Tam za oceánem

Emanuel Mandler

Poněkud zádumčivě jsme s panem Machálkem seděli v restauraci Na Kahánku. Pan Machálek se tvářil podivně, tak, jak jsem to znal a jak mi to ostatně sám přiznal. Dokázal se vypracovat k psychickému stavu, ve kterém když si řekne „přestanu myslet“, opravdu pustí všechno z hlavy a – přestane přemýšlet. Vždycky jsem přiznával, že je to obdivuhodné a nikdy jsem z toho neměl velkou radost. No a teď na mém partnerovi bylo vidět, že opravdu na nic nemyslí. Jenomže já mám mozek jinak přizpůsoben, buď myslím na něco pořádného, nebo na nějaké hlouposti.

– Zeptal jsem se pana Machálka, jestli se něco nestalo. Můj přítel sebou trhnul, smutně se usmál s řekl, že se opravdu něco stalo. Vlastně, opravil se, nestalo se nic, jenom se mi chce s něčím svěřit, s něčím, o čem normálně nemluví. On totiž nenávidí seriály, nedokáže se na ně v televizi koukat. Ale existuje výjimka. Ta se nazývá Julie Lescautová. – Odpověděl jsem, že to je tedy těžké, taková limonáda s příchutí kriminalistiky. Jak se na to může dívat? – Pan Machálek řekl, že to je jiná věc. Dívá se a dokonce s jistým zalíbením. Nu a v jednom hodně uslzeném dílu je nepříliš výrazná vedlejší dějová linie, která spočívá v tom, že jeden z policejních důstojníků nechce pustit svého syna na stáž do Ameriky. Zdůvodňuje to slovy, která ho doslova omráčila. Že Amerika je země zlodějů a podvodníků, vrahounů s puškami, bez pochopení pro lidská práva, zato pro peněžní machinace; tam ten důstojník syna jen tak nepustí. Samozřejmě, že původní slova v seriálu jsou jiná, já si to přesně nepamatuji, ale v podstatě byla tatáž. Bylo také patrné, že neříká něco, co by francouzského diváka vyvedlo z míry; jeho to z míry vyvedlo.

– Tak, jak to pan Machálek řekl, to pro mne zas takový šok nebyl. Řekl jsem mu, co vlastně očekává, Francie je dneska naplněna miliony muslimů a ti nenávidí kromě Izraele hlavně Spojené státy. Také francouzská televize to musí mít na zřeteli, musí podávat divákovi něco – no – chutného a to se bez nadávání na Spojené státy neobejde. – Pan Machálek řekl, že mám pravdu, že je to záležitost ideologická. Při dalším dílu tohoto seriálu si už dával pozor. Zjistil, že seriál je hlavně pozoruhodný především z tohoto, ideologického hlediska. Hlavní postava je žena (feminismus?), z jejích zástupců je jeden Francouz, druhý černoch, no a pak tam mají hezkou arabskou holku. Mezi těmi protagonisty mu chyběli už snad jenom eskymáci. Každý si to samozřejmě může vysvětlit po svém, ale jemu se zdá, jako by rozvržení postav napovídalo, že všichni lidé jsou si rovni, samozřejmě kromě Američanů a židů. A nejschopnější jsou ženy.

– Nezdržel jsem se a řekl jsem panu Machálkovi, že to přehání. Pravda, takové složení policejní stanice je velmi nepravděpodobné, ale cožpak všechno musí být ve filmu jako ve skutečnosti? Nova má ve zpravodajství operátora s tmavým zabarvením pleti, pane, a jak ten je oblíbený! A navíc, o židech v tom seriálu, rozumím-li tomu dobře, není ani slovo. – Pan Machálek se zachmuřil. Uznal, že mám pravdu a že jeho závěry jsou příliš dalekosáhlé. Na druhé straně je možná ovlivněn tím, že u nás bereme cizince jako lidi, kteří nejsou zcela hodnotní. Ono to v té Francii o moc lepší nebude, a tak se idyla přesune na obrazovku. Bylo by to přece krásné – ve skutečnosti to krásné není. Celkem vzato, je to zapeklitá věc.
–
Nenapadlo mě nic lepšího než opakovat, že je to vskutku zapeklitá věc…