Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Leninovo rozhodnutí

Pavel Zvěřina


Toto je čtvrtá-poslední část ukázky [v originálu jde o stránky 342-358] z knihy “The Russian Revolution 1899-1919”, napsal Richard Pipes, 940 stran, 1990 vydalo nakladatelství Collins Harvill (ISBN 0 679-40074-5). Pokud vím, tato kniha česky doposud nevyšla, i když v ČR byly zveřejněny, dnes beznadějně rozebrané, Pipesovy “Dějiny ruské revoluce” (398 stran, původní titul “A Concise History of the Russian Revolution”). Přeložil Pavel Zvěřina.

V létě 1895 ale Lenin odcestoval do zahraničí a setkal se tam s Plechanovem a dalšími veterány sociálně-demokratického hnutí. Bylo mu řečeno, že zavržení buržoazie by bylo zásadní chybou. “My se obracíme k liberálům čelem, zatímco ty se k nim obracíš zády”, řekl mu Plechanov. Akselrod argumentoval tím, že v jakékoli společné akci s liberální buržoazií by sociální demokraté neztratili kontrolu, protože oni by si ve společném boji zachovali vedoucí úlohu, že by vedli a manipulovali své dočasné spojence tak, aby to vyhovovalo jejich vlastním zájmům.

Na Lenina, který zbožňoval Plechanova, to udělalo silný dojem. Jak dalece ho to přesvědčilo není možné určit, ale že to na něj mělo prokazatelný vliv je vidět na tom, že po návratu do St.Petěrburgu na podzim 1895 se jako ortodoxní sociální demokrat zapojil do organizování dělnictva ke společnému boji proti autokracii po boku liberální buržoazie. Proměna přímo bila do očí: v létě 1894 napsal, ze socialismus a demokracie jsou neslučitelné, nyní tvrdil, že jsou neoddělitelné, Rusko se mu už nezdálo kapitalistickým, ale polofeudálním a hlavním nepřítelem proletariátu nebyla buržoazie spojená s autokracií, ale autokracie sama, zatímco buržoazie, nebo alespoň její progresivní složky, byla spojencem dělnické třídy:

“Sociálně demokratická strana vyhlašuje, že bude podporovat vrstvy buržoazie, zapojené do boje proti autokratické vládě … Boj za demokracii je neoddělitelný od boje za socialismus, je nemožné úspěšně bojovat za věc dělnictva bez toho, aby bylo dosaženo úplné svobody a demokratizace ruského politického a společenského vládního systému.”

Spiknutí a převrat nyní zamítl jako nepraktické. Je ale důležité mít na paměti, že Leninova proměna spočívala na předpokladu vyjádřeném Akselrodem, totiž že v boji proti autokracii by revoluční socialisté měli vedoucí úlohu a buržoazie by je následovala.

Po návratu ze zahraničí Lenin obnovil jakýsi kontakt s dělnickými kruhy, které vedly v hlavním městě pochybnou existenci. Začal vyučovat teorii marxismu, ale školení mas ho příliš netáhlo a vzdal to docela poté, co mu jakýsi dělník odešel z lekce o Marxově Kapitálu i s jeho svrchníkem. Dával přednost organizování dělníků k akci. V té době v St.Petěrburgu operoval okruh sociálně-demokratických intelektuálů, kteří udržovali kontakty s jednotlivci i se společenstvím Ústřední dělnický kruh, založeným dělníky samými za účelem vzájemné pomoci a sebevzdělání. Lenin se přihlásil do sociálně-demokratického okruhu, ale aktivně začal pracovat až koncem roku 1895, když byla přijata technika agitace, formulovaná židovskými socialisty v Litvě. K překonání odporu dělnictva k politice, agitační technika nabádala k vyvolávání stávek kvůli ekonomickým – to jest nepolitickým – požadavkům dělnictva a spoléhala na to, že jakmile dělnictvo uvidí, jak vláda a mocenské státní orgány jsou na straně majitelů postižených firem, přijdou na to, že není možné uspokojit ekonomické potřeby osamoceně, beze změny politického režimu. Lenin, který se této agitační technice naučil od Martova, se v St.Petěrburgu zapojil do rozšiřování agitačních materiálů, které vysvětlovaly práva dělnictva a ukazovaly, jak jsou tato práva zaměstnavateli porušována. Výsledek byl ale mizivý a vliv na dělnictvo neurčitý, i když v květnu 1896 měli sociální demokraté jakýsi důvod k oslavám, když 30.000 textilních dělníků v hlavním městě vstoupilo do spontánní stávky.

V té době ovšem Lenin už byl ve vězení, kam se dostal v zimě 1895-6 za podněcování ke stávkám. I tak Lenin cítil, že agitační metoda třídního boje se prokázala užitečnou, když napsal: “Boj dělníků s majiteli továren za jejich potřeby už sám o sobě, a neodvratně, dělnictvu, naznačuje problémy státu a politiky.” Úkoly strany pak Lenin definoval takto:

“Ruská socialně-demokratická strana prohlašuje za svůj úkol napomáhat boji ruské dělnické třídy rozvojem třídního uvědomění, pomocí při organizaci a poukazování na skutečné cíle boje … Úkolem strany není vymýšlet nějaké módní metody pomoci dělnictvu, ale zapojit se do dělnického hnutí, objasňovat mu, pomáhat dělnictvu v boji, který oni sami už započali.”

V průběhu vyšetřování následujícím jeho zatčení, Lenin odmítl přiznat autorství rukopisu, který tak policie mylně přiřkla jeho společníkovi P.K.Zaporožcovi. Důsledkem toho bylo, že Zaporožec dostal navíc dva roky ve vězení a v exilu. Lenin strávil své tři roky sibiřského exilu 1897-1900 v relativním pohodlí a neustálém kontaktu se svými soudruhy – četl, psal, překládal a byl intenzivně fyzicky aktivní. (Aby ho mohla jeho družka Naděžda Krupská následovat do exilu, Lenin se s ní musel oženit, a jelikož Rusko neuznávalo občanský sňatek, ke svatbě muselo dojít v kostele.Ani Lenin ani Krupská se o událostech 10.7.1898 nikdy nezmiňovali.)

Jak se Leninovi krátil čas v exilu, dostávalo se mu z domova znepokojujících zpráv: dělnické hnutí, které v době jeho zatčení úspěšně sílilo, se dostávalo do krize podobné revolučnímu období v sedmdesátých letech 19. století. Agitační technika, od níž Lenin očekával radikalizaci dělnictva, se zvrátila v něco úplně jiného – ekonomické stížnosti, které měly sloužit k vybuzení jejich politického uvědomění, se změnily v jediný cíl. Dělnictvo usilovalo o ekonomické výhody bez politického zapojení, intelektuálové provádějící agitaci se stali přívěškem rodícího se odborového hnutí. V létě 1894 se Lenin seznámil s dokumentem Jekatěriny Kuskové nazvaným “Krédo”, který vyzýval socialisty k opuštění boje proti autokracii a buržoazii k soustředění se na pomoc ruskému dělnictvu k dosažení lepších ekonomických a společenských podmínek. Kusková nebyla sociální demokratkou, ale její esej zrcadlila trend, k němuž v sociální demokracii docházelo. Toto rodící se “kacířství” Lenin označil za “ekonomismus”. Nic mu nebylo vzdálenější, než přeměna socialistického hnutí ve služku odborového hnutí, jež už samou svou podstatou usilovalo o přizpůsobení se kapitalismu. Z informací, které se mu dostaly, Lenin viděl, že dělnické hnutí dospívá nezávisle na socialně-demokratické inteligenci a vzdaluje se ideálům politického boje, revoluci.

Jeho znepokojení bylo umocněno i dalším “kacířstvím” – revisionismem. Počátkem roku 1899 volali někteří ruští socialní demokraté, po vzoru Eduarda Bernsteina a na základě nedávných praktických poznatků, po revizi Marxovy teorie o vývoji společnosti. Toho roku Struve vydal analýzu Marxovy společenské teorie, v níž poukázal na nesrovnalosti. Marxovy vlastní předpoklady naznačovaly, že socialismu může být dosaženo pouze evolucí, nikoli revolucí. Struve pokračoval systematickou kritikou ústřední představy Marxovy ekonomické a společenské nauky, teorie hodnoty, což ho přivedlo k závěru, že hodnota není záležitost vědecké, nýbrž metafyzické podstaty. Revisionismus Lenina trápil méně než ekonomismus, protože neměl takové praktické důsledky, ale i tak zvýšil jeho obavy, že něco je ve vážném nepořádku. Podle tvrzení Krupské byl Lenin v létě 1899 rozrušený, ztrácel na váze a trpěl nespavostí. Věnoval se plně zjišťování příčin krize v ruské Sociální demokracii a hledání cest vedoucích k jejímu překonání.

Jeho bezprostředním řešením bylo založení novin, což provedl spolu s těmi kolegy, kteří zůstali věrni ortodoxnímu marxismu. Tak po vzoru německého Sozialdemokrata vznikla Jiskra, určená k boji proti odchylkám v hnutí, zvláště pak proti ekonomismu. Ale Lenin myslel hlouběji a uvažoval o tom, zda by se Sociální demokracie neměla reorganizovat, přeměnit se v úzkou konspirativní elitu po vzoru Narodnoj volji. Tyto úvahy byly na počátku jeho duchovní krize, z níž vybředl teprve po roce, po tom, co se dopracoval k rozhodnutí, že musí založit vlastní stranu.

Po propuštění z vnitřního exilu počátkem roku 1900 Lenin strávil krátký čas v St.Petěrburgu vyjednáváním s kolegy, jakož i se Struvem, který, ačkoli navenek stále ještě příslušel k sociálním demokratům, se stále víc přikláněl k liberálům. Byl to však právě Struve, kdo spolupracoval s Jiskrou a k její existenci poskytl většinu nutných financí. Později téhož roku se Lenin přenesl do Mnichova, kde společně s Potresovem a Juliem Martovem založil Jiskru jako orgán ortodoxního (tedy anti-ekonomistického a anti-revizionistického) marxismu. [První číslo vyšlo v prosinci 1900 v Lipsku, v letech 1902-3 byla publiována v Londýně.]

Čím déle sledoval chování dělnictva, ať už v Rusku či jinde, tím přesvědčivěji nabýval vědomí, že, v naprostém rozporu se základním učením marxismu, dělnictvo – proletariát – samo o sobě vůbec nebylo revoluční třídou, že samo o sobě by se nejraději spokojilo s větším podílem kapitalistova zisku, než aby svrhlo samotný kapitalismus. Přesně stejná myšlenka přivedla v téže době Zubatova k nápadu na založení policejních odborů. [Zubatov byl hlavou moskevské tajné policie, účelem jím zakládaných pro-státních odborů bylo rozmělnění revolučních tlaků.] V zásadním článku, zveřejněném koncem roku 1900, Lenin vyslovil do té doby nemyslitelné: “dělnické hnutí, oddělené od sociální demokracie … se nevyhnutelně promění v buržoazii”. Důsledkem tohoto překvapujícího prohlášení bylo, že pokud by dělnictvo nebylo vedeno socialistickou stranou, která bude stát mimo ně a nebude na něm závislá, dělnictvo by zradilo své třídní zájmy. [Toto se mu znovu potvrdilo na počátku 1.světové války - když Socialistická internacionála vyzvala dělnictvo k odmítnutí bojovat, byl Lenin nepříjemně zaskočen tím, že “proletáři celého světa” tuto výzvu ignorovali.] Pouze ne-dělníci, tedy intelligence, ví v čem tyto zájmy spočívají. V duchu Moscy [G.Mosca, teorie elitismu] a Pareta [V.Pareto, zásada 80-20], jejichž teorie o politických elitách byly tehdy v módě, Lenin tvrdil, že proletariát musí ve svém vlastním zájmu být veden vyvolenou menšinou:

“Žádná třída nikdy v historii neuspěla, pokud neměla politické vůdce schopné organizovat a vést celé hnutí. … Je nezbytné připravit lidi, kteří se budou věnovat revoluci nejen po večerech, ale kteří jí zasvětí celý svůj život.”

A jelikož dělníci musí vydělávat a nemohou “celý svůj život” zasvětit revoluci, znamená to, že vedení dělnictva musí spočinout na bedrech socialistické intelligence. Tento názor podvrací samou podstatu demokracie – cílem činnosti není to, co si určí lidé sami, ale to, co je jim jako jejich skutečný zájem určeno “nejlepšími z nejlepších”.

Po tom, co se takto oddělil od sociální demokracie ve věci dělnictva, nebylo pro Lenina nijak těžké udělat totéž ve věci názoru na buržoazii. Při posuzování vzniku a rozmachu liberálního hnutí a jeho srůstu s odborovým hnutím, Lenin ztratil víru ve schopnost chudších a ne tolik vlivných sociálních demokratů uplatnit vedoucí úlohu nad svými buržoazními spojenci. V prosinci 1900, po bouřlivém jednání se stranou ohledně podmínek splupráce liberálů s Jiskrou, Lenin dospěl k názoru, že by bylo marné očekávat, že by v boji proti autokracii liberálové předali vedení socialistům. Věřil tomu, že oni by bojovali sami za své nerevoluční cíle, a že by při tom revolucionáře jen zneužívali. “Liberální buržoazie” podle něj vedla s monarchií pouze předstíraný boj a tudíž byla “kontrarevoluční” třídou. [Toto je vpodstatě odmítnutí Marxovy třídní teorie.] Jeho odmítnutí progresivní úlohy buržoazie značilo úplný obrat – návrat k jeho předešlému národoveckému přesvědčení a rozbití svazku se sociální demokracií.

Po tom, co se dopracoval k přesvědčení, že dělnická třída je svou podstatou nerevoluční, dokonce buržoazní, a že buržoazie je kontrarevoluční, Lenin měl před sebou volbu dvou možností. Mohl se zříci myšlenky na revoluci. Ovšem toto on udělat nemohl, jak víme z jeho psychologických důvodů diskutovaných dříve – revoluce mu nebyla prostředkem k nějakému cíli, ale byla sama o sobě cílem. Druhou možností bylo provést revoluci shora, spiknutím a státním převratem, bez ohledu na přání širokých mas. A to je přesně to, pro co se Lenin rozhodl.



Pavel Zvěřina
 
  Přístupy: 14520 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA