Na sjezdu Soudcovské unie dne 30.listopadu opět zazněl požadavek na zřízení soudcovské samosprávy, čili na další omezení pravomoci ministra spravedlnosti a přenesení její podstatné části na samosprávný orgán, Nejvyšší radu soudnictví. Požadavek byl formulován spíše jako tužba, jež by se měla uskutečnit v blíže neurčené budoucnosti, neboť jde o příliš zásadní zásah do organizace státních orgánů, vyžadující pečlivou legislativní přípravu. Snad proto nevyvolal veřejnou polemiku a pozornost, již mu věnovala média, brzy vyšuměla.
Soudcovská unie se tváří jako organizace, reprezentující veřejné mínění komunity soudců. Její nárok na postavení mluvčí celého soudcovského stavu je ovšem sporný, protože sdružuje jen část soudců. Sotva můžeme z projevů na jejím sjezdu zjistit, co si o záměrech na zřízení soudcovské samosprávy myslí neorganizovaná část stavu. Ani o motivaci průkopníku projektu mnoho nevíme: nelze se ubránit dojmu, že vedle těch, již se skutečně zamýšlejí hlavně nad úrovní řízení resortu, jsou jiní, jimž jde o prosazení víry v kastovní nadřazenost soudců nad jiné profese, nebo si soudcovskou nezávislost pletou s nadřazeností nad zákon a nadřízené autority, či popírají platnost obecných pravidel racionálního řízení také v justici, a právě proto touží po organizaci, v které by nikdo nestavěl hráze jejich svévoli.
Přesto záměr Soudcovské unie nelze podcenit ani bez rozmyslu zavrhnout, neboť má určité opodstatnění. Ostatně v některých evropských zemích tento model řízení resortu spravedlnosti funguje, dokonce ve více variantách. Odkazy na zahraniční vzory ale nemají absolutní platnost: známe také země s vyspělým soudnictvím, v nichž je postavení ministra spravedlnosti jako hlavy resortu definováno podstatně zřetelněji než u nás, takže jeho nadřízenost vůči funkcionářům státní správy soudnictví a státního zastupitelství si nikdo nedovolí zpochybňovat. Navíc není prokázáno, že jsou podstatné rozdíly mezi různými modely řízení resortu spravedlnosti co do výkonnosti soudů a státních zastupitelství a kvality jejich práce.
Máme-li se bavit o změně způsobu řízení resortu spravedlnosti, řadový čtenář si musí uvědomit, že nikde v Evropě nejde jen o soudnictví, a ani u nás by tomu nemělo být jinak. Samosprávná organizace pokrývá při nejmenším také státní zastupitelství, dále v řadě zemí je propojena s mocí výkonnou personální unií. Neruší se ministerstvo spravedlnosti, pouze se zužuje rozsah jeho působnosti. To je snad nejvážnější námitka proti opuštění dosavadního modelu řízení resortu justice: dělba řídících činností bude složitější, neboť místo jednoho ústředního orgánu státní správy budou dva, a část soudců a státních zástupců, věčně naříkajících na přetížení prací a dožadujících se zvýšení počtu systemizovaných míst, se bude muset zabývat správními činnostmi, na jejichž výkon nejsou profesně připraveni. S tím souvisí otázka nákladů na provedení reformy a vlivu nové organizace na provozní náklady systému: jsou důvodné obavy, že by se zvýšila finanční náročnost provozu resortu spravedlnosti a současně by poklesla efektivita vložených prostředků.
Ve prospěch uplatnění samosprávného principu hovoří neblahé účinky častého střídání vlád s různou politickou orientací a s ním související nezdravě krátké průměrné funkční období ministrů spravedlnosti. Dožadujeme se vlády práva, tedy podřízení veřejného života víceméně stálým, dobře promyšleným a navzájem harmonicky provázaným pravidlům, nezávislým na kolísání politických názorů, ovládajících počínání moci zákonodárné a výkonné. Pro zdraví právního řádu a institucí, jež se zabývají výkonem práva, je nezbytná nadstranickost a možnost dlouhodobého plynulého koncepčního vývoje v pevném řádu. Těmto podmínkám ovšem nevyhovuje řízení ministry, závislými na častých výkyvech názorů voličstva, parlamentu a vlády.
Dalším důvodem pro zavedení samosprávných prvků je zvýšené využití intelektuálního potenciálu soudců a státních zástupců při tvorbě koncepcí rozvoje resortu a v legislativní činnosti. V současném uspořádání není organizačně zajištěn stálý tok výměny myšlenek a informací mezi ministerstvem a zastupitelskými sbory na straně jedné a komunitami soudců a státních zástupců na straně druhé. Může to být i jeden z důvodů zjevného napětí mezi ministerstvem a soudci.
Společnost by ale neměla v žádném případě připustit, aby ustavení stavovské samosprávy vedlo k potlačení odpovědnosti soudců a státních zástupců vůči ní za optimální výkon jednotlivců i resortu. Současně s jejím zřízením by měl být zaveden účinný systém vnější společenské kontroly nad činností institucí resortu spravedlnosti a nad jednotlivci. Cestou do pekel by bylo prosazení představy, že by společnost měla trpně přijímat množství a kvalitu práce, kterou jí soudci a státní zástupci budou ochotni poskytnout, a bude bezbranná proti případným přehmatům. Zvýšení nezávislosti musí být provázeno vyšší odpovědností soudců a státních zástupců, zesílením společenského dohledu nad fungováním resortu a výkony jednotlivců a vytvořením pojistek proti lidským selháním soudců a státních zástupců a zneužívání moci.
