Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Několik poznámek k současné metodologii společenských pseudověd

David Hanák

Když vysvětluje Paul Johnson v dnes již legendární knize Intelektuálové metodologický přístup Karla Marxe k realitě píše...S použitím Hegelovy dialekty došel ve všech elementárních základech k závěrům, týkajícím se osudu lidstva, již na konci 40. let…(19.století)... Jediné, co ještě musel udělat, bylo najít fakta, která by tyto závěry doložila...[1]
Pokud fakta pak Marxovu představu nesplňovaly, tak je buď zcela ignoroval a nebo dokonce překrucoval. Jinými slovy Marxova modernistická utopie byla nad fakty a fakta v rozporu s ní bylo nutno ignorovat či dokonce si vymýšlet.

Současný typ modernistických pseudověd nemůže s fakty nakládat tak „hrubě“ jak činil Marx [a]. Jednak dostupnost a kontrolovatelnost dat a fakticity je jednodušší než v Marxově době. Dále pak, snad jediné co v současných oborech zkoumání společnosti (sociologie, filozofie, politologie atd.) zůstalo nějakým způsobem všem společné jsou právě ony fakticity, vše ostatní podléhá módním trendům modernity. To však ještě neznamená, že i reálný problém nelze překroutit či ignorovat, je však třeba použít jiných, sofistikovanějších metod než použil Marx. Některé z nich si zde ukážeme.

Metoda první
: „To, že prší ještě neznamená, že je venku mokro“, metoda a lá Břicháček


V současném českém intelektuálním světě společenských pseudověd je posedlost dvěmi věcmi. První je nepsat tzv. „Ich“ formou. Druhá, text má být vyvážený, jakoby spektrálně zabrat všechny názory což má poukazovat na jedné straně autorovu schopnost nadhledu a dále pak na to, že je autor „vědec“. Asi tak jako by v oblasti medicíny autor odborného textu dával stejnou váhu léčitelům na jedné straně a západní medicíně na druhé s poukazem, že obě metody jsou rovnocenné. Přesně těchto intencích se pohybuje text Tomáše Břicháčka Demokratický deficit EU: mýty a skutečnost (Revue Politika, roč.IV XVII). Proto, také text po zásluze vyhrál 3. ročník soutěže „Přemýšlejme o Evropě a její budoucnosti“. Je přesně tak „vyvážený“ a „neutrální“, že nikoho neurazí a zároveň nic moc neříká. Břicháček se však nějakým způsobem musí vyrovnat s fakty, které správně a zcela realisticky konstatuje. Učiní tak skvělou metodou. Prostě tím, že popře souvislost, tedy: To, že prší ještě neznamená, že je venku mokro.

V části věnované chybějícímu evropskému dému Břicháček konstatuje...neexistuje žádný evropský lid či politický národ...V každé definici demokracie je lid (démos) klíčovým prvkem...Je mnoho důvodů pro souhlas se zastánci teze, že demokracie potřebuje základnu v (národním) státu, který je ideálním prostředím pro jeho rozvoj...Z toho ovšem nevyplývá, že na jiné úrovni než státní nemůže být bez dalšího organizace společnosti demokratická...
[2]
Ano, Břicháček na jedné straně řekne A, ale B z toho nevyplývá. Je sice pravda, že Vám léčitelé v zásadě nepomohou s vaší rakovinou z toho ovšem nevyplývá, že na této úrovni léčby by vás nevyléčili. Toť Břicháčkova metoda uvažovaní.

Metoda druhá:
„Vím, že perpetum mobile nefunguje, jsem však přesvědčena, že stroj, který se věčně bude pohybovat fungovat může“, metoda a lá Baukje Prins


Kniha nizozemské autorky Baukje Prins, Konec Nevinnosti: Úskalí multikulturního soužití v Nizozemsku (2005) je skutečně zajímavá. Především netrpí oněmi dvěma znaky české společenské pseudovědy, není „vyvážená“ a používá zakázanou „Ich“ formu do češtiny vždy uvedenou větou ...v mých očích je...a pak neuveden výrok, což je zajímavé i v té souvislosti, že jde o zkrácenou verzi disertační práce. I když s touto liberálkou a feministkou v jedné osobě nesdílím mnohé názory, musím ji přiznat vysokou erudovanost a dále něco čeho si skutečně vážím. Schopnosti neskrytě a jasně formulovat svůj názor. Přesto se tato autorka, zřejmě z resentimentu k multikulturalismu dopustí další metodologické finty. Použije pro jednu a tutéž věc dvě různé pojmenování. Místo multikulturalismu mluví o pluralitním soužití. Posun je v tom, že jí definované pluralitní soužití má zabezpečit respekt i pro tzv. hybridní identity a (sub) kultury (str.102)...Tento výklad vytváří alternativu ideálu multikulturního (budu raději hovořit a pluralitním) soužití, a sice vedle uznání tradičních kultur a společenství. Pokud to měla takto respektovat, skutečně bych neustále obhajovala rozdílnost...[3]

Jaký je však mezi pluralita a multi-ta, jestli se tak mohu vyjádřit ?
Pluralita = mnohost, četnost
Multi-(-ty-) = mnohost, mnoho

Rozdíl mezi oběma pojmy je nulový. Celá kniha Baukje Prins, je prodchnuta přesvědčením a ukázkou, že současný nizozemský model multikulturní společnosti vlastně nefunguje, proto i ten název: Konec nevinnosti, zde jako by autorka podlehla zpět volání jí vyznávané utopie. Jakoby po marxovsku ignorovala fakta.

Metoda třetí:
„Ty tohle nosíš ? To nevíš, že to už vyšlo z módy ?“ metoda a lá Claudie Ritter, neboli víra ve vědecký pokroka[b] ve společenských oborech pseudovědy


Už když jsem se si kupoval sborník s názvem Spor o Evropu postdemokracie nebo predemokracie ? (2005), věděl jsem, že se budu dobře bavit. To co většina autorů (i když ne všichni) ve sborníku používají je epigonství tvořící Hegelovu homeopatii. Neboť Habermas, který je skloňován snad na každé druhé stránce jen naředil Marxe a ten ještě před ním zase naředil Hegela. Takže většina autorů jsou různé podskupiny od sebe se lišících, sobě se však podobajících Hegelovských homeopatů. Těžko říci zda si jsou Habermasovi epigoni této posloupnosti vědomi či nikoliv.


Ve skupině Hegelovských homeopatů pak Claudia Ritter, z univerzity v Hamburku, Centrum pro globalizaci vládnutí (???)[c] použila další osvědčenou metodu, metodu víry ve společenský pokrok. Ritter hned na počátku svého příspěvku mluví o pouze údajném demokratickém deficitu v EU, který je u většiny autorů zapříčiněným nepochopením toho co je vlastně identita...Jisté je jen to, že jakékoliv tradiční pojetí univerzální kolektivní identity zahrnující veškeré obyvatelstvo EU se záhy stane anachronismem...jiní autoři pak...Krom toho se i přes kritické stanovisko k výkladům identity v rámci národního modelu nezřídka při studiu identity obyvatel EU uchylují k dávno překonané koncepci národní identity...[4]

Koncept národní identity je tedy překonaný, vyčpělý a zastaralý. Je třeba vybudovat identitu novou. Jakou ? Ritter hledá inspiraci u severoamerických autorů na konci svého příspěvku, však konstatuje že přes inspiraci od těchto autorů jsou dvě nejpalčivější otázky současné demokratické teorie nezodpovězeny....Jak definovat koncept kolektivního sebevědomí v kontextu víceúrovňové a polycentrického politického uspořádání ? a Na jaké bázi za současné situace vzrůstajícího vlivu nevolených orgánů a oslabování role tradičních politických aliancí založit koncepty společenské soudržnosti, kolektivních identit, jako i koncept kultury aplikovatelný na polycentrické politické prostředí ?...[5]

Jestliže je koncept národní identity překonaný, kde je ten nový ? Jak to, že ten nový představuje problém ? Ritter odmítá staré, ale nové zítřky na rozdíl od Marxe ještě nevymyslela. Zdá se, že Hegela zředila až příliš, nezbylo jí dost molekul totalitarismu, aby vylouhovala novou utopii. Přesto nás nutí odložit staré šaty národní identity v představě, že půjdou ušít nové šaty identity, ale jaké ? Ritter, tak používá weberovský a obecně německou představu[d] o společenské vědě (pseudovědě) kdy pokrok v poznání má zapříčinit zastarávání předchozích poznatků a objevování nových, obdobně řekněme jako v informačních technologiích.


V krátkosti jsem poukázal na tři možné metody současných pseudověd. Z hlediska vývoje politického či filozofického myšlení, nejsou tyto metody ničím novým, naopak. K jejich odhalení došlo již dávno. Jak v platonovských dialozích, čí sumách sv. Tomáše Akvinského. Co je nového je postavení těchto metod v současném intelektuálním světě. Díky ztrátě normativně-ontologických měřítek jako sdíleného předpokladu zkoumání se tyto metodologické mimikry stali součástí main-streamu, ba stali se jeho převažující složkou. Zkoumání společnosti ve smyslu aristotelovského techné, neboli umění je smícháno s modernistickou pseudovědou aniž by bylo možné často oddělit jedno od druhého. Jeden a tentýž autor je schopen na jedné straně textu, v jednom odstavci dokonce v jedné větě použít oba přístupy aniž si to sám uvědomuje. Stáváme se tak svědky babylónskému zmatení jazyků v oblasti zkoumání společenských jevů. Tento trest však na nás nevložil Bůh, je to trest který jsme si na sebe vložili sami. Je to trest za přílišnou pýchu (hybris) a nedostatek pokory, které se nám od nástupu modernistického projektování společenských vztahů nedostává.

--------------------------------------

[a]Více k definici sociologie jako pseudovědy, str. 26 až 33, David Hanák, Úvahy Reakcionáře, ARX, 2002

[b]Nemožnost vědeckého pokroku ve společenských oborech zkoumání viz. str 16 až 24 David Hanák, Úvahy Reakcionáře, ARX, 2002

[c]Název institutu mi při prvním čtení, ani nevím proč, připomněl zapomenutého Stalinova vědce Mičurina, z oblasti biologie, pro něhož byla genetika buržoazní pavěda. Zda-li tento akademik nepůsobil na institutu obdobně honosného názvů ? Třeba, Cenrum pro změnu přírodních zákonů.

[d] Zde jsem z výjimkou E. Voegelina, nepoznal žádného německého filozofa, který by tuto ideu pokroku nevyznával. Proto si dovoluji ono zobecnění.

----------------------------------------

[1]str.73, Paul Johnson, Intelektuálové, Návrat domů, Praha,1995


[2]str.30, Tomáš Břicháček, Demokratický deficit EU: mýty a skutečnost, revuepolitika 2/2006 Brno

[3] str.102, Baukje Prins, Konec nevinnosti, Barrister a Principál, Brno, 2005

[4] str. 88 a 89, Spor o Evropu, post demokracie nebo predemokracie, Filozofický ústav AV ČR, Praha 2005

[5] str.122, tamtéž




David Hanák
Politolog a publicista
 
  Přístupy: 18338 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA