Život v Evropě na počátku 21.století.
Aleš Pejchal
Kdo jsme, odkud a kam kráčíme?
Jaký je život člověka, který se shodou okolností na počátku jedenadvacátého století nachází v Evropě ? V geograficky nejasně vymezené části pevniny, v historicky velice obtížně analyzovatelné části vývoje lidstva, v politickém prostředí, které přesahuje jak onu pevninu tak výsek dějin vztahující se k pojmu „evropský“. A na jakých principech jsou založena společenstva lidí o nichž mluvíme v souvislosti s Evropou? Umíme vůbec nalézt metodu odpovědí na tyto otázky, když neumíme přesvědčivě odpovědět na otázky, „co je právo“ a „co je politika?“. Lhostejno, zda se pohybujeme v mezích společenskovědní discipliny na straně jedné či pouhého pozorování života společnosti na straně druhé.
Lidský život podléhá zákonitostem, které jsou možná částečně popsatelné a zachytitelné, leč principiálně nevysvětlitelné. Kdo jsme, odkud a kam kráčíme, bude vždy ústředním motivem lidského přemýšlení, avšak bez nároku nalézt adekvátní odpověď. Při této pouti lidským životem nás proto provází a celé naše myšlení prolíná rozum na straně jedné a víra na straně druhé, vymezujíce se proti sobě a vzápětí se doplňujíce.A musíme proto umět rozlišit, kdy naše chování má za základ víru v určitou hodnotu a kdy rozumové poznání.
Chování států
Člověk v Evropě je formován a samozřejmě i sám formuje, státy v Evropě. Stát se na rozdíl od práva daří definovat relativně přesně. Jako subjekt práva, jenž obsahuje tři základní prvky a to území, obyvatelstvo a veřejnou moc. Stát nemůže vzniknout ani existovat bez vlastního území, bez obyvatelstva, které je přirozeně a trvale usedlé na tomto území a bez schopnosti mocensky udržet mezi obyvatelstvem na tomto území takový minimální pořádek, jenž umožní soužití s jinými státy. Je patrné, že státy ve svých vzájemných vztazích, pokud chtějí být svéprávnými, používají obdobné modely chování, jako používá člověk, tedy založené především na rozumovém poznání a na víře. A stejně jako člověk, státy základní princip své existence neumějí zcela vysvětlit a dokáží ovlivnit toliko jednotlivé kroky na své cestě. Stát je sice lidským výtvorem, jenž umožňuje člověku žít určitým způsobem života, leč jako každý lidský výtvor začíná a končí u člověka se všemi nepoznatelnými zákonitostmi života jak individuálního tak společného.
Na počátku 21.století je život člověka v Evropě především životem v zastupitelské demokracii. Občané jednotlivých států svěřují svým zástupcům tu více tu méně ze svých oprávněných zájmů, aby byly oněmi zástupci prosazovány jak ku prospěchu jednotlivých občanů, tak celku. Svěřují toliko takové zájmy, které se svěřit dají. Jejich zástupce jim nebude vybírat ani manžela nebo manželku, ani kupovat dům. Tyto kroky jsou natolik individuální, že rozhodnutí k jejich realizaci musí být na každém jednotlivci. A stejně je tomu i u států, pokud se rozhodnou realizovat některé svoje zájmy společně s jinými státy a vytvoří si pro tyto kroky svého zástupce, mezistátní, mezinárodní organizaci. Pro zvolení, vybrání zástupce je zapotřebí racionální úvahy o kvalitě vybraného a zároveň víry, důvěry, že právě on je tím, kdo bude zájmy zastoupeného nejlépe prosazovat. Jiný zástupce dozajista může pomáhat v otázkách obchodních a jiný v otázkách duchovních, atd.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Před více než padesáti lety dospělo několik evropských států k úvaze, že pokud budou ochráněny některé základní svobody člověka v jejich státech stejným způsobem, pak díky této ochraně umožní svým občanům žít ve spravedlivém a mírovém prostředí. K tomuto poznání jim nepochybně pomohly především nepředstavitelné útrapy lidstva ve druhé světové válce. Nešlo a nemohlo však jít o racionální poznání, ale o víru, že dostane-li se člověku ochrany života, svobody slova či spravedlivého procesu v soudním řízení, pak tento způsob života umenší nebezpečí války a život bude spravedlivějším. Z vůle těchto států vznikla Rada Evropy a základní články této společné víry byly formulovány v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (osobně se domnívám, že přesnější a výstižnější název Úmluvy mohl být formulován jako Úmluva o právech na ochranu základních svobod). 4.listopadu 1950 podepsalo v Římě patnáct ministrů zahraničních věcí patnácti evropských států v preambuli Úmluvy mimo jiné toto: „… potvrzujíce svou hlubokou víru v ty základní svobody, které jsou základem spravedlnosti a míru ve světě a které jsou nejlépe zachovávány na jedné straně účinnou politickou demokracií a na druhé straně společným pojetím a dodržováním lidských práv…“ . Práva a svobody přiznávají každému jednotlivé Vysoké smluvní strany, nikoli jimi vytvořená mezinárodní instituce Rada Evropy s Evropským soudem pro lidská práva. Tyto instituce jsou toliko nástrojem Vysokých smluvních stran pro zajištění ochrany takto přiznaných práv a svobod ve všech členských státech.
K Úmluvě ve znění protokolů přistoupilo postupně celkem 46 evropských států a Radu Evropy lze označit za celoevropskou mezinárodní organizaci. Text Úmluvy nedoznal dodatkovými protokoly přílišných změn. Jako kterékoli jiné zásady víry v něco, se zcela správně vyznačuje tento text rigiditou a neměnností. Na druhé straně výkon jednotlivých rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva při porušení jednotlivých ustanovení Úmluvy Vysokou smluvní stranou je výlučně na jednotlivých členských státech. Rada Evropy a Evropský soud pro lidská práva tedy vystupují jako strážci základní mravní ideologie států Evropy, když k této úloze jsou evropskými státy pověřeny.
Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství
Státy a především občané v nich však nemají zájem jen o život v míru a spravedlnosti, ale také si v životě chtějí co nejvíce užít, mít se dobře. Pro vyšší míru blahobytu je nezbytnou podmínkou i vyšší míra výkonnosti hospodářského systému. Tady už nejde o víru v jednotlivé základní svobody, ale o racionální úvahu, která musí reflektovat rozvoj vědy, technologií, obchodu, zkrátka vše, co kráčí dynamicky kupředu, i když mravní zásady společností jsou mnohde odlišné od těch, které byly upraveny Úmluvou. Pro postižení tohoto vývoje a jeho správné zasazení do celospolečenských vztahů ve státě je nutná především veliká flexibilita, odvaha a nápaditost. Metody zcela odlišné od prosazování mravních kriterií společnosti. Jiná metoda platí pro obyvatelstvo spíše sangvinické, jiná pro převahu obyvatel flegmatické povahy.
Maje na paměti především zajištění vzrůstu hospodářské výkonnosti, podepsaly hlavy států Belgie, Francie, Itálie, Lucemburska, Německa a Nizozemí 25. března 1957 rovněž v Římě Smlouvu o založení Evropského hospodářského společenství. Z preambule této smlouvy bude
dobré si připomenout slova v textu: „…potvrzujíce za základní cíl svého úsilí neustálé zlepšování životních a pracovních podmínek svých národů, uznávajíce, že odstranění stávajících překážek vyžaduje sladěný postup, aby byl zabezpečen trvalý rozvoj, vyvážený obchod a nenarušená soutěž…“.
Smluvní strany, kterých je nyní 25, na počátku svého snažení nesledovaly nic více a nic méně, než vytvoření účinného nástroje pro zlepšení své výkonnosti a tím zajištění kvalitnějšího života „svých národů“. Smlouva o založení EHS je smlouvou rámcovou, která byla naplňována smlouvami dalšími a především judikaturou Evropského soudního dvora v Lucemburku. Úloha ESD postupně vzrůstala, neboť on to byl, nikoli nějaká další multilaterální smlouva, kdo v rozsudku ve věci Simmenthal dne 9.3.1978 vyslovil mimo jiné: „Otázka směřuje v podstatě k tomu, aby byly objasněny účinky bezprostřední použitelnosti ustanovení práva Společenství pro případ neslučitelnosti s pozdějším předpisem práva členského státu. Bezprostřední použitelnost znamená z tohoto zorného úhlu, že ustanovení komunitárního práva musí být od okamžiku své platnosti a během celé doby platnosti plně účinné, a to jednotně ve všech členských státech. Tato ustanovení jsou přímým pramenem práv a povinností pro všechny, kterých se týkají, přičemž je zcela lhostejné, zda se jedná o členské státy nebo o jednotlivce, kteří se podílejí na právních vztazích upravených komunitárním právem. Tento účinek se vztahuje na každý soud, který jako orgán členského státu má za úkol chránit ta práva, jež komunitární právo jednotlivcům poskytuje.“ V rámci stanovení zásady aplikační přednosti je proveden výklad mezinárodní institucí (ESD) mezinárodní smlouvy nejen o vázanosti touto smlouvou jednotlivými členskými státy, ale především o jejím přímém dopadu na občany těchto států v otázkách, které tato smlouva upravuje. Lze zobecnit, při použití příměru, že zástupce při zastupování zastoupených států (a jejich občanů) se může řídit jejich oprávněnými zájmy toliko v mezích zákona, s tím, že do základních oprávněných zájmů – Ústav jednotlivých členských států – nemůže být zasahováno, neboť takovýmto zastoupením zástupce nebyl pověřen. Maastrichtská smlouva o Evropské unii ze dne 7. února 1992 na této skutečnosti prakticky nic nezměnila. Amsterodamská (1997) a Nicejská (2001) smlouva však nastartovaly další směr, od pragmatického upřednostňování výkonnosti v hospodářské oblasti k duchovním hodnotám a sloučení „víry“ a „rozumu“ v jeden celek.
Smlouva o Ústavě pro Evropu
Smlouva o Ústavě pro Evropu znamená, a to fundamentálně, zcela něco nového jak oproti Římské, tak Maastrichtské smlouvě. Od především hospodářského zájmu je přecházeno na pole ryze politické. Preambule o tomto posunu vypovídá jednoznačně: „Inspirujíce se evropským kulturním, náboženským a humanistickým odkazem, ze kterého vzešly všeobecné hodnoty nedotknutelných a nezadatelných práv lidských bytostí, demokracie, rovnosti, svobody a právního státu…“ Zcela zvláštní je ve vztahu k zásadám zastupitelské demokracie závěr preambule, za kterého vyplývá, že tento text nevypracovaly jednotlivé členské státy, ale údajně jejich jménem, a nejenom jejich jménem, někdo od nich odlišný : „Vděčni členům Evropského konventu za to, že vypracovali návrh této Ústavy ve jménu občanů a států Evropy….“
Byť Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod se zjevně v celé Evropě osvědčila právě proto, že chrání jen ty nejzákladnější svobody, obsahuje hlava II. Smlouvy o Ústavě pro Evropu nejen zcela zbytečné jejich uvedení v tomto dokumentu, ale přidává i další včetně jakýchsi zásad sociálních a hospodářských práv.
A především naprosto nově Smlouva o Ústavě pro Evropu ve výslovné úpravě obsažené v čl. 6, I. hlavy upřednostňuje právní řád Evropské unie před právními řády (včetně Ústav) jednotlivých členských států. To už není jednotlivý, byť precedentní, výklad učiněný ESD k jednotlivým konkrétním kauzám, ale ustanovení o jednoznačné podřízenosti členských států jinému, než jejich vlastnímu, právnímu řádu: „Ústava a právo přijaté orgány Unie při výkonu pravomocí mají přednost před právními řády členských států.“ Právní řád Evropské unie je tedy právním řádem zcela samostatným, pro jeho vytváření má svůj vlastní nástroj – své orgány, má svá vlastní výkladová pravidla i principy. Nejde o právo vzniklé na poli mezinárodním, ani uvnitř jednotlivých členských států.
Přijetím Smlouvy o Ústavě pro Evropu by zcela končila etapa života člověka v Evropě na počátku 21.století, započatá ve druhé polovině století dvacátého. Jak složka víry tak složka rozumu, které jednotlivé státy předaly do zastoupení dvou mezinárodních organizací, aniž by jakkoli omezovaly své základní (ústavní) oprávněné zájmy, tedy Radě Evropy a Evropskému hospodářskému společenství, se smísily do složky jediné. Veškeré tyto zájmy však již nespravuje mezinárodní organizace, která by jednotlivé státy v některých otázkách zastupovala, ale nadstátní útvar s vlastním právním řádem, který si sám vytváří a pomocí něho nařizuje druh chování jednotlivým členským státům i občanům těchto států. Mizí nám i příměr druhý, zcela se ztrácí hranice mezi zastupujícím a zastoupeným.
Budoucnost života člověka v Evropě
Umíme si odpovědět na otázku, jaký bude život člověka v Evropě za těchto podmínek? Buď jednotlivé členské státy nebudou (na rozdíl od dokumentů přijatých v první polovině dvacátého století) brát Smlouvu o Ústavě pro Evropu příliš vážně a jejich život se nezmění. Má však potom smysl takový dokument přijímat, nehledě na negativní dopad na mravní vývoj obyvatelstva Evropy, když jeho základní právní předpis nebude dodržován? Anebo bude brán vážně. Pak ale končí etapa zastupitelských demokracií jednotlivých Evropských států, které pro příště s poděkováním budou přijímat právní řád připravený někým jiným, než občany jejich země, jak už činí v Preambuli Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Třetí odpověď nemám, obě předchozí však v sobě živí zárodek konfliktu, jenž nebude zohledňovat žádné deklarace ani proklamace a už vůbec nebude nikomu děkovat.
V Praze 4.května 2005
Tento článek byl napsán dne 4.5.2005 pro časopis Mezinárodní politika, kde byl otištěn v čísle 6/2005 a na Virtually je uveřejněn se souhlasem autora a vydavatele.
27. června 2005
Aleš PejchalJUDr. Aleš Pejchal, člen poradního sboru prezidenta republiky. Advokátní praxi vykonává především v oboru občanského práva, mezinárodního práva se zaměřením na řízení před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku, církevního práva a v dalších právních oborech.
