Ještě jednou k Žofínu

Petr Havlík

Po několika letech jsem se zúčastnil jako host kongresu ODS. Neměl jsem přílišná očekávání, ostatně mě v tom utvrdil i návrh jednodenního programu.

Vstřebával jsem atmosféru pódia, jednacího sálu, kuloárů a zprostředkovaně i balkónu novinářské obce. První vjem jsem získal ihned u vchodu, kde jsem při prezentaci zaplatil za pobyt na Žofíně, jako ostatní hosté, 800 Kč. Byla to jenom část sumy, kterou platili delegáti. Musím říci, že jsem pořádal řadu obdobných akcí a mnohých dalších jsem se zúčastnil, ale nikdy jsem nezažil, že by hosté za to, že byli pozváni svému hostiteli platili. Inu, jak zpívá Bob Dylan, časy se mění, jenom si nejsem jist, že k lepšímu.

Pokusím se o několik zobecňujících postřehů. Atmosféru předchozích kongresů ODS, kde byla přeci jenom patrná naděje, že příště bude lépe, teď vystřídala obava z toho, že už bude jenom hůře. To vše bylo zahaleno rouškou marketingového pozlátka. Upřímnost byla nahrazena všudypřítomným pokrytectvím či dokonce farizejstvím. Snahu o dialog nahradilo vydírání a vyhrožování. Z vizionářských stratégů se stali údržbáři, ceremoniáři a požitkáři. Pokud si přál pan předseda ODS, aby toto setkání vyznělo jako demonstrace síly a semknutosti, pak se původní záměr příliš nezdařil. ODS je dnes tvořena různými nesourodými skupinami, které spojuje pouze značka, která, až na vzácné vyjímky většinu z nich bud přímo anebo zprostředkovaně živí. Politika jako taková ztratila obsah a nahradila ji jenom mocenská forma. I já chápu, že politika je uměním možného, ale nemůže být uměním všehomožného. Bylo příjemné minulou sobotu potkávat torza bývalých nadšenců, kteří však svoji pravdu a odvahu projevovali pouze kuloárovým reptáním. Mezi přítomnými byla početně zastoupena posarajevská generace ODS, která byla často katapultována až na vrchol bez vědomí souvislostí. A také bez zjevných osobních zkušeností s formováním základních principů politiky ODS, ale i pravice u nás a koneckonců i pluralitní demokracie založené na soutěži standardních politických stran. Akcent na osobní zodpovědnost a posilování občanských svobod vůči státu není jenom politickou deklarací, ale musí být i výrazem životního postoje. Třetí část delegátů pak tvořili zcela noví lidé, pro které je účast na kongresu ODS významnou událostí v jejich životě. Něco, čím se doma pochlubí. A dokonce ve své nezkušenosti a bohužel i naivitě považují tento průběh jednání za normální, či dokonce správný. Že se program zkrátí na minimum? Že závěrečné usnesení schvaluje jen těsná nadpoloviční většina delegátů? Že hosté nesledují průběh diskuse vůbec? Že přítomní novináři mají zakázáno komunikovat s delegáty? A co na tom. I dříve se přeci na různých úrovních stávalo, že se na vrcholných setkáních účastníci vzájemně poplacávali po ramenou za dobře vykonanou práci, pak si zahořekovali na nepřejícná média a společně zanadávali na příšernou opozici. Na závěr se rychle odhlasovalo v zákulisí předem domluvené usnesení a šlo se to zapít. Aby byl druhý den pověstný klid na práci. Ale i tehdy zpravidla přijížděli delegáti s jasně definovanými mandáty a stanovisky svých místních, oblastních a regionálních sdružení. Na kongresech se pak snažili o jejich naplnění a formulovali své pozice, postoje a názory. Vzpomínám na časy, kdy byla užitečná polemika. Toto slovo v původním významu znamená společné přemýšlení. A to jsem na Žofíně v sobotu 24.11. opravdu neviděl. Nejen, že nebyla poptávka, ale byl dokonce přítomný i viditelný strach ze společného přemýšlení.

Pokud někdo myslí vážně, že má ODS silnou vládu, pak si buď něco nalhává a nebo zcela vědomě lže. Jsou koaliční partneři, zvláště v dnešní kondici, silnými, věrohodnými a ideologicky spřízněnými partnery? Jsou silnými spojenci dva přeběhlíci? ODS za tento podivný kompromis platí nesmírně vysokou cenu již nyní, ale vyšší bude, až ji voliči vystaví závěrečný účet. ODS jako vítěz voleb nemá většinu ani ve vládě, ani v PS, nemá rozhodující vliv na státní finance, nemá svého předsedu parlamentu, nemá rozhodující vliv na obranu země, nad rozdělováním dotačních fondů EU atd. Bylo by přirozené, kdyby koaliční partneři za ústupky ODS v programové a personální oblasti alespoň respektovali prezidentského kandidáta ODS. Opak je pravdou.

Namítnete, že po boji je každý generál. Jistě, ale já jsem před dnešním vývojem varoval již před volbami i těsně po nich. ODS mohla vládnout v jednobarevné menšinové vládě. Mohla se připravit na rychlé předčasné volby, mohla připravit a prosadit změnu volebního systému. Nebo si opravdu myslíme, že nelze v ČR dosáhnout modelu střídání dvou hlavních politických proudů u vlády? Opravdu si ODS tak málo věří, že by její kandidáti neuspěli v soubojích face to face se svými konkurenty ve většinovém volebním systému? A teď namítnete, že nelze jednat s tím Paroubkem. To chápu, ale ČSSD není jenom Paroubek. A až zákonitě opustí pozici předsedy ČSSD (podle mého názoru po prezidentských volbách), pak se procentní rozdíl voličské podpory z dnešních cca 5% zvýší na 10 – 15% v neprospěch ODS. Navíc to bude v čase, kdy veřejnost pocítí nečekaně tvrdé dopady účinnosti poloreformy státních financí a zvláště pak zvýšení cen energií (za úžasných zisků skupiny ČEZ).

Jaký tedy bude další vývoj? Není potřeba být přílišným prognostikem. Dnešní politika vedení ODS a její „silné“ vlády připravuje předpolí pro vládu sjednocené levice, tedy ČSSD, KSČM a možná i s našimi milými zelenými. Koneckonců předseda Bursík už chodí na kluby KSČM nabízet svého prezidentského kandidáta. Kruh se začíná uzavírat. 18. kongres ODS se stal promarněnou příležitostí. ODS v sobě nenašla dost síly k sebereflexi a hledání nových východisek. Zdá se, že špičky ODS zvolily model vládnutí každý den navíc je dobrý a nic víc. Jakoby nevnímali, že i voliči ODS jsou už politikou unaveni, znechuceni a otráveni. V tomto smyslu 18. kongres ODS jejich pocity ani nezmění, ani nezmírní, ale naopak ještě posílí. ODS tím vyslala velmi nebezpečný signál svým voličům. Boj o euroústavu je zapomenut. Pasivita se dokonce prezentuje jako vítězství, boj o radikální ekonomické reformy je zapomenut. Přeci nelze nahněvat Melčáka s Pohankou anebo dokonce Bursíka s Čunkem. Smutný obraz.

Kdyby dnes vznikla na zelené louce pravicová strana manažerského typu, pak by asi nebyla bez šance. Lidé, kteří ze svých daní živí tento stát, tedy i svou politickou reprezentaci, přestávají ODS vnímat jako stranu, která reprezentuje a hájí jejich zájmy. To je ta největší a bohužel asi nenahraditelná ztráta. Donekonečna nelze spoléhat na to, že všichni ostatní jsou ještě horší, že bez ODS by se vrátil bolševismus stalinského typu. Sázet pouze na to, že jsme nejmenším zlem a zároveň nabízet jenom polotovary a vulgarity je zaručená cesta do propadliště dějin, ovšem s katastrofálními důsledky pro tuto zemi.

A na závěr malé doporučení. Minulý týden jsem si přečetl knihu J. Kmenty „Kmotr Mrázek“. Děsivé čtení, které si přesto nenechte ujít.