Tomáš Sedláček ve svém článku Intelektuální stop-stav aneb Ekonomické retro (HN 19.2.2009) nakousl velmi kontroverzní téma matematické a tzv. "kecací" ekonomie. V zrcadle současných fatálních ekonomických událostí je totiž otázka selhání současného ekonomického mainstreamu posedlého ekonometrickými modely doslova do očí bijící. V závěru pak navrhuje návrat ke kořenům, a to pro začátek alespoň ke Keynesovi. Opravdu ale zrovna ke Keynesovi?
Pokud chceme jít opravdu ke skutečným základům sporu o to, až jak dalece lze využívat empiricko-kvantitativní modely pro popis společenské reality a k formulování základních ekonomických principů, musíme se vrátit mnohem více dozadu. V ekonomické teorii je asi nejznámější spor o metodu – tzv. methodenstreit – mezi rakouskou a německou historickou školou z konce 19. století. Základní otázkou bylo, zda vůbec lze vymezit nějaké obecné zákonitosti společenského jednání bez ohledu na historickou zkušenost, která je neopakovatelná. Právě další vývoj této debaty byl naprosto zásadní pro celou metodologii ekonomie jako takové. Je možné neomezeně používat metody pro zkoumání přírodních věd k popisu společenských jevů? Lze nějaké hypotézy o společenských fenoménech testovat v nějaké "společenské laboratoři" jako přírodní fenomény pomocí matematicko-statistických metod? Lze lidi s volní schopností modelovat stejně jako atomy a molekuly? Velké množství současných ekonomů říká, že s jistými omezeními ano. V čem je ale potíž?
Královna všech věd – matematika – byla po staletí používána k tomu, aby lidem sloužila a udělala z nich racionální pány přírody. Jak se ale říká: nejlepší sluha je zároveň nejhorší pán, pokud dojde ke zneužití.
Kde to začalo? Paradoxně právě hlavně u Keynese. On a jeho ideoví následovníci začali s tím, že se přirozené a spontánně vytvořené systémy individuálních ekonomických vztahů uměle separovaly do rozličných agregátů, které se daly popsat matematickými symboly a rovnicemi. Ekonomové neodolali pokušení a začali s teď už "nelidskými" agregáty manipulovat za účelem jejich "efektivní optimalizace" pro jejich vyšší agregátní výkonnost. Z ekonometrických modelů se ale naprosto vytratily kvalitativní aspekty individuálního rozhodování a lidské přirozenosti. Keynes například úmyslně separoval úspory, spotřebu a investice od jejich přirozených pojících mechanismů a generace ekonomů po něm vytvořily takové modely, které měly sloužit politikům k ospravedlnění agregátní manipulace se shlukem "nevědomých" čísel, a to bez ohledu na jejich individuální hodnoty a preference. V duchu Keynesova hesla – v dlouhém období jsme všichni mrtví – se lidé začali stávat rukojmím krátkodobého politického populismu za účelem usměrňování onoho živočišného - opět jeho slovy - "animal spirit".
Keynesiánství a utilitaristický právní pozitivismus naprosto zničily nejlepší tradici anglosaské klasické politické ekonomie a přirozenoprávního vnímání civilizačních hodnot, postavené na pevných základech individuální lidské přirozenosti a odpovědnosti. Centrální političtí manipulátoři a sociální inženýři se pokusili ošálit lidskou přirozenost, sklon k riziku a principy dlouhodobě udržitelné tvorby bohatství.
V kolébce civilizační prosperity došlo k fatální nerovnováze mezi uměle manipulovanou spotřebou a úsporami, která v nejvyspělejší ekonomice mohla bohužel bobtnat až příliš dlouho. Výsledkem manipulace s cenou peněz, systémového morálního hazardu a pseudosociální "bytové politiky" je bezprecedentní insolvence velké části finančního sektoru.
Drsný pád dolů se "léčí" stejnými manipulacemi, které onen pád způsobily. Dochází k socializaci ztrát po předchozí privatizaci zisků a k systémovému přerozdělování od zodpovědných k nezodpovědným ve jménu záchrany systému.
Doufejme, že to všechno nakonec přežijeme. Zároveň ale věřme, že se jednou naše civilizace vrátí k osvědčeným zásadám spravedlnosti a harmonie, matematika zůstane navždy jen dobrým sluhou a v dlouhém období budeme my, naši potomci a nesmrtelné principy navždy živi.
