ANO ZMĚNĚ VOLEBNÍHO SYSTÉMU
Petr Havlík
Vedle hlavních témat těchto dní, jako je Barošova pata a Kollerovo stehno, máme i další. Pominu-li nebývale horký začátek léta, je to bezesporu i naše vládnutí – nevládnutí. Nedávné volby sice měly dát odpověď na otázku kdo a jak bude v následujícím volebním období vládnout, ale zase se to nepodařilo. Ani volby v roce 1996, 1998, 2002 neurčily zřetelného vítěze, který by pak dokázal sestavit programově silnou a akceschopnou vládu. Na otázku, zda je touha po změně větší než obava ze změny, si český volič vybral obě odpovědi a to ještě v různě barevně laděných odstínech. Někteří nejviditelnější politici, kteří často usilují hlavně o své osobní kariéry, to pochopili tak, že se bez ohledu na výsledek musí dát dohromady stůj co stůj. Je třeba se postarat nejen o sebe, ale i o své stranické kamarády. A tak jsme svědky pokusu o stovkovou modro – černo – zelenou vládu (tedy jakýsi Špidla II), přičemž stěžejním slovem není program, nýbrž kompromis. Apriorní kompromis, jako smysl i obsah existence. Hlavně nikoho nenahněvat. Ani zelené, ani černé, a když bude potřeba, ani růžové, a když bude nejhůř, tak ani rudé. To vše je pak prezentováno, jako výraz odpovědnosti a politické rozvahy. Někteří experti z řad politologů nám vysvětlují, jak to ani jinak být nemůže a jedním dechem dodávají, že nelze ustoupit k variantě velké koalice a nedej bože ke kacířské úvaze o zásadní změně volebního systému. Skoro to vypadá tak, jakoby si řada aktivních i pasivních účastníků těchto her libovala v modelu české bramboračky, v níž se míchají různé zájmy vlivy, ambice, nálady, staré i nové politické priority. Na rozdíl od těchto názorů se domnívám pravý opak. Jednak si nemyslím, že průměrný český volič je hloupější než průměrný český politik. Dříve nebo později stejně bude chtít hledat jasné odpovědi na jasné otázky. Ano nebo ne je jasná volba, žádné snad, možná, asi, což pravděpodobně může vyhovovat různým zákulisním šíbrům, vlivným nezvolencům, ale už méně daňovým poplatníkům.
Vynucené křehké koalice, jejímž základem je halda kompromisů jsou nejen nepevné, ale vůči voličům i nemravné. Proč máme platit přešlapování na místě a kupčení s pozicemi! Pro zdravý vývoj společnosti je mnohem prospěšnější střídání silných plnohodnotných vlád a střídání jasně formulovaných politických akcentů. Volič pak ví koho a proč volí a také vystavuje spravedlivé účty. Řešení je tedy nasnadě – najít odvahu i politickou fantazii a řešit dnešní situaci časově i programově omezenou velkou koalicí s výslednou změnou volebního systému. USA, Anglie či Francie nejsou horšími demokraciemi, než je ta naše. Hledejme inspiraci v zemích s hlubokou demokratickou tradicí. Za liché považuji stále se opakující argumenty proti většinovému volebnímu systému, které se odvolávají na pluralitní demokratický systém politických stran v předmnichovském Československu. V období 1918 – 1939 jsme měli celkem 10 předsedů vlád ve 20-ti vládách, z nichž 4 byly úřednické. Počet stran v parlamentu byl 14 – 16. Počet stran ve vládních koalicích byl 4 – 7. Volební zákon se upravoval téměř v každých volbách. Například v roce 1929 nemohli volit příslušníci armády a četnictva. Atomizace zájmů a vzájemná řevnivost pak otevíraly větší a větší prostor extremistickým stranám. V roce 1935 zvítězila ve volbách Sudetoněmecká strana a KSČ obsadila čtvrté místo s 30-ti mandáty v PS a s 16-ti mandáty v Senátu. Složitý systém poměrného zastoupení, který měl odrážet skutečnou fotografii všech politických zájmů, a to i na lokálním, sociálním a národnostním principu vedl k velmi křehkým, programově nepevným a ve svých důsledcích labilním vládám. Když se tým kolem JUDr. Vojtěcha Cepla ujal na podzim 1992 práce na nové Ústavě rodící se ČR, vzal si za vzor Ústavu 1. republiky, i s prvky složitých konstrukcí, které neodpovídají dnešní realitě. Činil tak s vědomím, že kromě litery Ústavy existuje i její duch. Na tím vším pak bdí morální autorita Prezidenta republiky. Automaticky tak předpokládal, že koaliční slepence bude korigovat veleduch na Pražském hradě. Bylo tomu tak za Masaryka, tak proč ne za Havla, který se měl stát začátkem roku 1993 prvním českým prezidentem tak nějak samozřejmě. Měli bychom si umět přiznat, že Ústava ČR vznikala ve složité době dělení federace a určitě má k dokonalosti daleko. Většinový volební systém nemusí být nevýhodný pro ČSSD i ODS, ale nakonec ani pro značnou část KSČM a KDU – ČSL. ČSSD může na svých kandidátkách přijmout rozumné křídlo KSČM, které bude ochotno se vzdát pout z minulosti, včetně názvu. KDU může uzavřít dohodu s ODS o předvolební spolupráci, s možností dalšího sbližování, které známe už v případě KDS. Ze scény tak zmizí extremismus s nulovým koaličním potenciálem v případě KSČM a KDU nebude muset balancovat nad 5% propastí. Vliv ostatních stran by byl naprosto marginální. Pro ODS hovoří ještě jeden argument.Ve 200 volebních okrscích by mohla bohatě využít své osvědčené představitele z regionální a komunální politiky. Nevěřím tomu, že by se zkušení harcovníci z ODS obávali soubojů „face to face“. Ve většinovém volebním systému je sice menší detailní přesnost vůle voličů ve složení Parlamentu, ale ta je v poměrném zkreslena kvórem. Výrazný výsledek prvních dvou stran v těchto volbách a malé zisky těch stran, které se nedostaly do Parlamentu říkají, že lidé už nechtějí se svým hlasem hazardovat a experimentovat. Většinový systém je jednodušší, určuje jasného vítěze. Existuje přímá vazba volič – poslanec. Je zde větší možnost pro nezávislé kandidáty, je zde větší orientace na skutečné osobnosti a ne na šedivý kompars. Následně je větší vliv výkonné moci než zákonodárné. Silný mandát výrazně zvětšuje akceschopnost vlády, ale i silná a viditelná opozice lépe uplatňuje svůj kontrolní vliv. Vláda je stabilní a téměř vždy vládne celé volební období. Veřejnost není unavována žabomyšími koaličními půtkami. Vládní program vychází plnohodnotně z předvolební nabídky. Soudržnost stran bývá velká. Menší vliv pak mívají stranické byrokracie, kamarily vůdců a jejich vzájemné kšefty. Většinový volební systém výrazně zvyšuje princip osobní odpovědnosti politiků za odvedenou práci.
Petr Havlík