Věc Berlusconi škodí zdraví

Pavel Kopecký

V soudobé politologii či mediálních studiích se vedou diskuze o vlivu sdělovacích prostředků, odvozené třeba od toho, že mimo tří pilířů moci, výkonné, zákonodárné a soudní (v demokracii oddělených) existuje i sloup moci mediální. Hovořívá se o nikým nevolené, málo či špatně postižitelné mediokracii. A o specifických vztazích mezi státníky a redakcemi. Ze slovenského prostředí se nabízí aktuální kauza premiéra Fica, v živé paměti zůstává éra Pavla Ruska. Z České republiky ředitele televize Nova Vladimíra Železného. Obávaného magnáta, jejž si všichni významní předcházeli, přivírali oči na jeho poklesky a zločiny, až to skončilo arbitráží proti České republice, jíž padlo za oběť deset miliard z veřejných peněz. V myslích mnohých navíc zůstávají jeho pravidelná „nedělní kázáníčka“ na téma komerční televize nebo politika, při nichž předváděl pravé divy sebechvalné drzosti, lží a demagogie.

Promyšlená manipulace širokými vrstvami mu přinášela záviděníhodnou (a záviděnou) popularitu, výtah do imunitou opatřeného Senátu ČR a Evropského parlamentu. Ještě větším formátem videopolitiky vyniká italský Berlusconi, který to opakovaně dotáhl na premiéra Apeninského poloostrova. Diskreditujícího rodnou hroudu ještě daleko více než zmíněný podvodník, jenž se za komunismu podílel na oblíbené, naučným televizním pořadem provázené knize symbolického názvu Okna vesmíru dokořán.

Silvio Berlusconi čelící dalším a dalším z nejspíš nekonečné řady skandálů, je sice čerstvý třiasedmdesátník, ale nesporně stále nejen při mužné síle a chuti. Vyvolávající vášně včetně prohlášení, že je věcí „nebezpečně připomínající člověka“ nebo „škodící zdraví“. – Vzděláním právník začínal jako majitel úspěšné stavební firmy působící v Miláně, zajištěné kvalitními politickými konexemi. Neocenitelné služby prokázal činorodému developerovi přítel ze studií, někdejší předseda vlády Benito Craxi. Maximum vytěžil věčně vtipkující Berlusconi z uvolnění audiovizuálního trhu „italské boty“ druhé půle sedmdesátých let. Vstoupil na tradičně monopolní televizní pole a stal se skutečným magnátem. Své impérium dále mnohostranně rozšiřoval, takže se například v roce 1986 stal majitelem fotbalového klubu AC Milán. Krachujícího podniku, jenž masivními dotacemi postrčil na vrchol. Dnes je pravděpodobně nejbohatším z Italů, kromě řečeného vlastní banku, pojišťovny, nakladatelství atd.

Po takzvané revoluci soudců počátkem devadesátých roků, kdy se fakticky rozpadla stávající stranická struktura a začala vznikat druhá italská republika, vycítil svou příležitost politika. Novou roli, již hodnotí s typickou skromností: „Upřímně si myslím, že jsem nejlepším premiérem, jakého Itálie měla za 150 let.“ Zakládá tehdy populistickou stranu „Vzhůru, Itálie“ s názvem odvozeným od pokřiku fotbalu holdujících krajanů a stává se premiérem. Opakovaně čelí skandálům a soudním žalobám, což prý onehdy bezostyšně komentoval takto: „Jsem vesmírný držitel rekordu týkajícího se počtu soudů v celé historii lidského druhu i ostatních bytostí žijících na jiných planetách."

Zažije pády, leč tvrdošíjně se pokaždé vrací zpět a víckrát usiluje o změnu norem, aby si zajistil imunitu. Znovu teď bojuje o politické přežití, avšak přízeň mas si zachovává. Ve zbytku Evropy bývá nahlížen jako buran, živoucí varování před úpadkem politické kultury. Kritici praví, že je „Zelig“, postava z filmu Woodyho Allena, která se mění dle toho, s kým hovoří.

Slovensky vyšlo v Hospodářských novinách