Zemanova lež znovu před soudem

Ivan Brezina

Jaro 1998: pro časopis Reflex píšu článek „Má smrt jméno Černobyl?“, ve kterém vyjadřuji pozitivní názor na jadernou energetiku. Článek si nikdo neobjednal – jako odborníka s formálním ekologickým vzděláním mne prostě tato problematika dlouhodobě zajímá. V článku vycházím z nejaktuálnějších vědeckých informací Světové zdravotnické organizace (WHO) a Státního ústavu radiační ochrany (SÚRO).

Za několik týdnů po zveřejnění článku mi telefonuje tiskový mluvčí jaderné elektrárny Dukovany (vlastněné ČEZem) Petr Spilka. Ptá se, zda by moje texty mohly přetisknout regionální noviny. Souhlas mu uděluji za splnění dvou podmínek: 1. u článku bude uveden Reflex jako zdroj, 2. zároveň bude u článku výslovně uvedeno, že se jako autor vzdávám nároku na honorář. Několikaminutovou diskusi s panem Spilkou považuji za banalitu nehodnou větší pozornosti, protože tento způsob přetištění je v souladu s všeobecně uznávanými etickými normami novinářské práce. Žádnou smlouvu neuzavírám, žádné peníze nedostávám.

Jaro 1999: Tehdejší premiér Miloš Zeman rozjíždí své proslulé tažení proti médiím. Několikrát například mluví o „zkorumpovaných českých novinářích“ a o „žumpě“ české žurnalistiky, kde prý je „největší počet pitomců na čtvereční metr.“

12. května 1999: Zeman se setkává s tehdejším generálním ředitelem ČEZu Milanem Černým. Ptá se ho, zda mne jeho firma zaměstnává (viz POZN. 1). Černý mu řekne, že ČEZ novináře obecně nezaměstnává a že „pokud by k takové práci novinářů došlo, bylo by to na smlouvu o dílo.“

13. května 1999: Černý svým podřízeným zadává prověřit, jestli má se mnou ČEZ nějakou smlouvu, a pokud ano, zrušit ji.

Konec května 1999: Černý na jakési vládní recepci potkává Zemana a oznamuje mu, že „smlouva s Brezinou byla zrušena“. Jak ale později vypoví u soudu, má tím na mysli jen svůj výše uvedený obecný pokyn. Jako generální ředitel velkého průmyslového koncernu totiž o konkrétních smlouvách pochopitelně nic neví a v této chvíli ani netuší, jestli jeho podřízení nějakou smlouvu objevili. Zeman si z toho ale vydedukuje, že smlouva se mnou skutečně existovala.

27. června 1999: v pořadu TV Prima „Nic ve zlým“ označí Zeman české novináře za „pitomce, hnůj a póvl.“

28. června 1999: Zeman spolu s tehdejším ministrem zahraničí Janem Kavanem veřejně obviňují bývalého ministra zahraničí Josefa Zieleniece z rozsáhlého korumpování novinářů, kteří prý měli za vysokou úplatu z rozpočtu ministerstva „vylepšovat Zieleniecovu imige“. Údajně mělo jít o „desítky smluv.“ Pro toto nařčení ale nezveřejňují žádné důkazy (viz POZN. 2).

29. června 1999: Novináři po Zemanovi v předsálí poslanecké sněmovny důrazně požadují důkazy pro nařčení Zieleniece. Doslova odpoví: „Když si přejete neustále nějaké konkrétní důkazy o korupci novinářů, dovolte, abych vám jeden dal. Existuje novinář, který se jmenuje Ivan Brezina. Tento novinář psal pro časopis Reflex a možná ještě píše. Tento Ivan Brezina psal články na podporu dostavby jaderné elektrárny Temelín. Na tom není samozřejmě nic špatného. Já, jak dobře víte, jsem rovněž zastáncem dostavby této elektrárny. Ale tento Ivan Brezina měl důvěrnou smlouvu s Českými energetickými závody, to znamená, že psal na objednávku Českých energetických závodů, a to už pokládám za formu korupce.“ (viz POZN. 3).

30. června plus následující dny: Zemanovo nařčení z korupce několikrát citují prakticky všechna česká tištěná i elektronická média. V Lidových novinách se proti němu důrazně ohrazuji. ČEZ vydává tiskovou zprávu, ve které se uvádí:, „Současné vedení společnosti Ivana Brezinu nikdy neplatilo a nic nenasvědčuje tomu, že by tak činilo bývalé vedení ČEZ.“

30. června 1999: Zeman své nařčení druhé opakuje v pořadu Dobré ráno České televize.

2. července 1999: na obvodním oddělení Policie ČR na Zemana podávám trestní oznámení pro podezření trestného činu pomluvy (viz POZN. 4).
3. července 1999: Zeman své nařčení potřetí druhé opakuje v besedě v Radiožurnálu.

16. července 1999: Zeman své nařčení počtvrté opakuje na tiskové konferenci v Lidovém domě (viz POZN. 5). V té době už dobře věděl, že ČEZ informaci o existenci smlouvy dementoval. Podle mého názoru byl právě tohle zlomový okamžik, kdy Zeman svůj omyl proměnil v úmyslnou a zlovolnou lež. Čestný muž by se totiž na jeho místě v tuto chvíli jednoduše omluvil. Tím by pro mne také byla celá záležitost uzavřena a žádnou žalobu bych nepodával. Jen zbabělce, který nedokáže „chlapsky“ přiznat chybu, musí k omluvě donutit soud.

22. července 1999: Komise pro etiku Syndikátu novinářů ČR vylučuje, že bych se poskytnutím svolení ČEZu k bezplatnému přetištění článků z Reflexu v regionálních novinách dopustil korupce. (S žádostí o prověření tohoto svého kroku jsem se přitom 1. července 1999 na komisi obrátil já sám).

23. srpna 1999: v ČEZu je dokončen hloubkový audit, který existenci jakékoli smlouvy i platby poukázané na můj účet jednoznačně vyvrací.

Podzim 1999: u Městského soudu v Praze podávám na Zemana žalobu na ochranu osobnosti. Pavel Šafr (někdejší šéfredaktor Lidových novin, kde jsem v té době pracoval) mne vzápětí z reportérského místa v deníku přesouvá do magazínu LN Pátek. Vysvětluje to potřebou uklidit mne z politicky exponované rubriky „do závětří“ a žádá mne, abych si v Pátku „amputoval hlavu.“

Leden 2000: Šafr se dozvídá, že se za pár dnů bude konat první soudní stání. Z LN mi dává okamžitou výpověď. Oficiálně ji zdůvodňuje údajnými nedostatky v mé práci (o kterých ale nikdy předtím nemluvil). Před svědky se podřekne, že důvodem je „kauza Zeman“. Chápu to - ne každý šéfredaktor má dostatek osobní odvahy zaměstnávat novináře, který právě začíná soudní spor s ministerským předsedou, jež ho nařkl z korupce.

Léto a podzim 2000: z několika stran dostávám anonymní nabídky vysokých finančních částek v případě, že žalobu na Zemana stáhnu.

28. února 2001: Městský soud v Praze (MS) po rozsáhlém důkazním řízení konstatuje: „Žalovaný jediným důkazem neprokázal pravdivost svých tvrzení, jednalo se tedy o nepravdivé tvrzení.“ Podle MS tím došlo ke „zvlášť závažnému zásahu“ do mých osobnostních práv. V rozsudku MS je Zeman odsouzen ke zveřejnění omluvy v MF Dnes, zaplacení finanční satisfakce ve výši 300 000 Kč a uhrazení soudních výloh.

Jaro 2001: po prohře Zeman mění právního zástupce. Jeho novým advokátem se stává JUDr. Jiří Bedrna, muž s rozsáhlými osobními kontakty z justice z dob před listopadem 1989, kdy byl nomenklaturním předsedou Městského soudu v Praze. Bedrna podává odvolání k Vrchnímu soudu v Praze.

6. prosince 2001: Vrchní soud v Praze (VS) ruší rozsudek Městského soudu. Rozhoduje, že se mi Zeman omlouvat nemusí a že jsem mu povinen zaplatit soudní výlohy. Výslovně přitom konstatuje, že „shledává správným závěr soudu prvního stupně o neexistenci smlouvy mezi žalobcem s ČEZem.“ Rozsudek odůvodňuje takto: „I přes správnost závěru o neexistenci smlouvy mezi žalobcem a ČEZem dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný informoval novináře o sdělení generálního ředitele ČEZu Ing. Černého pravdivě...“
Podle názoru VS tedy Zeman jen „pravdivě citoval“ prokázanou lež. Pomiňme, že věcnou podstatu sdělení ředitele ČEZu zcela dezinterpretoval. Podstatné je, že podle VS už jen pouhý odkaz na zdroj informace zbavuje nositele zprávy odpovědnosti za její obsah. Česky řečeno: klidně můžete lhát, ale musíte to mít na koho shodit. VS rozhodl například v rozporu s judikátem Nejvyššího soudu v roku 1980, podle něhož se „zásadně nelze úspěšně bránit proti žalobě na ochranu osobnosti tím, že žalovaný šířil jen ty údaje, které sám slyšel“. VS tím vyslal důležitý signál pro českou veřejnost a média. Pokud by se totiž Zemanův bizarní principu práce s informacemi měl stát obecně uznávanou normou, mohli byste kohokoli bez jakýchkoli důkazů nařknout z čehokoli. U případného soudu byste se pak obhájili, že jste jen „pravdivě citovali“ lež, kterou vám sdělil „neznámý bezdomovec“ nebo třeba „nějaká paní v samoobsluze“.

VS mne tedy znovu očistil ze Zemanova nařčení. Za opovážlivost, že jsem si dovolil se proti němu bránit, mne ale zároveň potrestal zaplacením soudních výloh ve výši 37 375 Kč. Připomíná to název knihy Franze Werfela „Ne vrah, zavražděný je vinen.“
Pod rozsudek je podepsána předsedkyně senátu JUDr. Naděžda Žáková a soudkyně JUDr. Zdenka Ferešová a JUDr. Ludmila Říhová.

Začátek prosince 2001: Rozsudek VS opakovaně kritizují prakticky všechna česká média (viz POZN. 6). Novináři Radko Kubičko (Svobodná Evropa), Ivan Lamper (Respekt), Marek Švehla (Respekt) a Ondřej Neff (Neviditelný pes) vydávají prohlášení, ve kterém jej označují za „skandální“. Píšou: „Máme pocit, že rozsudek je nespravedlivý a že se dotýká nás všech v novinářské profesi“. Pod záštitou Syndikátu novinářů zakládají konto Premiér a vyzývají veřejnost, aby mi pomohla s placením soudních výloh.

Duben 2002: na kontě Premiér se sejde 37 150 Kč, které poslalo celkem asi padesát dárců. Jejich seznam je zde: http://www.blisty.cz/art/10353.html. Radko Kubičko (jeden z organizátorů sbírky na mou podporu) píše o "obraně proti státnímu šikanování".

25. června 2002:Vrchní soud v Praze nařizuje hudebnímu publicistovi Janu Rejžkovi, aby se omluvil Heleně Vondráčkové. Napsal o ní, že „za svůj nynější úspěch zřejmě vděčí kontaktům na mafiány z normalizace.“ Pod rozsudkem je přitom podepsán stejný senát VS, který předtím odmítl, že by se měl Zeman za mnohem jednoznačněji formulované nařčení omlouvat mně. A stejná předsedkyně tohoto senátu JUDr. Naděžda Žáková teď omluvu Vondráčkové obhajuje slovy, že prý se Rejžek „nemůže zbavit odpovědnosti za své výroky.“
Jediný rozdíl mezi oběma causami? V prvním případě chtěl řadový občan omluvu po celebritě, ve druhém chtěla naopak celebrita omlouvu po řadovém občanovi. V prvním případě se celebrita podle názoru VS odpovědnosti za výrok zbavit mohla, ve druhém se naopak občan podle názoru VS odpovědnosti za výrok zbavit nemohl.

27. května 2003: tehdejší předseda Strany Zelených Jan Beránek v rozhovoru pro deník Právo opakuje Zemanovo nařčení, když tvrdí, že jsem „v minulosti psal články na objednávku průmyslových lobby“. U soudu se později hájí právě odkazem na Zemana.

21. května 2003: Nejvyšší soud (NS) zamítá mé dovolání proti rozsudku Vrchního soudu. Zdůvodnění rozsudku je nejasné a ani po několikanásobném pozorném čtení se nelze dobrat jeho podstaty (viz POZN. 7). Pod rozsudkem je podepsán předseda senátu JUDr. Josef Rakovský a soudci JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., a JUDr. Ludvík David, CSc.

11. listopadu 2005: Ústavní soud (ÚS) ve svém nálezu konstatuje, že byla porušena moje základní práva na zachování osobní cti a dobré pověsti garantovaná Listinou základních práv a svobod. Zároveň ruší rozsudek Vrchního i Nejvyššího soudu jako vadné a vrací věc zpátky Vrchnímu soudu.
ÚS v obsáhlém nálezu cituje Starý Zákon a spisovatele Salmana Rushdieho. S odvoláním na tyto autority obecně konstatuje, že pokud je jednou čest pošpiněna neopodstatněným obviněním vyjádřeným veřejně, může tím být oběť poškozena navždy. Pak podle ÚS prohrává nejen sama nařčená osoba, ale i celá společnost, protože volič potřebuje být schopen rozeznat dobro od zla.
Zároveň ÚS konstatuje, že Zemanovým nařčením byla zpochybněna celá komunita novinářů jako profesní skupina. „Vytvoření obrazu zkorumpovaných médií má devastující účinek na vztahy v občanské společnosti…“ píše se v nálezu ÚS. „Difamace jednotlivců představiteli státní moci je a z ní plynoucí dezinformace všech členů společnosti je technikou dobře známou totalitním režimům…“
Kompletní text nálezu Ústavního soudu je dostupný zde: http://www.syndikat-novinaru.cz/index.phtml?id=233

Leden 2007: Šéfredaktor Literárních novin Jakub Patočka mne v jednom ze svých článků označuje za „tuzemským průmyslem placeného a ekologickou krizi zpochybňujícího tajtrlíka“. Jen o několik dnů později městský soud v Brně označuje analogické tvrzení Jana Beránka z deníku Právo (viz květen 2003) za nepravdivé a odsuzuje ho k písemné omluvě a uhrazení soudních výloh (viz POZN. 8).

Jistou pikantérií na závěr je, že jsem se Zemanem soused. Celé dětství jsem totiž prožil v pražském domě Na Výtoni 7, kde o několik pater výš bydlel i on. Z té doby si ho pamatuji jako podivně zamlklého pána, který ve výtahu většinou ani neodpovídal na pozdrav.

POZNÁMKY:

(1): Dodnes si kladu otázku, proč si Zeman vybral právě mé jméno. Politickou novinařinou jsem se totiž nikdy příliš nezabýval a nepatřil jsem mezi elitní novináře z velkých deníků, kteří jsou „vidět“. Možné vysvětlení mi nabídl bývalý generální ředitel ČEZu Milan Černý, se kterým jsem se sešel po vypuknutí aféry, aby mi vysvětlil okolnosti svého výroku o „zrušení smlouvy s Brezinou.“ Někdy v roce 1997 jsem v Reflexu publikoval dvoudílný článek s názvem „Svět podle Zemana“. Shrnul jsem v něm všechny premiérovy bizarní causy, výroky a obvinění (např. dodnes nevysvětlenou causu Bamberg, proslulý kufřík obsahující falešné informace o chystaném státním převratu, nařčení policejního ředitele Hrušky a náměstka Fendrycha, volební aféra s „mafiánskou“ černou rukavicí v Zemanově poštovní schránce atd.). Premiérovo spiklenecké vidění světa jsem se v článku pokusil zasadit do psychologického osobnostního rámce.

Při té příležitosti jsem se také v náznacích zmínil o údajích, týkajících se Zemanova dětství, mládí a také obsahu jeho rozvodového spisu ze 70. let. Nešlo o žádné bulvární hledání špíny – tyto informace z minulosti totiž nabízely celkem konzistentní vysvětlení aktuálního chování tehdejšího předsedy vlády ČR a navíc mi je potvrdila i jeho bývalá manželka Blanka. Z toho, co jsem se dozvěděl, jsem ale zveřejnil jen naprosté zlomky. Šlo totiž o příliš výbušný materiál a některá tvrzení se mi podařilo ověřit jen ze dvou zdrojů, což mi přišlo málo. Milanu Černému se ale Zeman prý měl později pochlubit svým uspokojením, že mým nařčením zabil dvě mouchy jednou ranou. Přinesl důkaz o korupci v českých médiích a zároveň se mi pomstil za článek v Reflexu.

(2): Na podzim 1999 na to navázala známá „aféra Štiřín“. Zemanův poradce Jaroslav Novotný se pokoušel výhružkami donutit ředitele kongresového centra Jiřího Hrubého, aby chybějící důkazy proti Zieleniecovi a zkorumpovaným novinářům prostě „vyrobil.“ Novotný přitom Hrubému prozradil, že výrobu „důkazů“ pro Zemana organizuje generální sekretář ministra Kavana Karel Srba, později odsouzený za korupci a za přípravu vraždy novinářky Sabiny Slonkové.
(3): Všimněte si prosím, že moje nařčení nemá absolutně žádnou souvislost s předchozím nařčením Josefa Zieleniece. Netýká se totiž ministerstva zahraničních věcí, ale ČEZu. V zoufalé důkazní nouzi mne prostě Zeman použil jako klacek ve svém sporu s bývalým ministrem za ODS.

(4): Policie jej později odložila s odůvodněním, že nutným znakem spáchání tohoto trestného činu je úmysl někoho pomluvit.

(5): Městský soud v Praze později na jaře 2001 konstatoval, že Zemanovým veřejným opakováním nařčení v ČT, Radiožurnálu a v Lidovém domě se jejich účinek „znásobil“. Ke stejnému závěru došel na podzim 2005 i Ústavní soud, který jeho opakování nazval „pokračováním zpochybňování cti a dobré pověsti stěžovatele.“

(6): Například Ondřej Neff v Neviditelném psu (7. 12.). psal o „neuvěřitelném případu arogance moci, kdy moc ztělesněná plošem Zemanem dala najevo, že si může dovolit v oboru nactiutrhání doslova všechno, protože jí naše soudnictví nakonec bude zobat z ruky.“ A Karel Steigerwald v MF Dnes (7. 12.). vysvětluje, že od včerejška se klidně smí pomlouvat: „Soudce otevřel pomluvám vrata… Dal návod: mějte pomluvu z neověřeného zdroje a jste nevinný… Společnost, která takový rozsudek bez hlesu spolkne, je ohrožena snětí právnické ledabylosti. Spravedlnost už není nic víc než pouhá hříčka právnických kouzel… Za komunistů byly soudy význačnými producenty absurdních názorů. Například: pomlouvat republiku lze i pravdou – šup trest! Včerejší soud se této tradice symetricky drží: Zeman nemluvil pravdu, proto nepomlouval.“

(7): Na podzim 2005 to Nejvyššímu soudu vytkl i Ústavní soud. Ten ve svém nálezu říká, že „nerozumí zdůvodnění tohoto rozhodnutí, které je sestaveno z citátů soudní judikatury převážně z 80. let minulého století a připomíná spíše postmoderní koláž otevřenou mnohým interpretacím než odůvodnění soudního rozhodnutí ve smyslu posouzení konkrétního případu ve světle ústavních hodnot a principů, vykládaných v kontextu soudobé evropské judikatury k obdobným věcem.“.

(8): Tyto dvě paralelní kauzy zmiňuji jako důkaz dlouhodobých devastujících účinků Zemanova nařčení, které je proti mně rutinně zneužíváno i po osmi letech. Poprvé se ho s gustem chopil hned v červnu 1999 Jakub Patočka, který hned po vypuknutí aféry v Lidových novinách napsal, že jsem „blbej, nebo podplacenej“. Od té doby Zemana průběžně citují moji oponenti, se kterými v českých médiích vedu polemiku o ekologické problematice – kromě Jana Beránka a Jakuba Patočky například i Vladimír Just, Miroslav Šuta a další.