Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Proč volit Václava Klause prezidentem

Jiří Svoboda

„Zdá se být téměř zákonem lidské povahy, že se lidé mnohem snadněji dohodnou na negativním programu – na nenávisti vůči nepříteli, na závisti vůči lépe postaveným – než na čemkoli pozitivním…“
F.A.Hayek


Je prosinec 2007. Blíží se kvapem volba českého prezidenta. Politici, novináři i publicisté postupně proměnili tuto událost v zábavnou loterii. Proč také ne! S výjimkou amnestie pro potrestané jakoby prezident občanovi k ničemu konkrétnímu nebyl užitečný. Dokonce ani není důvod ho uplácet, což je v domácím kontextu znamením opravdu nízké specifické váhy.
A prezidentská vlajka? V Ústavě je symbolem české státnosti? Jaké specifické váhy je česká státnost? Na vlajce: PRAVDA VÍTĚZÍ! Proč? Že by úřad hlavy českého státu měl něco společného s pravdou? S jakou pravdou? S pravdou vůbec? S pravdou o nás?

Že by českému prezidentovi otcové zakladatelé připsali relativně nízkou pravomoc výkonnou, aby ho nadali vysokou kompetencí ve sféře symbolické? Že by předpokládali, že český prezident rozhoduje o mnoha dílčích případech, teprve však jejich úhrn dává smysl – hodnotovou míru zobecnění, z nichž se odvozuje každá, pro českou společnost významná, pravda dílčí? A tomu, že musí odpovídat svou osobností, kořeny i myšlenkovou kvalitou?

I když někteří vnímáme svět prismatem postmoderny jako multipolární – bez pravdy s velkým „P“ – pro zachování mnohosti kriteriálních ohnisek a úhlů pohledu je nezbytné dávat prostor i disentujícím pravdám, které odporují dobové shodě většiny. Politické korektnosti. Žargonu politiků, PR agentur a médií!

Zkusme si sestavit sourodou mapu z výroků kteréhokoli z našich politiků. Mapu, po které bychom mohli směřovat k odevzdání se pocitu evropanství, nahrazujícího pocit češství. Sdílíme jako Evropané společnými zájmy a hodnotami protkané dějiny? Máme společnou mytologii a společné hrdiny, což je předpokladem pro bytí národa, který jako národ má přežít? Nebo jde jen o to, jakou kde vyvěsíme vlajku?

Odpověděl nám někdo z politiků na otázku, proč z těchto determinujících hledisek podporuje nominaci Václava Klause, či Jana Švejnara na úřad českého prezidenta?

Ne!

Plytkými výroky nás vykoupali v bažině vlastních uražených ješitností a aritmetiky sčítání do 281. S volbou prezidenta lze také veřejně kupčit! Za 15 hlasů vyhandlovat naději na budoucí jinou parlamentní většinu! Možná premiérské křeslo?

A jak je to s tou PRAVDOU? Zelený milionář unisono s předsedou ČSSD, jehož sociálně-demokratický hodnotový svět je zakotven v apartmá lázeňského hotelu, říká: Hlavně nesmí být zvolen Václav Klaus! Kdokoli, jen ne Klaus!

To je naše volba!

A s nimi to říká ve shodě exprezident Václav Havel. A možná místopředseda komunistů, Jiří Dolejš. A ještě 320 účastníků sjezdu sociálních demokratů. A někteří publicisté a novináři!

Co je průsečíkem jejich světů a jimi sdílených hodnot?

Zabránit zvolení Václava Klause prezidentem?

Může to být hodnota sama o sobě?

Dosavadním úvahám o prezidentské volbě nápadně chybí pokusy o hodnotící shrnutí období, po které prezidentský úřad Václav Klaus (VK) zastával. Nejen od těch, u nichž není intelektuální výkon předpokládán, ale ani od těch, kteří svou intelektuální kompetenci a názorovou integritu v jiných případech rádi zdůrazňují. Naplnil VK poslání úřadu utvářet měřítka hodnotových postojů nad aktuálním rámcem citlivosti politické reprezentace i společnosti? Nastavovat parametry politického, občanského a filosofického diskurzu?
Nejprve však: jaké jsou zdroje a příčiny zásady KDOKOLI, JEN NE KLAUS?

Je sociální demokracie nemocná?

Negativní volba jako výraz frustrace z hodnotové prázdnoty.

„…negativismus je definován jako vzdorovité chování, hlavně u dětí ve špatném rodinném prostředí, charakteristickém hodnotovými a citovými deformacemi. Dítě svým obecně odmítavým chováním „trestá“ rodiče, následně potlačuje a vytěsňuje stresory, uniká před nimi do nemoci, do sociální defekce, v krajním případě do sebedestrukce… Existuje určitá hranice nahromadění stresů, kterou není možno překročit bez následků, tj. jejíž překročení se projeví radikální změnou zdravotního stavu…“
T.H. Holmes a T.R.Rahe

Jiří Paroubek (JP):
„Prezident Václav Klaus neprospěl České republice ani sociální demokracii, když jmenoval podruhé premiérem předsedu ODS Mirka Topolánka…“. Šéf ČSSD současně prohlásil, že nedoporučí sociálním demokratům, aby za rok podpořili Klausovo znovuzvolení na Hrad.

ČTK 17.1.2007.
„…Sjezd ČSSD v sobotu dopoledne potvrdil, že Václava Klause za příštího prezidenta nechce. S návrhem předsedy Jiřího Paroubka souhlasilo 321 delegátů, 5 bylo proti, 26 se zdrželo…“

ČTK o usnesení sjezdu ČSSD v březnu 2007.
Z uvedených zpráv ČTK je zřejmé, že negativní volba, na níž se sjezd ČSSD usnesl, nebyla pouze výrazem hněvu uraženého předsedy, který neunesl skutečnost, že nebyl povolán k dalšímu pokusu o sestavení vlády. Jiří Paroubek, v čele ČSSD, není jen výslednicí aktuálních silových poměrů uvnitř strany – je zosobněním jejího momentálního „stavu mysli“, otřeseného vytěsňovaným vědomím ztráty všech nosných témat zemanovské éry a s nimi i zdravého sebevědomí. Nejenže byla vývojem vytěsněna myšlenka „čistých rukou“ , která se s leaderem, „myslícím to upřímně“ , proměnila v parodii. Nejenže v pozemanovské éře vymizelo plebejství jako výraz solidarity s neprivilegovanými „deseti miliony“ , které nahradil obdiv k pokleslému maloměšťáctví. ČSSD ztratila programovou bázi a tvrdí-li dnes, že je „levicová“, může tohoto politologického rozlišení používat jen díky KSČM, která si sice zachovala název, avšak za cenu permanentní nejistoty své pozice a ustavičné servility vůči ČSSD, která nabízí spolupráci, když chce disponovat komunistickými hlasy, aby však ve výsledku dala pokaždé přednost KDÚ-ČSL a dnes si předplácela přízeň Bursíkových zelených (u nichž je účast v pravicové vládě skutečnou kuriozitou; slyšel někdo z vedení českých zelených alespoň jméno Daniel Cohn-Bendit?).

Výhradním programovým cílem ČSSD není dnes vyjádřený zájem neprivilegovaných „10ti milionů“, nýbrž participace na výkonné moci, kterou je vedení ochotno vyměnit za kteroukoli programovou prioritu. ČSSD dnes není ani levicová, ani pravicová – je to strana pragmaticky maloměšťácké mentality, což není pejorativní soud, nýbrž sebedefinice ČSSD, jak se projevuje ve vnějším chování.

Vyprázdněnost pojmu levice v případě praktické politiky ČSSD je možné zřetelně dokumentovat na tzv. „Agendě 2010 – Návrhu reformního programu koaliční vlády“, který na sklonku roku 2006 nabízelo současné vedení ČSSD Občanským demokratům v naději na podíl na moci. Řešení, na nichž tehdy ČSSD nabízela aktivní spolupráci, dnes v okázalých projevech a žalobách k Ústavnímu soudu zásadně odmítá. Očekává, že bude „Agenda 2010“ zapomenuta a v příštích volbách jí občané, jejichž zájmy byly „Agendou 2010“ nabízeny jako výkupné za podíl na výkonné moci a ekonomických výhodách, které z ní vyplývají (lukrativní místa ve správních radách; odpouštění daní spřízněným hoteliérům v řádu desítek milionů; participace na zadávání státních zakázek atd.), dají mandát.

Urputnost negativní volby vůči VK (zřetelně artikulovaná ve slovní výbavě: zabránit volbě VK; navrhnout kandidáta, který by měl šanci porazit VK) obnažuje patologické rysy, vycházející z frustrace, myšlenkové a programové prázdnoty a typické psychologie neukotveného maloměšťáka, který nemá odvahu vykročit některým směrem v hierarchii sociálních polí – svůj původ (zdroj legitimity) cítí v plebejství, zároveň však potlačuje touhu po stylu života tzv. „lepší společnosti“. Jenže ono nelze souběžně preferovat sociálně-ekonomické zájmy „neprivilegovaných 10 milionů“ a privilegované menšiny. Nejasná sebedefinice vede u skupiny, obdobně jako u jedince, k neracionálnímu, emočně nezvládnutému jednání. Velmi názorným příkladem, který nepotřebuje komentář, může být projev JP těsně po parlamentních volbách.

Neméně významným příkladem je však i princip: Kdokoli jen ne Klaus! Zprvu zásadně odmítaný Jan Švejnar obdržel nakonec zdrcující podporu členů ÚV ČSSD poté, co ho do sociálně-demokratické rodiny uvedl Martin Bursík, spolupředkladatel zákonů, na něž si poslanci ČSSD stěžují u Ústavního soudu. Jak se mohou hodnotově shodnout s místopředsedou vlády, které jednou měsíčně vyslovují nedůvěru a prohlašují ji zemským škůdcem?

Je Václav Klaus stranickým prezidentem?

„…Psychické trauma vzniká následkem extrémního zážitku, jehož příčina je vnější, extrémně děsivá, zahrnuje bezprostřední ohrožení života nebo fyzické i duševní integrity a vytváří pocit bezmocnosti. Podstatné rysy představují nemožnost úniku a nepochopitelnost. Přesahuje vnitřní psychické zdroje k vyrovnání se s ohrožením. Je narušen pocit vnitřní kontroly a kompetence, smyslu, řádu a kontinuity. Nastávají změny kognitivní, emoční i fyziologické. Dochází k narušení základních představ o světě, často zablokování pohledu na další dění jako smysluplné, hodnotné…“
Tomáš Kohoutek (Psychologický ústav AV ČR)

Paralela mezi vnitřním myšlenkovým a citovým chaosem jedince a nekonzistentním jednáním ČSSD jakožto intrapersonálního tělesa, je průkazná a zřejmá.

ČSSD v době Klausova prezidentství nabídla během tří let posledního koaličního vládnutí postupně tři premiéry, z nichž snad pouze Vladimír Špidla může tvrdit, že to myslel upřímně, když zvěstoval voličům, že „zdroje jsou“ , aby je následně odjel hledat do Bruselu! Nekončící proud skandálů, zmítajících Strakovu akademii. Permanentní kritika vedení ČSSD z úst a pera expředsedy Miloše Zemana, vrcholící jeho vystoupením ze strany. Pády sociálně demokratických ministrů, podílejících se na malverzacích národního majetku ad libitum – to vše v souhrnu vytváří stresory, jejichž působení „…přesahuje vnitřní psychické zdroje k vyrovnání se s ohrožením. Je narušen pocit vnitřní kontroly a kompetence, smyslu, řádu a kontinuity. Nastávají změny kognitivní, emoční i fyziologické. Dochází k narušení základních představ o světě, často zablokování pohledu na další dění jako smysluplné, hodnotné…“.
O psychické kondici expremiéra JP svědčí stejnou měrou jeho povolební projev, jako dřívější neuvěřitelné prohlášení, že vláda nepustí prezidenta do zahraničí, nebude-li reprodukovat výhradně vládní názory (S jistou škodolibostí bych se dnes JP zeptal, zda by pustil do zahraničí zdrcující většinou ÚV ČSSD podporovaného Jana Švejnara – [výraz použil JP v jednom z vystoupení v TV] – s jeho názory na americkou monitorovací základnu, liberální ekonomii, či sociální-demokracií tolik oblíbené téma referenda).

Všechny tyto excesy sociálních demokratů prezident Václav Klaus ustál. Zachoval loajalitu vládě země, zdržel se nabízejících se příkrých slov a ustál stabilní vývoj až k parlamentním volbám. Jakého tolerantnějšího a více nadstranického prezidenta by si ČSSD mohla přát?

Zcela porušený smysl pro realitu, která se stává vnitřním psychickým konstruktem, prozrazují i další výroky:
„Profesor Švejnar …se v argumentech možná v 80% shoduje s ekonomickými experty ČSSD. Bude zajímavé od něj slyšet odpověď na otázku, zda by jako prezident podepsal zákon o tzv. reformě veřejných financí, ačkoliv jako ekonom ví, že je špatná a jako politik a prezident je si vědom, že je v rozporu s Ústavou…“
Jiří Paroubek - ČTK – prosinec 2007

Jan Švejnar je liberální ekonom. Jsou zásady liberální ekonomiky novým programem ČSSD? Jakou odpověď dal J.Švejnar Jiřímu Paroubkovi na jeho otázku? Považuje tzv. reformu veřejných financí za protiústavní?
Emocionalita negativní volby má hlubinný původ v pochybách o vlastní identitě a v hodnotové vykořeněnosti. Zatímco VK představuje v polistopadovém vývoji ojedinělou osobnost vzácné názorové integrity, jeho zásadní odpůrci, napříč politickým spektrem, sice podvědomě pociťují převahu vnitřně konzistentního postoje, nejsou mu však sami schopni dostát, strhováni převažujícím proudem pragmatismu.

Jednotící tmel odpůrců VK je dlouhodobě vytvářen frustrací, falešnými sebeprojekcemi, ztrátou sebevědomí a pocitu legitimity, neschopností vést argumentovanou polemiku. Tmelem je absence sjednocující vize, která by byla oživena vnitřním étosem a nebyla jen zpředmětněním mocenských technikálií, holého pragmatismu a chápání politiky jako hlasovací aritmetiky.

Proč bych volil Václava Klause

Existuje snad většinová shoda v názoru, že VK patří mezi několik velkých osobností, formujících vývoj po listopadu 1989 (osobně bych k němu přiřadil Miloše Zemana, Václava Havla a biskupa Václava Malého). Odbornou kompetenci není třeba zdůrazňovat (ta by konec konců měla patřit k samozřejmé výbavě každého, kdo se pohybuje na akademické půdě v úloze pedagoga). Neprávem opomíjena je však Klausova hluboká znalost filosofických a společenskovědních kořenů. Každý, kdo systematičtěji sleduje jeho publikační činnost a náročnost obsahu a tématického záběru seminářů Centra pro ekonomiku a politiku (A.Comte, M.Friedman, J.B. Say, J.S.Mill, S.Freud, J.O.Gasset, V.Černý, A.Randová – neuvádím témata, která jsou VK z povahy jeho odbornosti blízká), které pravidelně moderuje; každý, kdo zná rozsah jeho zájmu v oblasti literatury, filmu etc., musí uznat, že jde o osobnost v naší, ale i světové politice, zcela ojedinělou. Srovnání s TGM není rozhodně zavádějící.

Klausovy názory se zkrátka nerodí z letmo přehlédnutých stránek novin a časopisů a extraktů, načrtnutých PR agenty – mají kořeny a z nich vyvozené logické uspořádání. To mu umožňuje podílet se bez obav o vlastní prestiž na diskurzu, který nemá povahu obecně sdíleného klišé.

Takové je poselství Klausových argumentačně brilantních vystoupení na téma občanské společnosti, svobody a působení různých nevládních organizací. Takové je poselství reflexe Hayekových úvah o zájmech, pozicích a legitimitě moci intelektuálů v postindustriální společnosti. Takovou povahu má spor se soudcokracií, která vážně ohrožuje koncept demokratické společnosti nekompetentností, zpupností a egocentrismem. VK sice průlom soudcokratické svévole do rovnováhy mocí nezhojil, ala svým sporem upozornil politickou reprezentaci i občanskou společnost na existující tendenci a rizika a nezbytnost řešení problému v budoucnosti.
Bylo by pro něj jistě pohodlnější se do podobných sporů, při vědomí kolegiální stavovské soudržnosti, nepouštět. VK se však cítí vázán povinností, vyplývající z poslání hlavy státu, více, než ohledem na bezkonfliktní pohodlí vykonávaného úřadu.

Obdobný význam mělo i uplatňování prezidentova práva veta vůči některým zákonům, bez ohledu na aritmetiku, která předurčovala přehlasování Sněmovnou. VK totiž vnímá dílčí politické akty jako výraz vnitřně sourodého myšlenkového vesmíru, nikoli jen jako přetahování o majoritu, vyjadřující momentální psychické tenze uvnitř politických stran a mezi stranami a jejich obchodování “něco za něco“ (kupř. chápání privilegovaného postavení rodiny jako zdroje schopnosti definovaného společenství přežít, nikoli jako instituce pro preferenci sexuálních orientací, či praktik. Nebo: vnímání rovnosti různých druhů umění a uměleckých aktivit z hlediska jejich nároků na veřejné prostředky).

Téma národních zájmů snad není třeba připomínat. Byť mnozí jakoby vytěsnili Česko-německou deklaraci, jejímž prostřednictvím vláda VK narovnávala chyby, jichž se lehkomyslně dopustila reprezentace, vedená J.Dienstbierem, když si v procesu znovusjednocení Německa odmítla nárokovat pozici v „Rozhovorech 2 + 4“. Obdobně pak neúhybné trvání VK na nekonfesní, laické podobě české společnosti. Vůbec snad není třeba připomínat rozsáhlou politickou i publikační činnost, jejímž prostřednictvím se VK vždy znovu snažil argumentačně objasnit dvojí cestu EU a našeho postavení v jejím rámci.

VK je dnes jednou z posledních záruk úrovně politického diskurzu, přesahujícího horizont každodenního dobývání, či ošetřování nabyté moci. Svědčí o tom vnitřní logika a argumentační preciznost názorů, ať už se týkají NGO, EU, Svatovítské katedrály, či klimatických změn.

Žádná z těchto aktivit VK u mediálně vlivných skupin na popularitě nepřidala, což si prezident jistě uvědomoval předem. Ale právě to je na osobnosti VK imponující. Právě to ho předurčuje k opakovanému výkonu funkce hlavy státu, jak byla založena nedlouhou českou republikánskou tradicí, v níž Hlava státu představuje specifickou instituci, nadanou především neformální autoritou a legitimitou nad rámec pozitivně vymezených kompetencí. Jistě ne náhodou je ve většině pravomocí, které jsou prezidentovi uděleny Ústavou, zakotveno stanovisko (hodnotový soud) jediného člověka, který se nemůže skrýt za vůli hlasovací většiny; přičemž všechna jednotlivá stanoviska by měla obsahovat logiku celku, který je v mnoha směrech hodnotovým směřováním nadřazený nad zákonodárnou, výkonnou i soudní mocí (právo milosti, které přisuzuje prezidentovi kompetenci, jakou nemá žádná jiná Ústavou definovaná instituce, je z tohoto hlediska jistě symbolické).

Bilance pěti uplynulých let prezidentství Václava Klause je známá.

Rozhodování Sněmovny a Senátu Parlamentu ČR v prezidentské volbě bude mít v tomto kontextu i jiný význam – transformovalo se vědomí společnosti od totality průměrnosti k respektu k hodnotám svobody?!



Jiří Svoboda
Filmový režisér (Sametoví vrazi, Udělení milosti se zamítá, Jen o rodinných záležitostech, Skalpel, prosím, aj.), bývalý člen a předseda KSČM (do r. 1992).
Od roku 2006 působí na Universitě Jana Amose Komenského jako spolu garant oboru mediální komunikace
Osobní stránky
 
  Přístupy: 20454 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA