Nejvyšší státní podporu na film dostal na zasedání rady Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie scénář jejího předsedy Jiřího Stránského Štěstí. Po udělení původní podpory 3,5 miliónu korun bylo částa ještě navýšena o další 4 milióny. Jen o něco méně získal místopředseda fondu Lubor Dohnal na chystaný film Pouta. Byla rezignace filmového režiséra Jiřího Svobody protestem proti nepřehledným pravidlům rozhodování ve Státním fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie?
Pane Svobodo, o Vaší rezignaci z Fondu podpory kinematografie pronikly do sdělovacích prostředků jen velice strohé informace. Můžete čtenářům Virtually vysvětlit o čem rozhoduje Fond a případně i uvést alespoň některé z důvodů Vaší rezignace?
Jiří Svoboda: Státní fond ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie je třináctičlenný a je volen Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR. Disponuje především prostředky, které vznikají odvodem z každé vstupenky na český film a rozděluje je dvakrát do roka. Žadatelé o granty na celovečerní filmy musí složit nevratný poplatek 10.000 Kč, na krátkometrážní filmy a scénáře 5.000 Kč. Z názvu Fondu vyplývá, že by měl podporovat především tvorbu a distribuci filmů, určených pro promítání v kinech.
Mé připomínky k činnosti Fondu se dají shrnout do několika okruhů:
Fond v řadě případů nahrazuje veřejnoprávní (resp. komerční) televize a podporuje projekty, které nejsou určené pro promítání v kinech.
Poplatek za žádost o grant je nevratný a slouží k honorování členů Fondu. Žadatelé se však nedozvědí proč jejich projekt uspěl (neuspěl), protože členy Fondu nejsou zpracovávány žádné odborné posudky, o jednotlivých projektech se pouze tajně hlasuje. V prvním kole o tom, které projekty grand dostanou a v druhém kole o výši podpory. V hlasovací anonymitě se přirozeně uplatňují velmi různá kritéria, která často s projektem a jeho kvalitou vůbec nesouvisí.
Fondu chybí zpětná vazba a reflexe osobní odpovědnosti. Nehovoří se o projektech, které uspěly (u diváka, na festivalech) a to s podporou i bez podpory Fondu.
Znám případ, kdy byl na distribuci filmu udělen grant ve výši 750.000 Kč, distribuce zaznamenala cca 10 platících diváků a 150 diváků na festivalu v Uherském Hradišti a následně byl film promítán v ČT. To je podle mého přesvědčení mrhání veřejnými prostředky, neboť film mohl být snímán na podstatně levnější digitální záznam. Nový tříhodinový projekt téhož tvůrce nesplňuje v předložené formě ani elementární nároky – navzdory tomu byl znovu podpořen grantem. Pro informaci kolegů bych doporučil tento scénář, tvořený xerokopiemi novinových článků a citátů z knih zveřejnit na internetu.
Mnohá rozhodnutí jsou zcela subjektivní a členové Fondu nemohou být schopni mezi obdobným záměrem dvou mimořádných tvůrčích osobností (Heleny Třeštíkové a Olgy Sommerové) na základě dodaných informací kvalifikovaně rozhodnout. Nelze se pak vyhnout pocitu, že rozhodnutí je v těchto případech motivováno osobně. (Soud: „…Ta Sommerová mě moc nepřesvědčila…“ nepovažuji za dostatečně kvalifikovaný).
Rozhodovat suverénně během deseti minut o filmových projektech tak významných a světově respektovaných tvůrců jako je Juraj Jakubisko nebo Věra Chytilová považuji za nepochopitelnou aroganci. Hodnocení manželky Juraje Jakubiska (a to na samé hranici slušnosti) zabralo při jednání Fondu několikanásobně více času, než rozprava o chystaném filmu. To byl jeden z hlavních důvodů mé rezignace, neboť k filmové tvorbě J.Jakubiska cítím neobyčejný respekt a pokoru. Bývalí kolegové z Fondu mi snad prominou, ale talentem ani pozicí ve světové kinematografie se nemůže s osobností, jakou je Juraj Jakubisko, měřit žádný z nás a to ani zlomkovitě.
Etická i myšlenková diskutabilnost filmu, kde byli na reklamu levného zboží ve smyšleném supermarketu nalákáni nic netušící lidé, byla již předmětem veřejné debaty. Recese nebyla na FAMU nikdy něčím neobvyklým. Ukazovala mravní i tvůrčí mantinely. Neobvyklé je, že v tomto případě byla placena z peněz koncesionářů veřejno-právní televize a Fondu pro rozvoj kinematografie. Pokud Fond poskytl na tento projekt znovu další dotaci, to je mimo mé chápání i můj vkus.
Ve sdělovacích prostředcích zdůrazňovaný fakt, že v podzimním kole získali největší částky na své projekty předseda (4 miliony Kč) a místopředseda (3,5 milionu Kč) Fondu, je podle mne pouze důsledkem nezřetelných a velmi volných pravidel činnosti Fondu a absence zpětné vazby.
Uvedené problémy jsou systémové povahy. Má-li Fond dle záměrů Ministerstva kultury a tvůrčích a producentských organizací napříště disponovat částkou desetkrát vyšší, než je ta dnešní (jak se o tom vážně hovoří), měl by se nejprve velmi přesně definovat režim Fondu, nepřipouštějící pochyby o korektnosti jednání.
Jak si představujete činnost Fondu podpory kinematografie. Která díla by měla být finančně podpořena a jaká by měla být součinnost s Českou televizí, která ročně na projekty přispívá nemalou částkou z peněz koncesionářů.
Jiří Svoboda:
Domnívám se, že počet členů Fondu by měl být nižší (maximálně 7 členů). V průběhu volebního období (třeba dvouletého) by měla platit abstinence, pokud jde o žádosti členů Fondu o podporu projektů, na kterých se jakkoli spolupodílejí.
30 – 40% prostředků v každém období by mělo být vyhrazeno pro granty na projekty významných tvůrců, kteří získali mezinárodní ocenění na filmových festivalech kategorie A, byli v užší nominaci, či získali cenu americké akademie, Oscar; či její evropskou obdobu (tento okruh by se dal přesně definovat – má své analogie v některých zemích EU).
40 – 50% prostředků v každém období by mělo být vyhrazeno pro granty na tvorbu režisérů, kteří mezinárodní kredit teprve usilují získat. V těchto případech by mělo být povinné tzv. veřejné slyšení, na němž by tvůrci objasnili detailně svůj záměr, představy o obsazení, výtvarnou koncepci, způsob celkového financování atd.
Zbytek prostředků v každém období by připadl na granty pro rozvoj kin, festivaly a další významné akce.
Ve všech případech by měli žadatelé obdržet písemné zdůvodnění toho, proč Fond jejich projekt podporuje, či naopak nepodpoří. Toto zdůvodnění by muselo být přijato většinou hlasů a jmenovitě s připuštěním minoritního vota. Taková praxe by vedla k uvážlivosti a stabilizaci kritérií při posuzování jednotlivých projektů, na druhé straně by byla pro odbornou i laickou veřejnost určitým zrcadlem kompetentnosti členů Fondu. Veřejně publikované hlasování o důvodech akceptace, či zamítnutí žádosti, by dozajista upevnilo pocit zodpovědnosti každého člena Fondu.
Pokud jde o spolupráci s Českou televizí:
Je zcela absurdní, že o podpoře filmových projektů pro kina řádem několika milionů rozhoduje sbor Fondu, volený Sněmovnou Parlamentu, a v řádu mnohdy několikanásobně vyšším několik nikým nevolených zaměstnanců České televize a to z veřejných peněz (z plateb koncesionářů).
Neméně absurdní je pak skutečnost, že Fond naopak podporuje udílenými granty tvorbu dokumentů, které jsou určené výhradně pro promítání v televizi.
Z obojího je zřejmé, že dispozice veřejnými prostředky není systémově ujasněná. Bylo by patrně logické odpovídající část koncesionářských poplatků předisponovat do Fondu kinematografie, který alespoň de jure má daleko vyšší mandát (volbu Poslaneckou Sněmovnou), než nahodilý soubor zaměstnanců České televize, jejichž mandát je odvozen pouze od jmenování nadřízeným.
Česká televize by měla podporovat naopak především audiovizuální díla, která nemohou v dnešní době najít žádné uplatnění v kinech a jsou přitom edukativně, emocionálně, esteticky významná.
Za čtenáře Virtually děkuje Jana Dědečková
Jiří Svoboda Filmový režisér (Sametoví vrazi, Udělení milosti se zamítá, Jen o rodinných záležitostech, Skalpel, prosím, aj.), bývalý člen a předseda KSČM (do r. 1992). Od roku 2006 působí na Universitě Jana Amose Komenského jako spolu garant oboru mediální komunikace Osobní stránky
Jana Dědečková Bývalá členka Rady ČT v období tzv. televizní krize. Šéfredaktorka Virtually a místopředsedkyně a mluvčí Občanského sdružení televizních a rozhlasových koncesionářů
