Kulturní rozpočty V Evropě

Bohumil Nekolný

V českém parlamentu prošel návrh státního rozpočtu, který předpokládá historicky nejnižší podíl kapitoly „kultura“ od roku 1989. Nový ministr kultury Vítězslav Jandák ale demisi nenabídl. Naopak v médiích tvrdí, že kultura vlastně dostává více. Má smysl veřejná debata, když tyto výroky nikomu nepřipadají ani nemravné, a dokonce ani hloupé? Abychom se ale neutopili v ironii a „negativní“ kritice, přistupme na srovnání se zahraničím. Většina evropských zemí prošla po druhé světové válce etapou přímého financování kultury ze strany státu. V posledních dvaceti letech ale začal převládat princip vícezdrojového financování prostřednictvím grantových systémů na různých úrovních (od státu až po obec). Tento model je doplněn opatřeními, která pomáhají propojovat finance soukromého sektoru s kulturní sférou (vedle daňových úlev i daňové povinnosti, například daň z turismu), včetně podmínek zavazujících investory k podpoře veřejných kulturních projektů. Vzhledem k počtu obyvatel a velikosti území patříme množstvím divadelních budov, souborů, diváků, počtem premiér a představení k evropskému standardu – s jedinou nadstandardní výjimkou, kterou je deset operních scén, z nichž osm působí mimo hlavní město. Pět milionů diváků, kteří přijdou ročně do divadla, představuje na deset milionů obyvatel velmi slušný evropský průměr. Jinak je to s financemi. Ve většině evropských zemí se výdaje na kulturu pohybují kolem 0,7 % HDP a 1 % státního rozpočtu. Česká republika je v současnosti na svém historickém minimu. Pro rok 2006 výdaje na kulturu a umění klesají pod 0,5 % státního rozpočtu. Vztah soukromých a veřejných prostředků při financování kultury má v zásadě dvojí podobu.

Princip vícezdrojového financování znamená nejen kooperaci veřejných rozpočtů, ale především skutečnost, že veřejný kulturní rozpočet (zvláště státní) má i své mimorozpočtové zdroje. V řadě zemí (Velká Británie, Finsko, Irsko, Lucembursko) jsou jimi podpory z úrovně národní loterie. Ve Finsku už od dvacátých let minulého století. O úspěchu National Lottery ve Velké Británii, kterou provozuje soukromá společnost Camelot, je u nás zbytečné psát. V jiných zemích (například v Holandsku) jsou zdrojem vysokých subvencí do umění až z padesáti procent výnosy z rozhlasových a televizních licencí. Je to logické a legitimní, protože masmédia používají kulturu a umění jako své přirozené a laciné zdroje. Anglosaské země pro financování kultury používají agentury či fondy nezávislé na státní exekutivě. Typickými příklady jsou British Council či Art Council, včetně svých regionálních poboček. Náš Státní fond pro kulturu je oproti nim v pozici chromé kachny. Druhým přístupem je kooperace veřejného a soukromého zdroje. Podmínkou účasti státních peněz je soukromé sponzorství kulturního projektu či instituce.

V Evropě jsou vlastně jen dva příklady výrazného zapojení soukromého sektoru do podpory umění a kultury: Švýcarsko a Británie.
V případě Švýcarska jde sice o vícejazyčný spolkový stát, divadelním systémem však patří k zemím německým. Ve 26 kantonech je 23 stálých divadelních scén. Přes polovinu jejich rozpočtů je hrazeno městy. Jde přitom o jeden z mála evropských států, kde je soukromý sektor objemem prostředků vkládaných do veřejné kulturní služby rovnoprávným partnerem veřejných rozpočtů. Na nákladech se podílí z více než dvaceti procent. Soukromý statut má i nadace Pro Helvetia, jejímž účelem je podpora umění a distribuce jak veřejných, tak i soukromých zdrojů. Základem divadelní sítě je neziskový sektor, dosahující pětadvacetiprocentní soběstačnosti. Švýcarské studie ekonomiky kultury mj. prokázaly, že ze státní podpory divadel se státu vrací třicet osm procent na daních a poplatcích. Multiplikační efekt veřejných dotací Švýcaři vyčíslují indexem 3, což znamená, že 1 frank vynaložený na kulturu generuje další 3 franky. Druhým příkladem je Velká Británie. Tady jsme svědky zdařilé kooperace privátního a státního sektoru z iniciativy nedávno založeného ministerstva kultury (sic!). Z National Lottery se daří pro British Council a Arts Council získávat podstatnou část jejich rozpočtů. Tamní mladé – a tedy kreativní – ministerstvo vymyslelo motivační systém, který pojmenovali jako Business Sponsorship Incentive Scheme (BSIS). Podstatou je, že umělecké a kulturní instituce nominují své obchodní sponzory na ocenění ministrem kultury. Nejde jen o prestižní záležitost, ale také o dodatečný zdroj, který přiděluje dotace v poměru k původnímu sponzorství. Omezení státní podpory divadel tak umožnilo zvýšení příjmu ze vstupného i z vedlejší hospodářské činnosti.
České politické elity bohužel zatím o modernějším financování kultury neuvažují ani teoreticky a spíše k tomuto problému přistupují metodou slepých uliček.