Dvacet let po pádu komunismu se v naší zemi napříč společností stále liší názory na to, co je zdrojem ekonomické prosperity a společenské spravedlnosti. S pojmem spravedlnosti se manipuluje už odpradávna a to kupodivu mnohem více v dobách, které jsou všeobecně vnímané za totalitní. Velké společenské změny musely mít vždy nějakou nosnou ideu, díky níž se nová "sociální spravedlnost" vymezila proti starým pořádkům. Jedním z největších historicko-ideologických omylů spočívá v tom, že "sociální spravedlnost" a ekonomický pokrok jde ruku v ruce s množstvím "práv", která jsou lidem deklarována. Je tomu ale skutečně tak?
Před více jak dvaceti lety měli všichni v této zemi právo na bydlení, na práci, na "bezplatnou" zdravotní péči… v podstatě skoro na vše… dokonce i právo na "klidný život" v podobě ochrany normalizované většiny před "příživnickou" a reakční menšinou. Jak je tedy možné, že zde lidé nežili na takové ekonomické úrovni, jako lidé na západ od nás? Proč lidé umírali dříve a proč se i většina lidí co pracovala, měla pomalu hůře, než ti, co v zemích s "méně" právy nepracovali?
Bohatství a rozvoj západní civilizace byl podmíněn a odstartován zejména ústavním zaručením individuálních práv na život, svobodu a sledování vlastního štěstí. Tedy tak, jak jak bylo konstatováno například v americké deklaraci nezávislosti. Nikoho v tehdejší preindustriální době ani nenapadlo myslet na "práva" na práci či třeba na vlastní bydlení. Jde totiž o protimluv. Přirozená lidská práva jsou definovatelná pouze v negativním slova smyslu a deklarují ochranu individuální lidské integrity před ostatními, "právem džungle" a diktaturou většiny. Ostatní práva a povinnosti mají být odvozena od základních konstitutivních principů na základě svobodných a dobrovolných smluvních interakcí.
Je to ale právě socialistický růst státu "blahobytu", který svými intervencemi do svobodné společnosti vytváří umělá pozitivní nároková práva "pro někoho", která z logiky věci musí být doprovázena odpovídajícími povinnostmi opět "pro někoho". Když v komunismu mají všichni "právo na vše" i na "rajskou zahradu", vede to k tomu, že pro většinu zůstanou pouze povinnosti "otročit" pro věrozvěsty onoho "ráje".
Všechna uměle vytvořená "sociální práva" vytvářejí umělou vzácnost a nutně tedy povinnost všech, většinou daňových poplatníků, přispívat na rádoby "sociální" cíle. Deklaratorní účel se z principu nenaplňuje. Naopak se jen sníží ekonomická efektivita, posílí korupce a zneužívání díky byrokratickým procesům. Ekonomická moc se o to víc přesune k zájmovým skupinám nasátých na stát. Zničí se přirozená lidská solidarita, jelikož je vytlačována administrativní anonymitou pseudosociálních transferů. Lidská sounáležitost a motivace pomoci člověku v nouzi je mnohem více otupěna. Mezilidské vztahy se stávají o to víc bezohlednější, díky zvnějšku implementovanému materialismu závisti. Nabourává se tak dlouhodobá akumulace sociálního kapitálu, jelikož jsou lidé tlačeni ke krátkodobému uvažování díky podrývání individuální odpovědnosti.
Byl to ale právě ekonomický pokrok, podmíněný růstem individuální svobody a ztrátou práv feudálů a totalitních pohlavárů mít možnost ukládat povinnosti lidem sledovat vlastní štěstí, který zabezpečil mimo jiné i práci, bydlení a kvalitní život pro každého zdravě motivovaného jedince. Logika věci je zde pro někoho paradoxně úplně obrácená. Růst lidské svobody a společenské prosperity šel ruku v ruce s úbytkem práv privilegovaným ukládat povinnosti neprivilegovaným.
S růstem bohatství v západním světě se ale pro mnoho lidí stalo atraktivní žít z podstaty a nechat si svoje "vznešené vize" platit ostatními. Proto se z politických kolbišť všech zemí stal nemilosrdný boj zájmových skupin o moc a možnost žít na úkor ostatních. To vše samozřejmě pod rouškou "ideálů" podpory "sociálních práv" a zamlčených povinností a závazků celé společnosti.
Dokonce i v nejvyspělejší zemi světa, přispělo "právo" na vlastní bydlení "pro všechny" díky zákonům z Clintonovy éry a polostátním hypotečním agenturám k největší poválečné krizi, na kterou dnes ve světě tvrdě doplácíme. Zdánlivě bohulibá idea podpory vlastnického bydlení prostřednictvím manipulací s vlastnickými právy bank poskytovat obezřetně hypotéky a drastické měnové expanze vedla k tomu, že se právě ti nejzranitelnější předlužili. Výsledkem pak je absurdně to, že si mnoho z těchto lidí už nikdy žádné vlastní bydlení nepořídí. Umělé manipulace s časovými preferencemi lidí způsobují neodpovědná rozhodnutí a iluzi toho, že lze v životě mít více, nežli to, co odpovídá individuálnímu úsilí a racionálnímu chápaní kontextu reálného světa.
Ve dvacátém století si lidstvo zaplatilo velmi krutou daň při násilném aplikování všemožných sociálních "práv" do reality. Většině světové populace byla deklarována "práva" téměř na vše, kromě toho nejdůležitějšího. Tedy právu na nezávislost vlastní individuální integrity rozhodovat svobodně a odpovědně o svém životě v celé dynamické šíři komplexity dobrovolných lidských interakcí.
Mnozí političtí manipulátoři se však nenechali odradit a obsahově vyprázdněná a historicky zdiskreditovaná "práva" na rovnost rovnějších nahradili "právy" nové generace na "panenskou" přírodu a "stabilní" klimatické podmínky. Ona výše zmíněná "rajská zahrada" se tak jen kvalitativně vydefinovala jako prosta všech antropocentrických "nezelených parazitů" a kvantitativně se "idealizovala" současnou průměrnou teplotou planety za více jak čtyři miliardy let své vesmírné existence.
Všechny charty, manifesty a deklarace zdánlivě lidsky sociálních a jiných pozitivních "práv" jsou tak v konečném důsledku antilidská. Podkopávají universalismus individuální lidské svobody ve prospěch těch, kteří chtějí s lidmi manipulovat jak s nelidskými agregáty. Podporují protekcionismus zájmových skupin a neštítí se lidem populisticky prorokovat dobro, kázat pokrytecké pseudoelitářství a v důsledku konat proti zájmům lidí samotných.
