Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Daniela boduje

Martin Stín

Politikon

S Danielou Kovářovou skutečně není nuda. V pondělí 17. srpna opět překvapila veřejnost, tentokrát oznámením, že uzavřela rozhodování o dalším postupu v kauze Jiřího Čunka. A následující den poslala Nejvyššímu soudu ČR stížnost pro porušení zákona v této věci. Kdyby nevykonala během svého působení na ministerstvu spravedlnosti již nic jiného, zasloužila by uznání. Podaří-li se jí ještě navíc dosáhnout zveřejnění sporného trestního spisu, nikdo nebude pochybovat, že vystřídání opatrnického kariéristy Jiřího Pospíšila touto nevšední ženou bylo pro resort spravedlnosti pravým požehnáním. Nestandardní zásah státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka (nikoli Renaty Vesecké) ze dne 4. června 2007 do trestního stíhání Jiřího Čunka a na něj navazující zastavení řízení jihlavským státním zástupcem Arifem Salichovem jsou páchnoucím vředem na důvěryhodnosti státního zastupitelství, který je třeba konečně vyříznout.

Odebrání případu přerovskému dozorovému státnímu zástupci, jeho předání do Jihlavy a vše co následovalo, vyvolalo nedůvěru a protesty veřejnosti. Vedlo také k vypuknutí „války žalobců“, v které se proti Renatě Vesecké a jejím věrným postavili státní zástupci, považující zákrok z 4.června 2007 za protiprávní. Spolek Šalamoun vydal již 17. června 2007 první veřejnou výzvu k ústavním činitelům (médii jako obvykle ignorovanou), kterou protestoval proti manipulaci s Čunkovým trestním řízením a dožadoval se okamžitých personálních zásahů proti původcům pohoršení. Pak následovala celá řada opakovaných podnětů ke stížnosti pro porušení zákona, adresovaných exministrovi spravedlnosti Jiřímu Pospíšilovi. Přestože stejný zájem kupodivu již tehdy projevila také nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, Jiří Pospíšil se tvářil, že je vše v pořádku, a potřebnost zákroku umanutě odmítal. Spolek Šalamoun pak oslovil Danielu Kovářovou ve stejné věci ihned po jejím příchodu na ministerstvo.

Počin Daniely Kovářové je velmi zajímavý na pozadí očerňujících pověstí, šířených mediální šmírou, že je exponentkou ODS a justiční mafie, že ji „vodí na provázku“ exministr Pavel Němec atd. Pokud by byla pravdivá paranoidní představa exprokurátorky protiprávního režimu Marie Benešové, že zásah do případu Jiřího Čunka spáchala v zájmu udržení vlády Mirka Topolánka tzv. „justiční mafie“, pak by rozhodnutí podat stížnost pro porušení zákona bylo spojeno s velkým ohrožením dalšího karierního vývoje paní ministryně. Výsledkem jejího kroku může být zrušení usnesení NSZ z 4.června 2007 pro nezákonnost. Protože zjevně účelová nepřístojnost se odehrála v resortu, spravovaném ODS, prestiž strany a osobně Mirka Topolánka a Jiřího Pospíšila by tím utrpěl velkou újmu. Daniela Kovářová by se tak rázem dostala do postavení škůdce těch, kteří jí pomohli do křesla. Její rozhodnutí proto spíše ukazuje na vysokou míru nezávislosti, hraničící až se sebevražednou nedbalostí ve vztahu k vlastní kariéře. Je to příjemný protiklad k chování jejího předchůdce. Tato úvaha ovšem v plném rozsahu platí potud, pokud její útok směřoval proti Potoczkovu usnesení z 4. června 2007, které je ze společenského hlediska klíčové. V případě, že by se naplnily některé fantazie novinářů a dodatečně by se ukázalo, že smyslem jejího počínání bylo zpětné zastavení trestního řízení v samém počátku, ještě před výše zmíněným osudovým rozhodnutím, musel bych své stanovisko zásadně přehodnotit. Nepředpokládám ale, že taková situace vyvstane.
Paní ministryně oznámila rozhodnutí v době, kdy nepochybně aspoň z větší části odrazila nekompetentní premiérův zásah do své pravomoci. Je třeba si všimnout, že ho při této příležitosti zastínila koncepčností postupu. Zatímco předseda vlády bez znalosti věci dospěl ve dvou dnech k názorům, projeveným v trapném dopisu paní ministryni z 31. července, vystoupení Daniely Kovářové je vyvrcholením odborného zkoumání trestního spisu, zahájeného bezprostředně po jejím příchodu na ministerstvo. Říká-li, že věc je třeba postoupit k posouzení nezávislému soudu, činí tak po zralém uvážení a se znalostí věci a rizik. Na rozdíl od premiérových směšných starostí o státnězástupcovské Kotěhůlky se nenajde nikdo soudný, kdo by si troufl zpochybnit důvodnost jejího rozhodnutí.

V této souvislosti stojí za zaznamenání některé zjevné mediální omyly a trapnosti, které provázely její překvapující vystoupení. Prvním z nich byly novinové titulky, hlásající, že Jiří Čunek přece jen půjde před soud. Jejich tvůrci předjímali výsledek rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jenž paní ministryně nemůže nikterak ovlivnit. Následovala snaha najít časovou souvislost mezi rozhodnutím o podání stížnosti pro porušení zákona a různými jinými událostmi. Ta patřila k nejhumornějším prvkům úterních Událostí, komentářů, v nichž souzněla trapnost moderátorského výkonu Daniely Drtinové se zdánlivou hlubokomyslností exprokurátorky Marie Benešové, jež společně bádaly v tomto směru. Samo položení otázky je hloupé: spojovat vyústění dlouhodobého procesu s nějakým náhodným vnějším impulzem je nesmysl. Proto také Marie Benešová zaperlila pozoruhodnými hloupostmi. Na prvém místě uvedla příčinnou souvislost se zveřejněním zprávy o zastavení trestního stíhání Marcely Urbanové, svědkyně proti Jiřímu Čunkovi. Škoda, že nevysvětlila, proč by právě tato událost měla uvést paní ministryni do pohybu, když mezi jednáním obvodního státního zastupitelství a ministryně je neprostupná zeď právních předpisů a zvyklostí. Ještě více se propadla do hlouposti spojováním počinu paní ministryně s přibližujícími se volbami nebo se snahou zastřít „toskánskou aféru“. Projevila tím pozoruhodnou neznalost průběhu řízení ke stížnosti pro porušení zákona, která je u bývalé nejvyšší státní zástupkyně vskutku zarážející: vždyť u projednávání stížností pro porušení´zákona intervenují státní zástupci NSZ, jimž byla kdysi představenou. Mezi podáním stížnosti a jejím projednáním Nejvyšším soudem ČR uplyne několik měsíců, během nichž se nic viditelného nebude dít a věc ztratí přitažlivost pro média. Případ bude přidělen podle pracovního rozvrhu senátu, který je právě na řadě pro příjem nových podání. Soudci se pak budou muset seznámit se spisem a především se k projednání dostanou až po uzavření rozpracovaných případů. Není vůbec jisté, že Nejvyšší soud ČR věc projedná ještě před volbami. Důsledky jeho rozhodnutí bude s největší pravděpodobností řešit až řádná vláda. Zábavná je také nevole novinářů i paní exprokurátorky nad utajením obsahu stížnosti pro porušení zákona. Novinářům lze neznalost procesních zvyklostí prominout, ale profesionálka by měla vědět, že formulace stížnosti se nezpřístupňuje ani předkladateli úspěšného podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Právo podat stížnost pro porušení zákona je osobní výsadou ministra a její obsah se týká pouze jeho a soudu. Únik informace na veřejnost by případně vyvolal veřejnou debatu, která by mohla ovlivnit rozhodování soudu.

Na mediálním obrazu události je zajímavý také kontrast způsobu myšlení Daniely Kovářové a exprokurátorky Marie Benešové. Vyjeveným záměrem paní ministryně je rozkrytí právní stránky postupu státních zástupců v kauze Jiřího Čunka s následným očištěním obrazu státního zastupitelství v očích veřejnosti. Její úvahy spočívají na víře, že Nejvyšší soud ČR je nezávislá právní autorita, jejíž rozhodnutí poskytne občanům věrohodný obraz případu. Souběžným zveřejněním spisu chce veřejnosti umožnit, aby si na věc udělala vlastní nezávislý názor, a případně jej se znalostí skutkové podstaty srovnala se závěry Nejvyššího soudu ČR. Vystaví tím soudce nemilosrdnému dohledu veřejnosti – tedy pokud jí to státní zastupitelství umožní. Naproti tomu Marie Benešová přistupuje k jednání Nejvyššího soudu s předem danou nedůvěrou: v záměru paní ministryně vidí snahu získat od vysoké justiční autority potvrzení čistoty nečisté aféry. Připomíná při tom svou neblahou zkušenost z kauzy „katarského prince“, kterou ovšem vidí zkresleně. Ve skutečnosti výsledkem rozhodování Nejvyššího soudu ČR bylo odhalení nezákonnosti postupu pražských soudů a potažmo také jejího pochybného chování v této aféře. Dopustila se ho tím, že napadla exministra Pavla Němce tvrzením, že předáním trestního stíhání „katarského prince“ do zahraničí porušil zákon, následným vyvoláním policejních manévrů proti němu a jeho spolupracovníkům a morální podporou soudkyně Moniky Křikavové v jejím nezákonném počínání. Již tehdy zahájila společenské lynčování Pavla Němce a jeho přátel, v němž nadále pokračuje, i když se kvůli tomu dostala před soud. Věděla při tom, že ve skutečnosti zákon stojí na Němcově straně, ale účel posvětil její prostředky. A když pak musela své místo opustit nejen kvůli tomuto selhání, ale také kvůli různým nepořádkům ve svěřeném úřadě, nalezla útočiště ve firmách, které v kritické době měly své zájmy v Kataru. Nakonec se usadila v křesle statutárního zástupce jedné z nich (pecunia non olet). Marie Benešová se ostatně od dob kauzy „katarského prince“ nezměnila. Stejně jako tehdy, i dnes spoléhá na svůj klamavý image „jediné spravedlivé“ a vtlouká veřejnosti do hlavy zjednodušující, a proto zavádějící právní názor na zásah NSZ do kauzy Jiřího Čunka. Tvrdí, že NSZ není oprávněno odebrat věc okresnímu státnímu zastupitelství a předat ji jinam, přestože jako bývalá nejvyšší státní zástupkyně by měla vědět, že za zákonem vymezených podmínek je NSZ jediným oprávněným úřadem, jenž smí věc přesunout za použití §25 tr.ř. per analogiam z oblasti jednoho vrchního státního zastupitelství do pravomoci toho druhého bez ohledu na to, který stupeň soustavy se jí zabývá. Samozřejmě, tento paragraf trestního řádu je určen pro řešení mimořádných situací. Jeho použití je na místě především tehdy, usnadní-li přesun věci její rychlé vyřízení. Určitě není myšlen jako nástroj k úniku před vyšetřovatelem, který obviněnému „šlape na paty“. Dále státní zastupitelství je ze zákona povinno přezkoumat podání a vyřídit je podle obsahu, nikoli podle názvu. Má-li pravdu soudce Cepl, který tvrdí, že podnět advokáta Eduarda Bruny nebyl podle obsahu žádostí o uplatnění §25 tr.ř. per analogiam, ale pouhou stížností na postup vyšetřovatele, pak ji NSZ mělo postoupit k standardnímu vyřízení Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci. Za těchto okolností by patrně delegace věci z Přerova do Jihlavy nepřicházela v úvahu. Ovšem Ceplovo mínění je názorem nepříslušného soudce, jenž jeho vyhlášením zřejmě překročil svou pravomoc (díky mu za to!), teprve rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bude bernou mincí.

K zajímavým ohlasům na počin paní ministryně patří vystoupení jejího předchůdce, exministra Jiřího Pospíšila. Zdánlivě odborně podloženou kritikou jej odmítá. Je to přirozené: sám od června 2007 neudělal nic pro to, aby se podezření na nezákonnost postupu státních zástupců v kauze Jiřího Čunka potvrdilo nebo rozptýlilo. Musí tedy svou nečinnost něčím omluvit. Tvrdí proto, že stížnost pro porušení zákona je nepřípustná, a pokud ji přesto Nejvyšší soud ČR přijme a projedná, nebude mít za následek obnovu trestního stíhání Jiřího Čunka. Ve svých úvahách se ovšem účelově zaměřuje pouze na usnesení Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání, přezkoumané a potvrzené nejvyšší státní zástupkyní postupem, který je rovnocenný projednání stížnosti pro porušení zákona. Ignoruje při tom jeden ze základních principů právního řádu demokratického státu: přezkoumatelnost každého rozhodnutí exekutivy soudem (státní zastupitelství není součástí justice, ale moci výkonné). A patrně záměrně se nezabývá výchozím usnesením státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007, které není proti přezkoumání Nejvyšším soudem ČR na základě stížnosti pro porušení zákona chráněno ničím jiným než zbabělostí, ne-li spoluvinou ministra. Jako laik mám obavy, že se mýlí i v závěru, že počin Daniely Kovářové nemůže přivést Jiřího Čunka před soud: zruší-li Nejvyšší soud ČR Potoczkovo usnesení pro nezákonnost, padnou také všechna na ně navazující rozhodnutí. Jiřímu Čunkovi nebude ublíženo: postaví se před soud jako chlap, lépe řečeno pokorně jako každý jiný slušný občan, a zřejmě se před očima veřejnosti obhájí, neboť osamělé svědectví Marcely Urbanové na jeho usvědčení nestačí.

Díky statečnosti Daniely Kovářové snad bude konečně zprůhledněna právní stránka nestandardního postupu státních zástupců v kauze Jiřího Čunka a částečně zahlazena nejnápadnější polistopadová ostudnost českého trestního řízení. Nadále ale zůstane zatemněna stránka skutková, čili otázka po skutečné roli a odpovědnosti jednotlivých činitelů, vystupujících v případu. Její vyjasnění si zaslouží především veřejnost, ale i někteří z domnělých pachatelů, odsouzených předem bez soudu novinářskou šmírou a soustavně špiněných exprokurátorkou Marií Benešovou. Mezi nimi to je na prvém místě místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera, odsouzený v podstatě jen za to, že je přítelem exministra Pavla Němce a Renaty Vesecké. Skutkovou podstatu ale lze sotva odkrýt jinak než postupy trestního řízení. Protikorupční policie dostala odpovídající podnět od spolku Šalamoun již 7. července 2008, ale odložila jej ad acta. Jediný dosažený pokrok zatím spočívá v odnětí dozorování a dohledu nad vyšetřováním státním zástupcům, kteří v případu figurují mezi podezřelými, a jeho přidělení na nich nezávislému státnímu zastupitelství. Také v tomto případě rozhodovalo NSZ podle §25 tr.ř. per analogiam. Na rozdíl od jeho použití v kauze Jiřího Čunka je ale postup NSZ nezpochybnitelný, protože ponechání dozoru v rukou podezřelých by bylo v rozporu s ustanovením §30 odst. 1 tr.ř., jenž vylučuje z řízení soudce a státní zástupce s osobním vztahem k věci.



Martin Stín
 
  Přístupy: 19948 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA