Dvacet let svobody aneb Demokracie není samozřejmost

Rudolf Fiala

Letos si připomínáme dvacáté výročí konce totalitního zřízení, které ovládalo přes čtyřicet let život lidí ve většině států střední a východní Evropy, včetně naší vlasti. V době nesvobody zde vládla komunistická strana, jejíž režim znamenal pro mnoho lidí smrt, zničené zdraví, rozvrácení rodiny, ztrátu majetku, ale i každodenních svobod, které dnes považujeme za samozřejmost. Jedná se o možnost cestovat, vyjadřovat svůj názor, podnikat nebo si bez fronty koupit v obchodě třeba toaletní papír.

Zapomínání je lidskou vlastností. Abychom si však nemuseli tuto nesvobodu znovu prožít, musíme si ji neustále připomínat. Ti, co totalitu nepoznali, určitě od svých rodičů, prarodičů či ve škole slyšeli, co znamenala komunistická totalita. Z médií se často dozvídáme, jaké utrpení způsobuje komunismus v Severní Koreji nebo na Kubě.

Vnímáme utrpení politických vězňů komunistické totality nebo co pro nás znamená hrozba komunismu a ztráty svobody? Vnímá to tak většina? Vnímají to tak i politické strany? Bohužel si myslím, že tomu tak ve skutečnosti není. Mnohdy slyšíme názor, že s komunisty na úrovni kraje je možné se dohodnout a že by to bylo možné i ve vládě. Současná komunistická strana však není jiná, jen se snad jinak vyjadřuje, ale základy strany a její podstata a myšlenka přetrvává. Mám jen obavu, že za příklon veřejnosti k levici si pravicoví politici mohou tak trochu sami, a to přes všechny možné a nemožné kauzy. Mám pocit, že se vytrácí demokratický stát s korektní soutěží politických stran, které nesou politiku jako službu občanům, jsou jejich reprezentací a vzorem kultivovanosti svého projevu, včetně státu s respektem k ústavě a právu. Nevytváříme tak sami prostředí pro posílení levice? Kde má pak člověk ve spleti různých "soubojů" vidět prospěšnost pro občana a čemu má věřit?

Rok 1989 znamenal konec totality, diktatury proletariátu a nástup demokracie. Nesmí se to přehánět, ale bez znalosti historie je obtížné porozumět současnosti a uvažovat o budoucnosti. Moje svoboda tedy nesmí bránit svobodě někoho jiného. Tím se dostáváme k demokracii, k možnosti volby zástupců lidu, kteří řídí společnost právě v duchu výše zmíněného. Totiž tak, aby svoboda jednotlivce nebyla na obtíž společnosti a společnost nepotlačovala svobodu jednotlivce. Připomínat se musí. Kdo se nepoučí z dějin, musí si je zopakovat. Tak prosím nehazardujme.