Pod psa nebo pro psa Nováka?

Josef Mlejnek

Není třeba znovu rozebírat Vieweghovy myšlenkové stereotypy, jeho banální jazyk i styl. To už učinili jiní. U jeho posledního románu lze konstatovat jen další simplifikaci a pokles. Nevím, jestli se autor rozhodl povýšit své zájezdové zážitky a dojmy na román dodatečně, nebo je-li skutečně pravdivé v románu nastíněné metodologické východisko, zda se autor skutečně zúčastnil zájezdu, při němž jeho obraznost svrchovaného tvůrce občas předbíhala skutečnost nebo se jí alespoň snažila nadbíhat. Možná by učinil lépe, kdyby sebe coby spisovatele `vícelépe´ upozadil, protože jeho spolucestující se potom vesměs chovají tak, jako kdyby dělali na přijetí do románu teprve konkurs: „Za normálních okolností by si bývala možná zahrála, ale nyní se bála, že se před přítomným spisovatelem.“ Vystavil by se tím i větším, ale blahodárným rizikům a možná by některé z jeho figurek (či spíše figurantů, figurantek) vyrostly i na věrohodné postavy. Vděčným tématem „zahřívací“ první části románu, v níž se cestuje autobusem do Itálie, je zvracení a močení, které je také podnětem k ryzí próze: „Pichlavý tlak v jeho močovém měchýři už zase sílil. Jestli do půl hodiny nezastavíme, tak si budu muset říct řidičovi, říkal si pochmurně. Jinak se pochčiju.“ Po jednom z četných návratů z močení nalamuje srdce mladých dam vtipná glosa, že se kdosi může konečně tvářit vychcaně. Patrně díky vynucenému sezení účastníků v autobuse je však první část „sevřenější“, zatímco druhá i třetí jsou už jenom kolážovitým kaleidoskopem spíchnutým hodně horkou jehlou, i když různých tzv. vděčných situací je tu přímo na televizní seriál. Jednotlivé dialogy jsou skutečně natolik „autentické“, až se vtírá pocit, že si je autor při zájezdu nahrál na magnetofon a pak je jednoduše přepsal. Řeč postav přesně odpovídá jejich sociálnímu zařazení, jak tomu je v případě křupana Jardy a jeho ženy Jituš: „Čum sakra,“ žádala ho ochraptěle. „Jak mám kurva vědět, že seš vzhůru,“ řekl Jarda... Jestliže se však autor „nemohl dočkat, až železnými pruty nově objevených motivů a sypkým štěrkem nových postřehů ještě více zpevní betonové základy své románové stavby,“ zůstalo jen u hodně zbožného přání. Nedočkají se ani čtenáři. Všemi, kromě kritiků, obdivovaný spisovatel Max nalézá na zájezdu hned dvě múzy. Tělesnou, průvodkyni Pamelu, krásnou, leč hloupou, s níž se pochopitelně nakonec vyspí, jak jinak a jak jinde než na mořském břehu. A duchovní, chytrou, leč ošklivou a obtloustlou Jolanu, s níž spát odmítne. Jeden z dvojice mladých homosexuálů odjíždí do Říma, aby vyčinil „svini papežovi“, že jim nechce dovolit adoptovat děti jenom proto, že „to“ strkají do trošičku jiné dírky než heterosexuálové. Pracovníky sexuální osvěty ovšem může potěšit jistý generační posun, který Viewegh ve svém románu zachytil: zatímco třicátnice Jolana, Maxem odmítnutá, souloží nakonec s Ukrajincem Olegem (pedant Slomek ho jistě opraví na Oleha), do kterého se posléze zamiluje, zcela bez ochrany, o deset let mladší studentky Denisa a Irma svým mejdanovým partnerům (jedním z nich je opět Max) bez kondomu prostě nedají! Způsob, jakým si Viewegh v románu vyřizuje účty s českými kritiky, kteří ho nepochopili, a tudíž ani nepochválili, stojí za bližší pozornost. Zatímco Špirita, Slomka, Vohryzka a jiné odbývá krátkými citacemi nebo jen mezi řádky, Petra Fidelia si vytahuje hodně před řádky. Nemůže mu odpustit, že ho coby světově známého i překládaného spisovatele přistihl v žalostných stylových nedbalkách a shledal lehkým jeho předešlý román psaný patrně vlastní krví: „A mě přitom ten román stál manželství!“ Fidelius, jehož jméno jinak slušně sečtělá múza Jolana v životě neslyšela, je za trest na pláži, kam si ho přivolala autorova obraznost, vystaven pohledu na plavkami natolik obepnuté lůno Maxovy první múzy, že na něm lze rozeznat všechny anatomické detaily. Stejně jako nějaký velebníček při „hříšné myšlénce“ si Fidelius v marném boji s pokušením nakonec zakrývá rozkrok svým Kritickým sborníkem! Mám-li být upřímný, tak mne na Vieweghově poslední knize nejvíce zaujaly dva obrázky „nul na dovolené“; (to je také výrok Maxe, ale, nemýlím-li se, tentokrát Maxe Picarda) na obálce od Jiřího Sopka, k nimž je Vieweghův román skvělou ilustrací. U případného televizního seriálového zpracování románu, které by určitě učinilo identifikační i participační radost všem majitelům psů Nováků, bych se osobně přimlouval, aby šlo o zájezd alespoň třítýdenní!



--------------------

Michal Viewegh: Účastníci zájezdu. Vydalo nakladatelství Petrov, Brno 1996. Počet stran 352. Náklad 25 000 výtisků, cena 184 korun českých.



1.6.1996 Lidové noviny 14 NLN - Národní 9

Josef Mlejnek