek, kolísavý živel, zaprodanec, zpátečník, zrádce. Pěkná to čeládka, na smetiště dějin s ní!
Vedle lektorů by zde měli být i vědečtí pracovníci. Vždyť spisy klasiků nám dávají nekonečné množství podnětů. Tak Bedřich Engels ve své Německé selské válce konstatuje, že v Německu toho po Třicetileté válce zbylo po čertech málo. Málo, ale něco ano – a to nám to ještě buržoazní věda zatajovala a překrucovala. Straničtí historikové. Německé demokratické republiky zde propásli svou jedinečnou příležitost, banda oportunní a avanturistická! Leč my příležitost založit a rozvíjet marxistickou démonologii nepropaseme.

Vpřed! Vždyť nad námi vlaje rudá vlajka čistá!

(Z.V. – vyšlo v Mladé frontě)

(Doporučeno ke studiu východophiladelskou stranickou buňkou)


R o z m a n i t é

Česká televize se polepšila, a to již delší dobu. Nezastírá česko-sudetoněmecký konflikt.I když...
Ale nejprve se sluší pochválit profesionalitu a, dá-li se to tak říci, i odvážnost pořadu „Kde se valí kameny“, který ČT vysílala ve čtvrtek 8. 5. Zajisté to nebylo jen náhodou, že právě v den, kdy svět slavil ukončení druhé světové války, vysílala česká televize hru s antinacionalistickým námětem. Děj se odehrává v těsně poválečných dnech. Ve vsi Leština se dozvěděli, že Němci několik kilometrů od nich zastřelili nevinného civilisty. Vznikne hysterie, v níž české obyvatelstvo povraždí takřka dvacet nevinných Němců. Film to poměrně ostře odsuzuje.
Až potud by bylo všechno v pořádku. Scénáristé dobře vědí, že nemohou takovou událost vystihnout přesně tak, jak se stala. Bylo to ještě horší nebo zhruba takové, jak film líčí? Kdo ví. V každém případě je odvysílání takového pořadu krokem vpřed směrem k sudetským Němcům.
Kdyby... a o toto „kdyby“ jde – Kdyby televize pokračovala takovým způsobem, že bude vysílat jenom takové pořady z poválečných dní, kdy se Češi právem či neprávem mstí za křivdy a vraždy konkrétních Němců, pokroutila by historickou skutečnost snad ještě víc, než jak jsme tomu byli zvyklí z minula. Takové a podobné příhody se jistě dály; byly však malou součástí etnické čistky, v níž se Češi neohlíželi na to, co kdo z postižených Němců udělal nebo neudělal. Tak jako nacistům (zvěrstva etnické čistky přece jen nelze klást na stejnou úroveň s holokaustem) při likvidaci Židů byla lhostejná osobnost, české orgány se neohlížely, na to, co vyhánění Němci provedli. Byl Němec, všechno mu vzali, a když to dopadlo dobře, poslali ho do zničeného Německa.Snad jednou budeme vidět i pořady tohoto druhu.



Z o b s a h u č a s o p i s u Tvář


A n d r e j S t a n k o v i č

Hospodáři štědrovku kravám po výslužce

Dáme si do trumpety
Jdem na buben
na zub
umrlci kroupy
smrti slunce

paňácům křížal
koze tvaroh
těm zazobaným celer

slepicím petržel
artyčoky košťatům
kedlub volům
svlačce zloduchům
břečťan strašidlům mluvidlům
cvrčky meluzinám nahotinám

jadýrka nemehlům
kapustu menuetu
záhony plotici
zelí měsíci

rybíz nejde liškám pod vousy
pryč z pryčen jablka dát si ucho přes ucho
a o dostihy do husích hrdel
trefil šlak do třetice

syslům berušky
s hruškou do stropu
jazyky krtků ze skleníku ctitelům
bramborového lihu
moly ptákům koumákům
štěpy pečeným vařeným
švestku fajfce

plicím na truc
plevel letcům
trávu kruhu

špeku náturu
jíl sulcu
kompost psu
angrešt vlkodlaku

člověku přechovavači šlí
odpočítat na lopuchu na pamětnou
po knedlíku
s opruzeninou zavařeninou
prutem tmy

umrlci tucet krup
smrti zubaté slunce

Rozfofrovali jsme zahradu


Variace na Blakea

My o vlku a vlk o nás ani zmínku
Zdání listí v hlavách skřivánky klame
kanárek těstovinami zazděný muší tuší štěstí

Aktovky bělem na zádech
přezůvky světla přezůvky tmy v podpaží rukojeti
k hnízdům se zmrzliny jazyk leze v nich dech se tají
ptákům z tvrdého krajíce pasti
Průvan – tlama kliku větve dolů tlačí
zem se otevírá
po letitém rakve víku kráčí rostlina

Slunce vítr opravdu je
šperhák jasu klasů přizvukuje lži
Obloha i hlína otvorů ventilů plná
na žebříku Jakubově červi se hemží




Začíná nový školní rok
Podmínkou přijetí do našeho lycea je úmrtí jednoho z rodičů (nejpozději dnes během ranního tělocviku nebo jazykového koutku), zájemci se díky benevolenci ředitelství ústavu mohou vyučování zúčastnit i v tom případě, že některý z rodičů umře během dne.
Ale mazánci, podle přání a potřeby střídavě maminčini i tatínkovi, na takové strašáky ani trochu nevěří a dělají si klidně šprťouchlata i během hodiny.V přestávce se perou houbou ti, co jim někdo umřel, a ti, co teprv osiří, ti, co jim umřel tatínek, proti těm, co jim má umřít
maminka a podobně. Byla také nedopatřením stanovena podmínka: umře maminka jednomu, jemuž už umřel táta (byl dřevorubcem, zachytil ho padající strom), a tento malý hrdina se nerve, je jak beránek, proto, že mu ta věc právem vrtá hlavou. A když je po přestávce právě on, největší nepozora, vyvolán, s nepřítomným pohledem zabodne bodec dřevěného kružidla do tabule, aniž tuší, že svou ustaranou matku najde doma pod sporákem trefenou přesně do spánku.