Jean-Baptiste Say – obhájce svobody

Marek Loužek

MF Dnes 6.1.2007, Kavárna, 08.01.2007

Dvě stě čtyřicet let od narození Jean-Baptiste Saye je příležitostí připomenout slavného francouzského ekonoma, o jehož odkazu se dodnes vášnivě diskutuje. Není přeháněním tvrdit, že Say je předchůdcem moderní makroekonomie. Neutuchající diskuse o tzv. Sayově zákonu trhů ukazuje, že Sayovo dílo je živé. Svou obhajobou lidské svobody a kritikou státního intervencionismu je přitom Say aktuální i dnes.


Pestrá kariéra

Jean-Baptiste Say se narodil v Lyonu 5. ledna 1767 a zemřel v Paříži 16. listopadu 1832. Say byl přední francouzský ekonom první třetiny 19. století. Před tím, než se stal na sklonku života akademickým ekonomem, pracoval v řadě zaměstnání, od zaměstnance pojišťovací společnosti, přes novináře, vojáka, politika, výrobce bavlny až po spisovatele.

Důvodem jeho pestré kariéry byly politické a hospodářské převraty jeho generace: francouzská revoluce, nástup Napoleona Bonaparta, ekonomická válka s Británií a nakonec pád říše a obnovení bourbonské monarchie. Po bouřlivém čtvrt století obsadil Say v roce 1815 místo profesora politické ekonomie v Paříži, kde působil až do své smrti v roce 1832.

Sayova rodina pocházela z Nimes, ale musela na sklonku 17. století uprchnout do Ženevy, když francouzský stát přestal tolerovat protestanty. Vrátili se až v pozdním 18. století do Lyonu, kde se stal Sayův otec obchodníkem. Rodina zamýšlela, že se mladý Jean a jeho bratr Horace stanou rovněž obchodníky a povedou rodinný podnik. Proto byli oba bratři vysláni do Londýna, aby se naučili, jak se dělá moderní obchod.

Prvním Sayovým literárním pokusem byl pamflet o svobodě tisku vydaný roku 1789. Když vypukla francouzská revoluce, Say byl uchvácen událostmi: chvíli pracoval pro Mirabeauův časopis Courrier de Provence a v letech 1792-93 se stal dobrovolníkem v armádě. Oženil se a snažil se ochránit rodinné bohatství před vládou teroru. Většinu jeho majetku však nakonec zničila inflace.

V letech 1794-1800 působil Say jako editor liberálního časopisu "Idéologues" La Décade philosophique, littéraire, et politique. Do tohoto časopisu psal články o ekonomii a popularizoval dílo Adama Smithe. Vybudoval si slušné jméno jako publicista, takže jej znali politici i široká veřejnost. V roce 1800 vydal "Esej o prostředcích reformy mravů národů" (1803).


Odmítl Napoleona

Sayovy praktické obchodní zkušenosti a jeho znalosti hospodářské politiky ho v roce 1799 přivedly ke jmenování do tribunátu, kde sloužil ve finančním výboru. V roce 1803 vychází jeho "Pojednání o politické ekonomii". Sayova kniha zaujala dokonce prvního konzula Napoleona, který při obědě navrhl Sayovi, aby další vydání knihy více podporovalo vládní hospodářskou politiku. Say to odmítl. Sayova stálá opozice k rozhazovačné politice vlády ve finančním výboru vedla nakonec k jeho odvolání z Tribunátu.

Další Sayova kariéra se odehrávala v obchodním světě. Say se přestěhoval s rodinou do Auchy v Pas-de-Calais, kde založil manufakturu na výrobu bavlny. Po osmi obchodně úspěšných letech zaměstnával čtyři sta až pět set lidí. Nakonec však podnik prodal a vrátil se v roce 1813 do Paříže. Byl přesvědčen, že francouzská hospodářská politika vyústí do ekonomického kolapsu: varoval před vylučováním britského zboží z trhu, vládními obchodními licencemi, tarify na dováženou bavlnu a dalšími protekcionistickými opatřeními.

Druhé vydání svého "Pojednání o politické ekonomii" věnoval Say ruskému carovi Alexandrovi I, který se prohlásil za jeho žáka. V roce 1814 vyslala francouzská vláda Saye do Anglie, aby odhalil tajemství anglického hospodářského zázraku a informoval o dopadech revolučních válek na britskou ekonomiku. Say využil tento výlet ke kontaktům s britskými filozofy a ekonomy jako James Mill, Jeremy Bentham a David Ricardo.

Sayův pamflet "Anglie a Angličané" (1814), který obsahuje část zprávy z pobytu v Anglii, obsahuje zdrcující kritiku ekonomického dopadu války na britské dělníky. Say odmítl používání Bank of England k zaplacení nákladů na válku znehodnocením měny. Nelíbil se mu ani veřejný dluh, který se musí dříve či později splácet. Say prorocky varoval před vládními půjčkami a expanzí moci státu.

Teprve po porážce Napoleona a obnovení bourbonské monarchie bylo Jean Baptistu Sayovi umožněno, aby přednášel v Paříži, nejdříve na Athénée, pak na Conservatoire des Arts et Métiers a nakonec jako profesor politické ekonomie na College de France. Say založil liberální tradici ve francouzském ekonomickém myšlení, na níž navázali takoví slavní autoři jako Fréderic Bastiat či Gustave de Molinari.

Jedno ze Sayových posledních děl byl "Úplný kurz praktické politické ekonomie" (1828-29). Šlo o smělý pokus rozšířit předmět politické ekonomie od tvorby bohatství ke zkoumání morálních, politických a právních předpokladů svobodné společnosti, které souvisejí se studiem politické ekonomie. I v tomto díle Say navrátil politickou ekonomii ke smithovským kořenům.



Francouzský Adam Smith

Svým "Pojednáním o politické ekonomii" (1803) se Jean Baptiste Say navěky zapsal do dějin ekonomického myšlení. Kniha pojednává o produkci bohatství, o rozdělování bohatství a o spotřebě bohatství. Již během Sayova života se dočkala řady vydání, oprav a překladů. James Madison prohlásil, že Sayovo pojednání je nejlepší knihou, která kdy v ekonomii byla napsána.

Převládající doktrínou Sayovy doby byl merkantilismus, podle něhož peníze (zvláště zlato a stříbro) vytvářejí bohatství a povzbuzují hospodářský růst. Say zaútočil na tuto doktrínu. Tvrdil, že to nejsou peníze, které vytvářejí poptávku, nýbrž naopak je to nabídka zboží a služeb, která je zdrojem bohatství. Když se ekonomika oživuje, jde nahoru výroba následovaná spotřebou. Výroba vede k větší spotřebě spíše než naopak.

"Povzbuzování pouhé spotřeby nepřináší obchodu žádný prospěch. Řešení spočívá v nabídce prostředků, nikoli podněcování přání spotřebovávat. Viděli jsme, že výroba samotná dodává tyto prostředky. Tak je cílem dobré vlády podporovat výrobu, zatímco cílem špatné vlády podporovat spotřebu," argumentuje Say. "Tvorba nového produktu znamená otevření trhu pro jiné produkty; spotřeba je jen ucpáním díry."

Jednotlivci, kteří sledují svou vlastní představu o štěstí, jsou podle Saye skutečnými tvůrci blahobytu. Motorem lidského jednání je vlastní zájem. Svobodu jednotlivce a sledování zájmů ostatních lze smířit v podmínkách volného trhu. Nejlepší vláda omezí svou činnost jen na ochranu vlastnictví a obhajobu individua. Say je klasickým liberálním ekonomem, jehož hlavním zájmem je ubránit občana před zvůlí vlády.

Say důsledně odlišoval mezi ekonomií a politikou. To jej dokonce přivedlo k názoru, že bohatství je nezávislé na povaze vlády. Za jakékoli formy vlády může země prosperovat, pokud je dobře spravována. Absolutní monarchie může zemi obohatit, zatímco lidovláda ji může zruinovat. Say se vymezil jak proti fyziokratům, kteří upřednostňovali monarchii, tak proti radikálním demokratům, kteří předkládali demokracii jako univerzální model pro všechny národy.

Say považoval Adama Smithe za Newtona politické ekonomie a zakladatele nové vědy. Smith podle něj zavedl experimentální metodu fyziky a chemie do politické ekonomie. Tyto vědecké procedury přinesly nevyvratitelná fakta, na nichž lze založit hospodářskou politiku moderních států. Nikoli náhodou označují komentátoři Jean Baptiste Saye za "francouzského Smithe".



Sayův zákon trhů

Se Sayovým jménem je spojen jeden z nejpůsobivějších pojmů ekonomické teorie: Sayův zákon trhů. Počátkem 19. století byl předmětem vášnivých diskusí, které posílily základní strukturu klasické politické ekonomie a její víru ve spontánní, samoregulující tržní mechanismus směřující k rovnováze. O sto let později J. M. Keynes vyzdvihl Sayův zákon jako symbol klasické a neoklasické ekonomie.

"Člověk, který používá svou práci, aby investoval do tvorby nějakého užitečného statku, nemůže očekávat, že jeho hodnota bude uznána a zaplacena, pokud ostatní nebudou mít prostředky ke koupi. Kde se ale tyto prostředky berou? Z jiných hodnot jiných produktů jako plodů průmyslu, kapitálu a práce. Což nás přivádí k závěru, který může na první pohled znít paradoxně, totiž že je to výroba, která otevírá poptávku po zboží," vysvětluje Say.

Say použil zákon v době, kdy aktivní podnikatelé hledali nové, často zahraniční, trhy. Šlo mu u to ukázat, že trhy jsou navzájem propojené, že se není třeba bát, že nabídka nenajde odbyt, že se nevyplatí vynalézat a přinášet nové produkty, protože pro ně chybí poptávka neboli peníze. Peníze jsou pouze prostředkem směny. Říci, že prodeje jsou zablokované, protože chybí peníze, znamená zaměňovat prostředek za příčinu.

Jean Baptiste Say zdůraznil, že výroba je zdrojem nebo příčinou spotřeby a tím v hierarchii ekonomie nahradil poptávku nabídkou. Bohatství je tvořeno výrobou, a nikoli spotřebou. Všichni lidé jsou jak výrobci tak spotřebitelé. Když chce nějaká osoba získat statek nebo službu, musí sama vytvořit jiný statek nebo službu, které jsou žádoucí pro jiné. Peníze jsou prostředek k získání statků, které si někdo přeje.

Jean Baptiste Say představuje předchůdce makroekonomie. Důchod nevynaložený na spotřebu bude vydán na investice. Trh se automaticky vrátí do rovnováhy. Peníze jsou neutrální mechanismus, který přeměňuje celkovou nabídku v ekonomice do celkové poptávky. Podobně jako Menger Say popisuje spontánní vývoj peněz. V Sayově systému peníze slouží pouze jako prostředek směny, nikoli jako uchovatel hodnoty.



Keynesova dezinterpretace Saye

Známá fráze "nabídka si vytváří vlastní poptávku" nepochází od Saye. Tento výrok mu připsal až John Maynard Keynes. Keynesova karikatura Sayova zákona tvrdila, že podle Saye nabídka konkrétního statku si sama automaticky vytváří poptávku po tomto statku. Co ale Say skutečně řekl, je, že nabídka statku vytváří příjmy, od nichž se odvozuje poptávka po ostatních statcích. Nabídka tak "otevírá" poptávku po statcích.

Keynes neporozuměl Sayově teorii. Udělal si ze Saye umělý terč, do kterého se pak rád trefoval. Keynes věřil, že spotřeba a výroba jsou nezávislé činnosti. Rozhodnutí spořit není v jeho systému spojené s rozhodnutím investovat. Rozhodnutí investovat závisí u Keynese na subjektivních a iracionálních faktorech, které nelze předvídat a které způsobují nestabilitu investic a tím i nestabilitu celé tržní ekonomiky.

Say připouštěl, že může existovat krátkodobý nadbytek konkrétního zboží. Trh však pomocí vnitřních mechanismů umožňuje, aby se taková nerovnováha sama vyhladila pomocí přizpůsobení cen. Sayův zákon v žádném případě neznamená, že všechny produkty, které se vyrobí, budou také poptávány na trhu. Nabídka nějakého statku nezaručuje, že bude na trhu po tomto statku rovněž poptávka.

Ačkoli Keynes byl nejvýznamnějším a nejtvrdším kritikem Sayova zákona, nikdy jej nevyvrátil. Vytvořil si fackovacího panáka, na něhož útočil jako na klíčový bod klasické a neoklasické ekonomie. Sayův zákon tvrdil, že za normálních okolností nemůže vzniknout nadprodukce statků a služeb na úrovni celé ekonomiky. Keynes, podobně jako Malthus, "vyvraceli" vlastní verzi, podle níž "nabídka si vytváří svou poptávku".

Keynesova víra, že vyvrátil Sayův zákon, zanechala smutné dědictví. Podle Keynese nebyla problémem nadprodukce, nýbrž nedostatečná efektivní poptávka. Vládní intervence, kterou doporučoval, jsou však kontraproduktivní. Když vláda provádí veřejné investice, bere peníze ze soukromého sektoru a tím narušuje alokaci zdrojů. Trhy se nevyčišťují, protože jsou narušovány vládní intervencí.



Aktuální odkaz

Sayův zákon představuje hlavní myšlenku moderní makroekonomie. Symbolizuje souvislost a harmonii lidského chování ve svobodné tržní ekonomice. Vyrábět předpokládá racionalitu a vlastní zájem. Je iracionální v rozporu s lidskou povahou nevyrábět nebo vyrábět méně, než někdo potřebuje. Say tak vyjádřil fakt, že je to výroba, která otevírá poptávku po produkci. Peníze nejsou příčinou prosperity, nýbrž spíše jejím důsledkem.

Say je kritický k půjčkám vládě, protože omezují bohatství, které vzniká v soukromém sektoru. Zdanění poškozuje výrobu, protože brzdí akumulaci kapitálu. Půjčky vládě přemisťují produktivní kapitál ze soukromých rukou do vládních, které jsou lehkomyslné a rozmařilé. Omezení kapitálu znamená, že lze směňovat méně statků a že následně poklesne bohatství.

Ve zdanění viděl Say moderní formu otroctví. Zdanění je konfiskační a nedobrovolné. Say zdůrazňoval donucovací povahu zdanění. Zdanění je nepřítelem ekonomického blahobytu. Nejenže ničí kapitál, ale rovněž zabraňuje fungování svobodného trhu a snižuje životní úroveň občanů. Daně dělají více škody než užitku. Nejlepší daní je podle Saye je nejnižší možná daň.

Jean Baptiste Say byl důvtipným popularizátorem ekonomických idejí. Řadu děl napsal ve formě dialogu, aby přiblížil ekonomické ideje širší veřejnosti v době, kdy byl populární ekonomický nacionalismus a socialismus. Say byl přesvědčen, že studium ekonomie nezačíná abstraktními matematickými či statistickými analýzami, ale skutečnou zkušeností lidské bytosti.

Ekonomické ideje, které jsou spojeny s jeho jménem, nejsou jen "Sayův zákon trhů", ale i životní role podnikatele v hospodářském životě, příspěvek "nemateriálních statků" (jako služby, lidský kapitál či instituce) k tvorbě bohatství a hodnoty, raná formulace teorie dobývání renty, zdůraznění role technologií a pronikavá analýza vládního intervencionismu. Z Jeana Baptiste Saye se máme hodně co učit i dnes.