A. NÁRODNÍ ZÁJMY
Co jsou to „národní zájmy“ a existují vůbec? Asi nejpřesnější odpověď lze nalézt v knize „Politika mezi národy“ od Američana německého původu Hanse Morgenthaua, který formuluje šest principů politického realismu (http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=2229).

1. Politika je ovládána objektivními zákony zakořeněnými v lidské povaze. Vzhledem k neměnnosti lidské povahy to znamená, že tyto zákony jsou nadčasové i nadkulturní.
2. Politiku je třeba chápat skrze mocenské zájmy politických aktérů (států). Realistická teorie předpokládá, že státy racionálně vymezují své mocenské zájmy.
3. Mocenský zájem či národní zájem je objektivní a univerzálně platnou kategorií.

4. Univerzální morální principy nemohou být bez dalšího použity na chování států, vždy je nutno přihlédnout k okolnostem. Absolutním zájmem každého státu je přežití. Zatímco jednotlivec se může obětovat pro naplnění abstraktního principu, stát nemůže takto obětovat své občany.
5. Státy maskují své partikulární zájmy jazykem univerzálních principů. Realismus odmítá ztotožnění zahraničněpolitických cílů státu s morálními zákony, vždy se jedná především o mocenský zájem státu.
6. Politika představuje autonomní sféru reality s vlastními pravidly odlišnou od ekonomiky, práva či morálky.

Pro nás důležité je Morgenthauovo pojetí národního zájmu, jednoho ze základních konceptů každé realistické teorie mezinárodních vztahů.

Národní zájem státu, chápaný jako shromažďování moci, je dán objektivně, bez ohledu na představy konkrétních představitelů státu a vnitrostátních aktérů. Je to objektivní fakt, který je třeba odhalit, nikoli konstrukce založená na subjektivních preferencích aktérů. Sledování národního zájmu ukládá státu jasnou disciplínu a racionalitu; pokud tuto disciplínu poruší a chová se neracionálně, poškodí tím sám sebe.

B. ČESKÉ NÁRODNÍ ZÁJMY
Co jsou tedy české národní zájmy? Rozhodně nejzákladnějším zájmem každého státu je udržení jeho státnosti.
Proto lze bez veškerých pochyb pokládat za prvotní a výchozí český národní zájem státní suverenitu a svrchovanost, kterou lze pokládat za nedělitelnou.




Rozšiřující definici lze pak nalézt v „Modré šanci 2004“ a „Koncepčních tezích stínové vlády ODS“ (1998-2002) sepsané J. Zahradilem


Národní stát, tak jak se vyvinul v době poměrně nedávné, považujeme za ryze politickou (nikoliv etnickou) kategorii a i v dnešním světě za stále užitečný nástroj ke správě věcí veřejných. Případnou další transformaci národních států je zapotřebí ponechat na spontánní evoluci společenského řádu. Jejich urychlená a nepřirozená demontáž, která by byla spíše projektem politických elit, může najít svou protireakci právě v podobě růstu primitivního, xenofobního a izolacionistického nacionalismu. Zahraniční politiku chápeme jako přirozený vnější výraz politiky vnitřní a jako úsilí o dosažení specifikovaných zájmů, které definujeme jako národní zájmy.

České národní zájmy vycházejí z tradic české státní ideje, která se osvědčila jako trvale perspektivní formulace české identity.

1) K našim zájmům politickým a bezpečnostním patří zejména: zajištění dlouhodobé stability, prosperity a bezpečnosti, územní celistvosti, demokratického uspořádání, politické svrchovanosti a nezávislosti státu.
2) V našem zájmu je také upevňování takového mezinárodního právního a institucionálního prostředí, v němž budou platit stejná pravidla pro velmoci i pro
malé státy a kde budou existovat možnosti efektivního řešení stávajících i budoucích krizových situací.

3) Naším klíčovým hospodářským zájmem je vzájemné otevírání a propojování trhů bez zbytečných překážek světového obchodu.

C. LISABONSKÁ SMLOUVA
Je v podstatě „prekabátěnou“ Evropskou ústavou, ze které byly vypuštěny „ústavní“ symboly, a to v řadě případů formou až „potěmkinovskou“.

Například - Evropská unie nebude mít oficiální symboly, vlajku a hymnu. (budou se nadále používat současné neoficiální symboly), „nezřizuje“ plánovanou funkci ministra zahraničí EU zmocněného jednat jménem Unie, ale Vysokého představitele EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku (se stejnými pravomocemi).

Dle rozboru Parlamentního institutu (Lisabonská smlouva, Co nového by měla přinést? Parlamentní institut 2008) dochází k výraznému posunu oproti dnešnímu stavu v řadě důležitých oblastí, jak lze dokumentovat na z rozboru vybraných příkladech (citace kurzivou):

Cíle Unie
V oblasti hospodářské zřetelně převažují cíle sociálně solidární nad cíli liberálně ekonomickými. Cíl spočívající ve „vyváženém hospodářském růstu“ je korigován cílem „cenové stability“, „vysoce konkurenceschopné hospodářství“ má být zároveň hospodářstvím „sociálně tržním“.
Podstatné je i vypuštění formulace o vnitřním trhu „s volnou a nenarušenou

soutěží“, které iniciovala Francie.

Tím se Unie v podstatě vzdává jednoho ze základních kamenů „volného pohybu osob, zboží, kapitálu a služeb“. A otázkou zůstává, zda nejde vlastně o porušení „přístupové smlouvy“…

Cíle Evropské unie jsou ale například rozšířeny o potřebu společného „boje“ proti klimatickým změnám.

Listina základních práv Evropské unie
Znění článku 6 SEU o základních právech, které má zavést Lisabonská smlouva, obsahuje odkaz na Listinu základních práv v podobě, ve které byla navržena jako součást SÚ. Pokud jde o právní povahu, předpokládá se „stejná právní hodnota“ jakou mají Smlouvy.

A ačkoli se právní autority neshodnou na tom, zda tato listina je součástí smlouvy, shodnou se na tom, že tímto odkazem bude sama považována za přijatou. A tento způsob přijetí smlouvy je naprosto nebývalý. Listina, ač již sama existuje, zatím nemá váhu mezinárodní smlouvy a tímto odkazem ji nepochybně získá a bude se možno na ni odvolávat s právními důsledky.

Mechanismus tzv. „žluté karty“ či „předběžného varování“
Je ve své podstatě zcela „bezzubý“, protože i v případě jeho uplatnění může Komise trvat na projednávání legislativního návrhu navzdory tomu, že se národní parlamenty proti návrhu vysloví nadpoloviční většinou.

Odůvodnění Komise spolu s odůvodněnými stanovisky národních parlamentů bude poté předloženo před dokončením prvého čtení Unijním legislativním orgánům (Evropskému parlamentu a Radě), aby se vyslovily k souladu návrhu se zásadou subsidiarity. Opravdu zastavit legislativní proces může poté jen Rada většinou 55 % členů nebo Evropský parlament většinou odevzdaných hlasů.

Nadpoloviční většina je navíc tak přísné kriterium, že bude karta prakticky nezískatelná a nebude ji moci splnit bez intenzivního nasazení diplomatických a vlivových prostředků a v podstatě povede k institucionalizaci stálých spojenectví pro případ odporu, aby toto
spojenectví bylo možno použít proti návrhům komise v daném čase a tím vnese do EU velmi destabilizující mechanismus.
Tato spojenectví by nebylo třeba budovat, kdyby se i jednotlivý odlišný názor bral vážně a věcně a byl posuzován s pochopením pro národní zájmy členů.

Kvalifikovaná většina

Nový systém hlasování kvalifikovanou většinou definovaný v Lisabonské smlouvě znamená oslabení vlivu České republiky v Radě, a to jak absolutně, tak i ve vztahu k velkým členským státům.
.
Omezení práva veta
Významnou institucionální změnou je rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou na větší počet oblastí. Lisabonská smlouva rozšiřuje možnosti použití tohoto způsobu rozhodování celkem o 68 oblastí, z toho u 19 oblastí se jedná o nahrazení stávajícího jednomyslného rozhodování a 49 oblastí je zcela nových. V historii Unie představuje toto rozšíření dosud největší posun.
Tento posun fakticky likviduje možnost nekonat dle výsledků hlasování a tak likviduje i suverenitu členských zemí v těchto oblastech.

Z „citlivých“ oblastí jde například o vízovou, azylovou a přistěhovaleckou politiku,
energetiku, dopravu, a mnoho dalších.

Co to bude vlastně znamenat?

Důsledky náhrady jednomyslného rozhodování většinovým (v jeho nové podobě) se projeví především ve dvou podstatných oblastech.

a) příprava materiálů (směrnice, direktiva….).
Tuto přípravu vždy předcházejí konzultace (oficiální či neoficiální) bruselské administrativy s členskými státy s cílem zajistit „hladký“ průběh přípravy a následného legislativního procesu. V případě schvalování kvalifikovanou většinou, stačí již jen konzultace s vybranými velkými státy…….

b) vlastní proces schvalování
poté bude probíhat nepochybně zcela „hladce“ - klíčoví „hráči“ své zájmy již uplatnili v průběhu přípravy, budou tedy pro… a na ostatních záležet nebude.

Stručně řečeno - nebudou se nás už na nic ptát, ani před tím, ani potom.

Souhrnem lze tedy říci, že české národní zájmy by byly ratifikací Lisabonské smlouvy výrazně poškozeny ve všech 3 výše uvedených oblastech národních zájmů

- politicky výrazným omezením suverenity státu, neboť v mnoha oblastech ruší suverenitu naší země a činí z ní závislé území pod správou vyšší moci.
- z hlediska mezinárodních vztahů nerovnoprávným postavením ČR, neboť zhoršuje naše postavení v EU oproti stávajícímu stavu
- z hlediska hospodářského omezením volné soutěže.

Proto je třeba tento smluvní dokument jednoznačně odmítnout.




D. POSTOJ ODS K PROBLEMATICE TOHOTO TYPU
K problematice tohoto typu vývoje - t.j. předávání kompetencí ve prospěch EU se ODS v svých programových materiálech vyjadřovala několikrát, a to zcela jednoznačně:


Českým programem uvnitř EU nemůže být spoluvytváření centralizovaného evropského superstátu, tzv. evropské federace. Předávání stále většího počtu pravomocí a kompetencí z úrovně národních států na úroveň EU je v zájmu velkých, nikoliv malých evropských zemí. Takový superstát Evropa by byl ve skutečnosti ovládán skupinou několika velkých států, zatímco ty ostatní by sloužily pouze jako stafáž.
(když do EU tak s ODS - programový leaflet k referendu o vstupu ČR do EU
2003)


Takový vývoj by vedl k významnému vyprázdnění nebo dokonce k zániku státních suverenit jednotlivých členských zemí EU. Tím by samozřejmě byly daleko méně postiženy velké a lidnaté státy než státy středně velké či malé, které by ztratily vliv na rozhodovací procesy v EU, a tedy i na to, co se dotýká jejich vlastních národních zájmů. Tento systém by - vzhledem ke složitosti struktur EU - též dále rozevíral vzdálenost mezi politikou a občanem, znamenal by prohloubení demokratického deficitu EU a další zamlžení demokratické kontroly voličů nad volenými politickými reprezentacemi.
Proto je zcela v rozporu s našimi národními zájmy, a jako takový je nepřijatelný.
Naším zájmem je takové institucionální uspořádání a rozhodovací procedury EU, které zajistí co největší dosažitelnou rovnoprávnost mezi všemi členskými státy EU, bez ohledu na jejich velikost a počet obyvatel. (Modrá šance 2004).

A dále

Přijetí evropské „ústavy” je pro ČR ve všech ohledech nevýhodné, protože zhoršuje naše postavení v EU oproti stávajícímu stavu. Proto je třeba tento smluvní dokument odmítnout.

Stejného názoru byl i XVII kongres ODS v roce 2006 - viz jeho platné usnesení 3.4.
„Kongres ODS zakazuje všem politikům ODS předávat další kompetence ČR na úroveň Evropské unie a rozšiřovat rozsah evropské agendy schvalované kvalifikovanou většinou”.

Nová smlouva nesmí zhoršit postavení ani rozhodovací a hlasovací váhu ČR a zemí srovnatelné velikosti v EU vzhledem ke stávajícímu stavu.