..to je oč tu běží. Nemám teď na mysli otázku zda být či nebýt v EU, ale fatální výběr mezi šťastnou existencí na straně jedné a když ne přímo zánikem, tak jistě živořením někde na evropském smetišti, na straně druhé. Tento výběr je našemu státu sugerován Evropskou uníí samotnou a nám, jeho občanům, vnucován zdejšími zastánci vstupu do ní. Pokud by to byla pravda, pak by v Evropě bylo nepochybně cosi shnilého. Evropská unie by si totiž mohla jako motto zvolit následující parafrázi slov básníka – „Nevstoupíš-li nezahynu, nevstoupíš-li, zahyneš.“ Nazvala bych to zcela jednoznačně vydíráním.

Pokud bych však přistoupila na tuto argumentaci, je třeba zmínit sice ne často presentovanou, ale přece jen známou pravdu, že nejen my máme být žádostivi Evropské unie, ale že i ona potřebuje nás. Z hlediska geopolitického to vyplývá poměrně jednoznačně.

Musím ale konstatovat, že je-li nám jako jediná možnost existence v budoucí Evropě vnucována EU, pak toto uskupení musím odmítnout z principu práva suverénního státu, jehož existence nesmí záviset na podmínkách, vnucených sebesilnějším molochem. Tím spíše, že i stávající členské státy mnohdy kráčejí pod vlajkou EU s heslem – Není to ideální, nelíbí se nám mnohé, ale jinak to prostě nejde a se stejným povzdechem kráčejí pod vlajku EU státy nové.

Strašáky mohu akceptovat na poli, mezi zelnými hlávkami. Je to hezký žánrový obrázek. Pokud ale kdokoli používá strašáky jako metodu přesvědčovací, degraduje tím naše mozky právě pouze na zmíněné zelné hlávky. K nim pak nepochybně směřuje české, shovívavé bagatelizování hlasů euroskeptiků a líčení reálné selanky, která nás v náručí EU čeká. Dokladem je například úroveň textů pana Komárka v MF Dnes, s postavičkami pana a paní Bruselových , ve srovnání s níž jsou i reklamní slogany typu „Nevaž se, vodvaž se!“, určeny pro cílovou skupinu typu „náročný intelektuál“.

Nebudu se zabývat úrovní agitace pro vstup, ani skutečností, že je to doslova a do písmene opravdu pouze agitace „pro“, nikoli informační kampaň. Už samotný tento fakt by nás ovšem měl varovat.

Neměli bychom proto dopustit, aby zákony EU byly nadřazeny zákonům této republiky. Neměli bychom dopustit, aby bylo vlastně úplně jedno, jaký parlament a vládu si zvolíme, protože náš vývoj bude určovat legislativní a výkonná moc EU.

Příliš krátkou dobu jsme si v novodobé historii naší země vládli a vládneme sami. Mám samozřejmě na mysli vládu věcí našich, vloženou parlamentní demokracií do rukou volených zástupců. Po roce 89 jsme se ještě nenaučili pořádně to, co jsme už od první republiky zapomněli a co nyní odkoukáváme od států „dospělejších“. Stále ještě se učíme, že vláda věcí našich je opravdu v našich rukou a tak stále mnohdy připomíná daleko více horkou bramboru, než pevně svírané otěže.

Proto nechci, aby se tato země zbavovala vlády sama nad sebou, když ji ještě řádně neproměnila. Nezasahujme do tohoto normálního vývoje pokud se nevypořádáme s minulostí tak, abychom vlastní vůlí napravili její chyby. Nezasahujme do něj, pokud si sami nevytvoříme klima, shodné s vyspělými demokraciemi. Považuji za hrozné, čekáme-li od Unie, že vše vyřeší až ona a zbavujeme se tak vlastní svéprávnosti a také odpovědnosti před příštími generacemi.

Mnichovské trauma, stále přetřásané, hrozí opakovat se v podobě daleko horší, kdy ne že o nás bez nás budou rozhodovat jiní, ale že jim sami a dobrovolně rozhodování o konečné podobě naší adolescentní republiky vložíme do rukou. Byla by to pro naši současnou politickou reprezentaci jistě cesta v mnohém pohodlnější, hlavně však alibistická.. Je známo, kam takové cesty vedou.

Jeden nesporný klad by náš momentální vstup do EU jistě měl. Mohla by tu konečně vzniknout ona Občanská společnost, jakou si představují odpůrci politické politiky, protože politické strany by byly v konečném důsledku postaveny na úroveň včelařů a zahrádkářů a v tak malé zemi by bylo vzhledem k našemu postavení v EU dost jedno, kdo by právě vládl. Ale hlas socialistů by jistě byl slyšet nejvíce, ať ve vládě nebo v opozici.

Evropská unie sice hlásá rovnoprávné partnerství států, při zachování jejich suverenity a národního charakteru, ale idea evropanství, jako nového náboženství, tvoří její základní, stavební kameny. Ač je tato idea úřednicky schválena, poráží ji Evropa sama svou tradicí a myšlením.V mnoha případech pak právě násilné potlačování těchto skutečností, dává vyrůstat nacionalizmu

V moderním chápání světa prý už neplatí idea národních států. Přitom stát nejsilnější, vůči kterému se chce Evropská unie vymezit, vyvrací tuto tezi více než polopaticky a prakticky denně a zkuste Američanům, byť svátým ze všech konců světa říci, že nejsou národ.

I proto nebude občan EU nikdy pendant Američana, jak se nám snaží vnutit idea Bruselu. Nikdy nebude stát s rukou na srdci při evropské hymně a nikdy nebude v prvé řadě přísahat na modrou, hvězdnatou vlajku. Také tam ne každý bude mít hvězdu svoji. Což je sice maličkost, ale symbolická.

Občan EU bude vždy nejprve Erancouzem, Němcem, Britem atd. a to pro ni může mít v určitých souvislostech tradičně fatální, evropské důsledky. Za Velkou louží, pod hvězdami a pruhy, je však občan, ať z kteréhokoli státu, především Američanem.

Už proto by neměla mít Evropa podobu plovoucího superkorábu, vymezujícího se proti USA vytvořením potěmkinovského pendantu. Měla by si udržet charakter skupiny pohyblivých a akceschopných lodí, jejichž kapitáni jsou schopni se domluvit na základě společně sdílených, tradičních hodnot, které platí i za Atlantikem.

Ono totiž takové superlodi trvá po otočení kormidla nekonečně dlouho, než změní směr. A zkušenost Titaniku je výmluvná.

Dušica Zimová

13.dubna 2003

Dušica Zimová