Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Srpnové zamyšlení v Melbourne

Miloš Ondrášek

Pomoc rozvojovým zemím byla v Československu v módě, v roce 1967 nastalo předdubčekovské tání, tak jsem odjel na dvaapůl roku pomáhat do Tanzánie. Při odjezdu se mne přátelé ptali, co budu v té Tarzánii dělat, čím se budu v té Tramtárii zabývat, všichni na mne mrkali, jako by věděli se loučím navždy. Nikdo netušil, co nás všechny za rok čeká. Do Východní Afriky jsem odjel s rodinou, líbilo se nám tam, naučili jsme se anglicky a svahilsky. Působil jsem jako “Regional Veterinary Officer“ v odlehlé vnitrozemské hornaté oblasti v nadmořské výšce 1600 m, po večerech jsme, i když těsně pod rovníkem, topili. Dům, ve kterém jsme bydleli, byl vybaven otevřeným krbem, o oheň se staral domorodý sluha, takže jsme se cítili jak se patří. Do Tanzánie tehdy ještě nedorazil africký socialismus. Obdhůdek, kam jsme chodili nakupovat, byl nabitý zbožím od podlahy ke stropu. Po příjezdu z pětiletkového ráje byla tato nevyvinutá země pro nás rohem hojnosti. Indický obchodník se jmenoval Lorando, děti mu říkaly pane Lotrando, při účtování se zpravidla spletl, vždy ve svůj prospěch.

Bratr mi poslal novinový výstřižek s Vaculíkovým textem Dva tisíce slov. Tak jsme se právě před čtyřiceti lety dozvěděli, že se doma něco děje. Tento manifest nevyzýval ke vzpouře a zásadní změně režimu, jenom k tomu, aby občané mohli projevovat svoje názory a demokraticky žít. Byl to nejvýznamnější dokument pražského jara, diktátory rozzuřil. Se světem nás spojovalo rádio. Kromě zpráv každou neděli Kapské Město vysílalo celé dopoledne pro burské farmáře krásnou hudbu a často zařazovalo skladby českých mistrů. To byla sváteční žertva, která z Jižní Afriky po vlnách připlouvala jako úlitba bohům mé rodné země. Srdce Evropy se zatím odlidšťovalo, proces dehumanizace započal. Srpen 1968 se do nás zaťal, rodnou hroudu zaplavily žravé kobylky, začali se tam v ničivém díle míhat všekazové a z děr vylézali škorpioni.

První zářijovou neděli v roce 1968 se ozval z radia vznosný fanfárový pochod Josefa Suka V nový život. Moravský básník Petr Křička jej podložil slovy začínajícími „Šleh´ plamen jasný od Blaníka“. Jak mohli v Kapském městě vědět, že jsme se již rozhodli! Viděli ze střechy mys Dobré naděje? Tři trubky a tympány nás to ráno vítaly do exilového života. Nikdy jsem nezalitoval toho půltón za půltónem stupňujícího se napětí otvírajícího příznávkami pozounu, tuby a velkého bubnu pocit, že člověk je svobodný, může sám rozhodovat o svém životě a nemusí užívat lži, přetvářky a úplatků. A ta část světa, s kterou jsem se na desítiletí rozloučil, mi byla méně a méně srozumitelná. Jihoafrickému rozhlasu jsem napsal o nádheře nedělních pořadů, redaktor prohlásil, že takovou odezvu nečekal a oznámil celé podsaharské Africe, že pro mne hraje V nový život.

Když jsem v květnu 1969 v Tanzánii skončil, požádal jsem pro manželku, dceru, syna a sebe o australské přistěhovalecké povolení. Do Sydney jsme přiletěli v červenci, to mi bylo zrovna čtyřicet let. Na exil není nikdy pozdě, vymlouvali se ti, kteří si nevěřili a měli obavy z velkého svobodného světa.



Miloš Ondrášek
 
  Přístupy: 9250 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA