ODS utrpěla vítězství

Petr Havlík

Zdánlivě vyrovnaný výsledek letošních parlamentních voleb nám rozhodně neulehčuje jejich interpretaci a prognózy dalšího vývoje. Snad právě proto si některá média ulehčují pohled na volební skóre tím, že nám předkládají remízový výsledek levice a pravice. To je podle mého názoru už první zmýlená. Byli bychom raritou mezi evropskými zeměmi, kdyby naši zelení patřili do pravicové části politického spektra. Bývá tomu logicky zcela obráceně. Připomíná mi to výroky bývalého vlivného muže OF Petra Kučery, který kdysi říkal, že půjde-li nálada v zemi do leva, pak půjde i OF vlevo a obráceně, půjde-li do prava, pak se i OF otočí vpravo.

Pragmatismus není názor. Je to jen přístup k realitě, což je ovšem na hony vzdáleno ekologickým ideálům vnímání dnešního světa. Nejbližší dny a týdny nám odpoví na otázku, jak je to s tou pravicovou většinou doopravdy. Bez ohledu na 6-ti% výsledek SZ zůstává česká veřejnost ideologizovaná. Český volič se většinově rozhoduje podle abstraktních obecných symbolů (tedy velkých témat) a není ochoten a často ani schopen volit podle odpovědí na konkrétní celospolečenské potřeby.

Tyto volby nebyly pro většinu voličů o analýzách společenských a skupinových témat, potřeb, či dokonce národních zájmech. Šlo pouze o základní otázku: Je touha po změně větší, než obava ze změny? Na první pohled to vypadá, že touha po změně má přece jenom v absolutním počtu hlasů navrch. Ovšem nejsem si jist, zda všichni voliči, kteří volili změnu, měli na mysli zásadní změnu politických akcentů a nebo spíše změnu stylu. Přejí si i všichni voliči KDU-ČSL a Zelených razantní ekonomické reformy a větší emancipaci vůči ne příliš zdařilé evropské integraci? To určitě ne.

Rozhodujícím faktorem těchto voleb zůstává vysoký volební výsledek prvních dvou stran. Přispěla k tomu kampaň favoritů voleb a především podání médií, která mám letošní volby prezentovala jako souboj dvou titánů. Na to do jisté míry doplatily všechny ostatní strany. Voliči ČSSD se cítili ve finále volební kampaně tak trochu zahnáni do kouta a ohroženi na svých zájmech, což je zmobilizovalo k aktivní účasti. Navíc část tradičních voličů KSČM přešla k ČSSD, neboť i ona přijala tyto volby za své a vzala je jako duel dvou stran a dvou lídrů. Pro voliče ODS bylo rozhodující několik posledních hlasování v PS a velmi nepřijatelný styl stávajícího premiéra, který jej v míře vrchovaté potvrdil i v průběhu sčítání hlasů. Tyto volby i hodiny po nich byly a jsou i o psychické odolnosti politiků. Vůdcovství je v politickém klání důležité, ale nesmí být přehlušující, neboť pak bývá dominance kontraproduktivní.

Kdybych měl seřadit motivace voličů ODS, pořadí by bylo následující: negativní volba proti hlasovacímu tandemu ČSSD – KSČM, volba jistého hlasu, volba nejmenšího zla, volba tradice, síly a zavedené značky, volba symbolu Václava Klause, ocenění práce ODS v regionech, podpora veřejně známých osob, program strany, osoba superlídra a krajských lídrů. K mimořádně vysokému volebnímu výsledku ČSSD a ODS přispělo i to, že na rozdíl od evropských, senátních a krajských voleb voliči nejen přišli, ale také odmítli experimentovat a hazardovat, což mělo za následek minimální zisk neparlamentních stran, s výjimkou mediálního mazlíčka v zeleném provedení. Jinými slovy – voliči se zachovali jako ve většinovém volebním systému.

Vždy proti sobě budou stát ti, kteří jsou přímo závislí na péči státu a ti ostatní. Vždy budeme svědky dvou vidění světa. Vždy budou na světě dvě koncepce. Samozřejmě lze hledat průniky pro jejich kooperativní koexistenci. Historie nás ovšem poučuje, že apriorní kompromis a kolektivní alibismus nebývají matkou pokroku. Mnohem účinnější je střídání akcentu a pohyb vpřed. Můžeme se ještě dalších 100 let dohadovat o tom, kdo za posledních 15 let udělal více chyb, ale mnohem důležitější je hledání cesty do budoucna. I letošní český volič v sobě tuto vůli našel a ve svém rozhodnutí mixoval retrospektivní a perspektivní pohled. Těžko se bude smiřovat s pozicí oběti dnešního pseudopatu.

Ještě dovětek k absolutnímu rekordu ODS v těchto volbách. Lídrem ODS ve volbách v roce 1992 byl Václav Klaus a kandidoval do tehdejší Sněmovny lidu ČR ve Federálním shromáždění. Měsíc před volbami měla ODS v průzkumech veřejného mínění 20% podpory, ale volební výsledek byl nakonec 33,9% hlasů, s obrovským náskokem před druhou stranou v pořadí a s celkovým počtem 2 200 937 odevzdaných platných hlasů. Letos získala ODS 35,4% , ale „jen“ 1 892 475 hlasů. Václav Klaus drží z těchto voleb i rekordní výsledek v preferenčních hlasech, přesto, že nekandidoval v Praze, ale na nelehké severní Moravě. Nechci srovnávat nesrovnatelné, ale jen nabádám k určité opatrnosti při používání tzv. absolutních argumentů.

Recept na východisko z dnešní situace vidím v sestavení programově omezené velké koalice, s tím, že by měla zkrácené volební období na 2 roky, takto sestavená parlamentní většina by prohlasovala změnu Ústavy s novým většinovým volebním systémem (o potřebě této změny kontinuálně publikuji již 12 let, naposledy v knize Politika z obou stran). Česká Ústava vznikala v napjaté atmosféře dělení federace a není třeba na ni po 14-ti letech pohlížet, jako na něco posvátného. Tato dvouletá vláda by měla především zajistit chod všech státních institucí a měla by také dbát na dořešení všech otevřených kauz (pod heslem padni komu padni). Otázkou však zůstává, zda tohoto racionálního posunu budou schopni naši nejviditelnější lídři. Brzo uvidíme.

Domnívám se, že je nejvyšší čas zklidnit atmosféru v zemi, omezit na minimum neúnosnou míru agresivity a hulváctví. Většinový volební systém marginalizuje vliv extrémistických stran (u nás i KSČM). Většinový volební systém zřetelně utváří programově blízké bloky a dává jim následně silný mandát. Posiluje také důraz na kvalitu při výběru kandidátů a přibližuje politiku lidem. Při 200 volebních okrscích budeme svého poslance znát. A poslední věc. V roce 2009 bude ČR předsedat EU. Bylo by dobře, kdyby byla u nás v té době programově silná, většinová vláda a ne křehký slepenec, který předznamenává latentní krize.