F.X.Šalda uklizený do ústraní

Aleš Knapp

Český rozhlas 3 - Vltava

Už už se zdálo, že loňské dvojí výročí nejvýznamnějšího českého literárního kritika F.X.Šaldy zůstane nepovšimnuto. Rok 2007 totiž v Čechách probíhal ve znamení jiného jubilea, stého výročí narození Jana Patočky, jehož oslavy připomínaly až určitý druh filozofického svatořečení. V rámci Víkendové přílohy stanice Vltava byl sice vloni zjara vysílán pořad „Je třeba se Šaldy obávat i dnes?“ z pera autora těchto řádků, který se rovněž podílel na textu na stejné téma v časopise 51Pro (3/2007). O stavu současného bádání s ohledem na využitelnost Šaldových poznatků v současném literárním životě se ale veřejnost nedozvěděla z novin nic. Pořadatelé cyklu Salon kritického myšlení, podnikatelka Viktorie Hradská a spisovatel Alex Koenigsmark, se navíc postarali, aby se na diskusi věnovanou v březnu 2007 Šaldovi ve vztahu k aktuálnímu tématu „Boj závislých novinářských úředníků s nezávislostí novinářů na volné noze“ dostavila jen hrstka vybraných jedinců spolu s redaktorem Práva Františkem Cingerem a v čele se starokomunistou a kandidátem na prezidentský úřad v roce 1968 Čestmírem Císařem (viz „Šalba o Šaldovi“, 21.5.2007 rubrika Mimochodem, www.czlit.cz).

Konference, pořádaná k Šaldovu 140.výročí narození a 70.výročí úmrtí loni v létě v Brně, zůstala v denním tisku dobře utajena. I když, soudě dle sešlosti referentů v počtu dobré třicítky, právě ono sezení mělo být prvním a posledním oficiálním vrcholem jakýchkoli současných šaldovských aktivit. Sborník z konference, nazvaný „Na téma umění a život. F.X.Šalda 1867-1937-2007“, vydalo zjara nakladatelství Host. Okázale prezentovaná zpráva v novinách, že tvorba F.X.Šaldy bude přístupná na Internetu, vcelku potěšila. Mnohem víc by ale čtenáře potěšily inteligentní literárně-kritické úvahy zaměstnanců akademií a univerzit - zejména víme-li, že jejich texty pro loňské sympozium, zařazené do sborníku, se zrodily za finančně výhodných podmínek v rámci grantových projektů. A zde se nebojme říct: ani jeden z referátů neuspěje ve srovnání s pracemi, které v souboru k Šaldovu výročí vydalo před čtyřiceti lety nakladatelství Academia. Fundovanost, jakou tehdy suverénně předvedli Felix Vodička, Jiří Bednář, František Kautman, Zdeněk Kožmín, Vratislav Effenberger a zejména Oleg Sus, hledáme tentokrát marně.

Autoři sborníku z loňské konference často směřují k marginálním, byť někdy pozoruhodným tématům, Rudolf Pečman hovoří o podnětech F.X.Šaldy hudební kritice. Pedantsky zpracovaná stať Josefa Vojvodíka o Šaldovu vztahu k filozofovi Wilhelmu Diltheyovi je příliš akademická a neaktuální, Aleš Haman v příspěvku s bezbřehým tématem „Šalda a Nietzsche“ jako obvykle neřekl nic nového. Přirovnávat disidentského literárního kritika Jana Lopatku k Šaldovi, jak to činí Roman Kanda, je už jen vzhledem k topornému slohu Lopatkových textů krokem pochybným. Mezi nepřehledně různorodými elaboráty vévodí sáhodlouhý text Jana Wiendla s názvem „Ráje a utopie F.X.Šaldy“, který se zrodil v rámci grantů MSM 600766803 a LC06053. Wiendlovi, odpovědnému redaktorovi svazku působícímu na filozofické fakultě UK v Praze, se zjevně nehodí do krámu upozornit na Šaldovo distancování se od komunistů ani na to, že Šalda označil řeči o svém komunismu za smyšlenou legendu. Stejně jako někdejší komunističtí vykladači činí Wiendl ze Šaldy sympatizanta marxismu, ignoruje jeho individualismus a západní orientaci, aby mohl Šaldu prezentovat jako vyznavače „ruského kolektivismu“.

Nemenší závadou je školometský, ba školácký sloh řady textů, který zcela protiřečí Šaldovu brilantnímu esejistickému duchu. Z prázdné formulace univerzitního profesora Aleše Hamana, že „vztah Šaldy k německému filozofovi Friedrichu Nietzschemu měl i problematický charakter“, se F.X.Šalda, schopný geniálně nazývat věci pravými jmény, nejspíš obrací v hrobě. Zpestřením je naopak referát Jiřího Rambouska o humoru Šaldových polemik, který ale žel zůstává na úrovni pouhé rešerše. Škoda, že Rambouskovi nebylo umožněno rozvést diskusní připomínku o zásazích komunistické cenzury do posmrtného vydávání Šaldových textů podrobněji v samostatném příspěvku. Ten by se totiž skvěle hodil ke svižnému referátu Jiřího Hraše „F.X.Šalda a pražský rozhlas radiový“, věnovanému fungování cenzury. Kdo četl příslušný text ze Šaldova Zápisníku, ví, že Šalda počastoval redakčního upravovatele svého projevu pro Radiožurnál nepřívětivým titulem „slamotrus a kratiknot“. Ladislav Soldán se ve sborníku odvolává na práci, již v 60. letech věnoval Šaldovi estetik Oleg Sus. Sus se fundovaně zabýval hlavně Šaldovým individualismem a od vyhození z brněnské filozofické fakulty v rámci komunistických normalizačních čistek měl až do smrti v roce 1982 zakázáno publikovat. Příspěvek dokládá, že Soldán, tohoto času pedagog univerzity v Opavě, své působení v 70. a 80. letech jako prorežimní literární badatel dodnes nepřehodnotil.

Konference až na výjimky ignorovala nutnost umístit Šaldu do celosvětového kontextu, což nápadně koresponduje se zarytou neochotou české strany zařadit tvorbu F.X.Šaldy do nedávno dokončeného projektu Česká knižnice (Tschechische Bibliothek), který si ve třiatřiceti svazcích nárokoval představit české písemnictví německým čtenářům. Leccos jak vidět nasvědčuje, že Šalda má být v současné době spíše „uklizen“ do ústraní a nikoli povoláván jako svědek, jenž by okem nezávislého kritika nasvítil naši literární scénu.