Srovnávat s čím?
s Jiřím Hodačem o BBC
Britská rozhlasová a televizní stanice BBC je prakticky bez vedení. Po středeční demisi předsedy Rady guvernérů Gavyna Daviese podal o den později demisi také generální ředitel Greg Dyke, který byl současně šéfredaktorem stanice. České sdělovací prostředky píší o krizi v BBC. Jak situaci vidí britský občan a bývalý ředitel ČT Jiří Hodač?
Vážený pane Hodači,
jak Vy osobně vnímáte události kolem BBC?
Jiří Hodač: Sleduji to velmi pozorně, jako všichni britští novináři, protože se nás to v možných důsledcích všech velmi týká. Pracoval jsem v BBC více než 11 let, a i když teď působím v soukromých médiích, mnoho lidí tam pořád znám z doby, kdy jsem měl na starosti české vysílání BBC World Service, a současný výkonný generální ředitel BBC Mark Byford byl ředitelem právě u nás v Bush House. Možná to stále ještě míru mého zájmu zvyšuje.
Tolik k osobnímu zájmu, když se na to ptáte.
Bez ohledu na soukromé vazby je celá ta věc velmi zneklidňující. Na jedné straně nepřesná formulace v živém vysílání v šest hodin ráno, na něž Downing Street reagovala velmi bouřlivě, a na druhé straně se kutálejí tři hlavy – nejen prominentního investigativního novináře, ale také hlavy generálního ředitele a předsedy rady guvernérů.
Greg Dyke přišel do funkce generálního ředitele jako bývalý člen vládní Labour Party, kterou i finančně podporoval, nicméně po těch nynějších událostech si myslím, že nakonec dokázal udělat to, co jsme si za mých časů v BBC opakovali jako zásadu: „své politické přesvedčení nech na chodníku před vchodem“. Je to jedna z nejdůležitějších zásad, které jsem si z BBC odnesl.
S Gregem Dykem jsem pak udělal i osobní zkušenost. Za dezinformační kampaně v průběhů událostí kolem České televize na přelomu let 2000 – 2001 i BBC zveřejnila některé nesmysly. Po tvrdé profesionální drezúře, kterou jsem v BBC prošel, tedy „ověřovat fakta, ověřovat, a zase ověřovat“, mne to tehdy překvapilo. Napsal jsem Gregu Dykovi a BBC si vše, byť poněkud pozdě, prověřila. Velmi se mi omluvili a ty hlouposti vymazali z internetových stránek. Také mi řekli, odkud se ty věci k nim dostaly. To jsem ale věděl předem.
Greg Dyke hovořil o víkendu, v novinách i v televizi, o údajném politickém tlaku, který na BBC vyvíjel úřad ministerského předsedy. Dokládá to korespondencí, kterou kolem toho měl s T. Blairem. Bylo-li tomu tak, pak intenzita, s níž se to mělo dít, je v mém obraze vztahů mezi BBC a politickou mocí čímsi novým. V dobách, kdy jsem řídil české vysílání BBC World Service, jsem v rozhovech pro česká média nejednou tvrdil, že pokusit se vyvíjet politický nátlak na BBC by v Británii bylo tak riskantní, že by si to žádný politik nedovolil, byla by to politická sebevražda. S představou vytvoření právě takového zdrženlivého vztahu mezi politickou mocí a veřejnoprávním médiem jsem šel do ČT, a ne každému se ten záměr líbil. To víte sama nejlíp. Bude zajímavé, co k těm Dykovým obviněním řekne Downing Street 10. Ve chvíli, kdy odpovídám na Vaši otázku, to odmítají komentovat.
Síla veřejnoprávních médií je zároveň jejich největší slabinou. Jejich filozofie má kořeny v době, kdy ctihodný politik zpochybnňoval potřebu vzniku kontrašpionážní služby argumentem, že „gentleman nečte cizí dopisy“. Bylo to nádherné, ale nakolik to odpovídalo potřebě dalších let? Veřejnoprávní média jsou také velmi gentlemanskou záležitostí, jejich myšlenka je vynikající, ale byl to tenkrát také gentlemanský svět, kdy se i na fotbal chodilo v saku a v bílé košili a formální vyhlášení války předcházelo vojenskému útoku.
Do jaké míry tahle média odpovídají tomu, co se se teď děje kolem nich? Dokázala si vytvořit nové, účinnější sebezáchovné mechanismy, aby se ubránila měnícím se vnejším vlivům?
Odpověď je samozřejmě taková, že forma jejich příští existence, či jejich existence vůbec, nakonec závisí na dobré vůli a velkorysosti politiků, kteří rozhodují o formulacích či obnovování jejich klíčových dokumentů a způsobu jejich financování. Je to tedy záležitost kvality politické kultury. Dobrá veřejnoprávní média mohou existovat jen v dobré, velkorysé politické kultuře.
Myslím, že v oněch gentlemanských dobách byla politická kultura všeobecně vyšší než je teď. Rád bych slyšel, že se pletu.
V britských médiích se objevují obavy, do jaké míry se nedávný konflikt mezi BBC a vládou promítne do blížícího se jednání o chartě BBC. Vláda rozhodne i o obsazení uvoloněné klíčové funkce předsedy rady guvernérů BBC, který zase bude mít velké slovo při výběru generálního ředitele. Doufejme, že jsme pořád ještě ve staré dobré Anglii, kde leccos se děje jinak, než se děje jinde. Jak bývalý předseda rady guvernérů, tak bývalý generální ředitel přišli za současné vlády, a co se stalo.
Debata o budoucnosti veřejnoprávních médií je na pořadu dne. Přestanou-li fungovat ony staromódní gentlemanské záruky, vytratí-li se politická velkorysost, veřejnoprávní média ztratí smysl.
Soukromá média, která si na rozdíl od veřejnoprávních umějí na sebe vydělat, jsou na potenciální konflikt s politickou mocí zřejmě vybavena lépe, a dokáží-li se vzepřít možným komerčním vlivům – a to dobrá, velká a silná soukromá média spolehlivě dovedou - nic nebrání tomu, aby byla nositeli těch kvalit, která se čekají od veřejnoprávních médií. V Británii tomu tak zaplaťpánbu je. V Americe tomu nikdy jinak nebylo. Takže uvidíme, jakým to všechno půjde směrem. Události kolem BBC jsou určitě významným příspěvkem do diskuse, která má výrazně širší záběr.
Mohl byste srovnat metody práce některých českých novinářů z doby kolem tzv. televizní krize na přelomu let 2000 a 2001 s tím, jak nyní reagují novináři v BBC?
Jiří Hodač: Srovnávat BBC s čím, vážená paní Dědečková? Proč si kazit nedělní večer?
Přeji Vám i Vašim čtenářům úspěšný příští týden. Nechť Vás Bůh ochraňuje.
Za čtenáře Virtually děkuje Jana Dědečková
Jiří Hodač
Jana DědečkováBývalá členka Rady ČT v období tzv. televizní krize. Šéfredaktorka Virtually a místopředsedkyně a mluvčí Občanského sdružení televizních a rozhlasových koncesionářů
