Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Padli jsme do pazourů humanistům

Natalija Gorbaněvská přeložil Josef Mlejnek

Po promítání filmu o Katyni v Rusku

Natalija Gorbaněvská

„Kdo vysloví to, kdo uvěří
těm horám mrtvol za úsvitu...“

Velimir Chlebnikov, 1921

Čím se tyto hory mrtvol liší od mrtvol zakopaných poblíž každého sovětského oblastního vězení? Pouze tím, že byly odhaleny a názorně předvedeny světu v roce 1943, aby se na několik desítek let staly objektem nejen hluchého mlčení, ale i hluché lži.

Ženy, matka, sestra – čekají (ale nedočkají se) na své živé a uchovávají v paměti své mrtvé. V těch několika ženách jako by se soustředila celá polská paměť zločinu. Očima jedné z nich, vdovy po generálovi zastřeleném v Katyni, vidíme „hory mrtvol“ dvakrát. Nejdřív v německém filmovém týdeníku, jenž jí promítnou Němci, kteří po ní chtějí, aby promluvila do rádia, ale ona na nic takového nepřistoupí. Později v osvobozeném Krakově vidí s davem na náměstí sovětský týdeník, jehož cílem je přinutit Poláky, aby uvěřili, že šlo o zločin nacistů – čemuž vdova odmítá uvěřit. Až na konci filmu nám Wajda filmovými prostředky ukazuje střílení a katyňské jámy. A právě v tomto okamžiku nám vytanou v paměti naši povraždění – umučení v průběhu vyšetřování, zemřevší v lágrech hladem nebo na nemoci, zplynovaní jako povstavší tambovští rolníci (i o tom dokázal Chlebnikov napsat), a nakonec ti postřílení. Pohřbeni jsou všude, mimo jiné i v tomtéž katyňském lese, ještě před Poláky. Nezapomínejme, že masové popravy nezačaly ani neskončily v roce 1937, tehdy jen dosáhly svého vrcholu.

Minulý rok jsem byla poprvé v Mědném, kde na společném hřbitově spočívá více než šest tisíc Poláků z tábora v Ostaškově postřílených ve sklepeních oblastního vězení v Kalininu na jaře 1940 i kolem pěti tisíc sovětských občanů (nemuseli být ruské národnosti – je tam například hodně Karelů: v tverské gubernii existovaly odedávna karelské vesnice), postřílených tamtéž v letech 1937-1938. Mladá pracovnice muzea nám vysvětlovala, jak byli stříleni sovětští občané, a zdůraznila, že byli stříleni (do týla, to dnes všichni vědí) z německých pistolí walther. – Z waltherů? V třicátém sedmém? – Podivila jsem se, neboť dobře vím, že kulky z waltherů v lebkách povražděných v Katyni dodnes mnozí považují za důkaz, že připisování katyňského zločinu NKVD je „goebbelsovská propaganda“. „Ano,“ odpověděla dívka. „Střílelo se dvě stě osob za noc, sovětské zbraně by to nevydržely.“

Zbraně by to nevydržely. A jak to máme vydržet my živí? Jak to měli vydržet nejen polští důstojníci na kraji katyňských jam, ve věznicích v Kalininu nebo v Charkově, ale také ti, kdo jim a jejich památce zůstali věrni? Ne každý vydržel.

Dvě sestry poručíka od letectva, Agnieszka (Magdalena Sielecka), která se vrátila do Krakova poté, co se účastnila Varšavského povstání, a Irena (Agnieszka Glińska), ředitelka školy v „novém Polsku”. Antigona a Isména. Antigona nemůže Oresta pohřbít, ale rozhodne se postavit mu náhrobek (bez hrobu) s nápisem: „Zahynul v Katyni v roce 1940.” Její sestra se snaží zachránit v poválečném životě co se dá, neboť je skálopevně přesvědčena, „že svobodné Polsko nikdy nebude”. Polští estébáci Agnieszku jednoduše na hřbitově zatknou. Náhrobek je rozbit – poškození nedovoluje přečíst si místo smrti ani datum. Právě tohoto data se nejvíce bála vládnoucí komunistická moc tehdejšího zotročeného Polska. Povolila by s bídou jeden nebo dva pomníčky „obětem hitlerovského okupanta” s datem „1941” – ostatně jeden takový stál hodně dlouho v katyňském lese. Jakmile se na polských hřbitovech objevily pomníky (kameny nebo kříže) se správným datem (jeden takový byl dokonce veřejně odhalen v krátkém období legálního působení Solidarity počátkem osmdesátých let), vždy je v noci „někdo” rozbil nebo odvezl.

Žena profesora (Maja Komorowska) přejímá urnu s popelem svého muže, kterou jí poslali z německého koncentráku. (Jací to byli humanisté ve srovnání s těmi našimi! Ale vybavují se mi slova sovětského vězně: „Padli jsme do pazourů humanistům.” Jeden „humanismus” lepší než druhý.) Ale syn Andrzej žije, chytá se stébla naděje žena: nemůže přece ztratit oba nejednou. Jeho jméno chybí na seznamu, který uveřejnili Němci. Vrací se však – z Východu, společně s polskou loutkovou armádou – jeho přítel Jerzy, jenž naopak na seznamu byl. Dal totiž Andrzejovi svetr se svou jmenovkou, který mu upletla jeho matka, a tak se na seznam dostalo jeho jméno. Jak vidno, bylo možné ztratit muže i syna. Jednoho odvezlo gestapo, druhého zastřelil NKVD.

Děsivá a očividná paralela mezi oběma režimy, kterou dodnes mnozí nedokážou vydýchat, se ve filmu objevuje počínaje první scénou – na mostě. 17. září 1939. Dav uprchlíků se přesouvá na východ. Vtom se zčistajasna ozve zoufalý výkřik: „Vraťte se!” – a z druhé strany se začínají hrnout uprchlíci hledající útočiště před východním spojencem Třetí říše. Němečtí důstojníci přátelsky rozmlouvají s veliteli Rudé armády a dohlížejí na nakládku zajatců, kteří mají být odvezeni na východ. Také propaganda – komunistická a národně socialistická – si je koneckonců velice podobná, třebaže v případě Katyně využila „goebbelsovská propaganda” pro své cíle nezpochybnitelnou tragickou pravdu.

S Andrzejem Wajdou a s přáteli z Memorialu jsme dlouho mluvili o tom, jak bude (filmová) Katyň přijata v Rusku. Všichni si společně přejeme, o tom není sporu, aby se tento film objevil v ruských kinech. Ale například Arsenij Roginskij soudí, že řada míst bude pro ruské diváky nesrozumitelná: například urna s popelem, přátelské rozmluvy německých a sovětských důstojníků (že by nikdo v Rusku neviděl snímky ze společného německo-sovětského defilé po definitivním rozdrcení Polska oběma spojenci? Vždyť je to výmluvnější než jakákoliv slova), ale i to, proč se nikdo neraduje, že se Jerzy vrací živ, byť to bylo v uniformě komunistické armády, ani mu nevěří. Vyprávěla jsem o tomto rozhovoru Adamu Pomorskému, ale ten se ohradil: „Rusové jsou zvídaví, všeho se dopátrají.” V době stále ještě existující „gutenbergovské“ tištěné knižní i časopisecké produkce a postgutenbergovského internetu neznajícího oddechu není těžké dospět k pravdě – je jen třeba chtít.

Dovolím si uzavřít svou úvahu básní, kterou jsem napsala po svém návratu z Varšavy do Paříže:

Andrzeji Wajdovi

Jen zvolna melou Boží mlýny,
přitom semelou vše.
A co na mouku proměnily,
Bůh ještě dále dokáže

prohníst na těsto paměti,
aby kvas pravdy mohl vzejít
pod zemí skryté, v podsvětí,
vzdor lidské tmě a beznadějím.


Novaja Poľša, 2007, č. 10.

Přeložil Josef Mlejnek st.

---------------------------------

Natalija Gorbaněvská (1936) je ruská básnířka, překladatelka, editorka, vůdčí osobnost obránců lidských práv. 25. srpna 1968 se na moskevském Rudém náměstí zúčastnila demonstrace proti okupaci Československa. O rok později byla zatčena, uvězněna a označena za duševně chorou. Jen díky mezinárodní solidaritě byla propuštěna a od roku 1975 žije v Paříži.

Babylon 1/XVIII, 6. října 2008



Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 5116 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA