Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Starý a nový komunismus

Ondřej Šlechta

51PRO

Do omrzení se opakující pokusy senátorského tandemu Štětina & Mejstřík a spol. o zákaz komunistické strany nazývám nicneříkajícím fangličkářským antikomunismem. Proč? Mnozí antikomunisté jsou posedlí fetišismem symbolů a historických odkazů, zatímco podstata problému jim uniká. Komunisté přes svou nutnou plamennou rétoriku ve skutečnosti každý takový pokus o zákaz vítají a jeho horlivé zastánce mají (nutno dodat, že často právem) kašpary.

Je s podivem, kolik lidí dnes spatřuje v hnutích, zaštiťujících se symbolikou, evokující dobu tyranií a masových vražd, hlavní nebezpečí pro demokracii, zatímco na druhé straně jsou naprosto neteční vůči sociálním inženýrům a novodobým totalitářům nejhrubšího zrna, kteří žádné vlajky nevyvěšují. To jsme opravdu tak slepí, že nám stačí zákaz historického symbolu a postavení politické strany mimo zákon? Myslíme si, že se problém vyřeší, když něco necháme zmizet z obzoru? Mnozí zřejmě ano.

Fetišismus symboliky

To, že mladí komunisté pravidelně pochodují a prapory největších zločinců minulosti, že se na protiradarové demonstraci objeví s podobiznami Che Guevary nebo Mao Centunga, či že vrcholní komunističtí představitelé zlehčují zločiny svých předchůdců a na svých srazech zpívají Internacionálu, to všechno nás může pobuřovat a dohánět k zlosti. Je ale na místě ptát se, zda není naopak toto evidentní komunistické zesměšňování sebe sama v zájmu nás všech, kdo s komunistickou myšlenkou nesouhlasíme.

Kdo soudný dnes ještě věří, že to Stalin myslel s Československem dobře, koho zajímají bláboly o třídním boji a kdo by přistoupil na tezi, že srovnání mezi nacistickými koncentračními tábory a gulagy je historický nonsens? Starý komunismus je mrtev a staro-komunisté jsou za každý zájem o svou strnulou ideologii rádi – fangličkářský antikomunismus jim slouží pro odvozování vlastní legitimity. Jsou protestní stranou a jako takoví se vymezují vůči současnému liberálně-demokratickému systému. Ten má jistě svých much dost a zasluhuje kritiku, byť léčení jeho chyb komunismem by bylo vyháněním čerta všemi démony světa.

To si ovšem nikdy neuvědomí určitá část obyvatelstva, která z nějakého důvodu proti současnému systému bude vždy a která latentně jako spící buňky čeká, aby se v příhodný čas stala destrukcí systému. Chceme těmto lidem dát do rukou argumenty zákazem komunistické strany? Role otloukánka je vždy vděčná a umí být i počátkem velkých problémů. Starý komunismus dnes nebezpečím není. Tím je spíše komunismus nový, reprezentovaný (ale ne nutně) někdejšími exponenty režimu ve správních radách rozhlasu a televizí, bojovníky za demokracii a euro-rovnost a sociálními konstruktéry s jejich šílenými nápady zákazů pohlavků, kvótami v zaměstnání, nebo affirmativními akcemi.

Pestrý (euro)komunismus

Ideologie sovětského komunismu, která 40 let udávala tón satelitním zemím, vyšla z módy. Sovětský svaz se rozpadl. Čína, v současnosti jediná „komunistická“ mocnost, měla být dle bolševických pouček dnes v konečném stádiu komunistického rovnostářského ráje a rozdělovat každému podle jeho potřeb. Místo toho je dnes bezmála ztělesněním bezohledného ricardiánského kapitalismu, tedy toho nejhoršího, co kdy kapitalistické myšlení přineslo a ideologicky představuje myšlenkově sterilní autokracii. Castrova Kuby, krutě pronásledující odpůrce režimu, a nakonec jediný stát, kde se místní vládní garnitura drží komunistických myšlenek, Severní Korea, je odoperovaným slepým střevem světa. Občas si na ní někdo s lehkou bolestí vzpomene.

Když se dnes rozhlédneme okolo sebe, vidíme jen trosky někdejších panství, která měla být komunistickým koncem dějin. Totalitní myšlení však nezmizelo. Naopak. Dnes opět můžeme sledovat vracející se chiméru, které sice chybí komsomolská forma, čapka rudoarmějce a rudá knížka, ale kde obsah zůstává stejný. Opět jsou zde tací, kteří chtějí naše životy organizovat dle své ideální utopické vize. Nová chiméra je na první pohled stěží rozeznatelná, ale o to více nebezpečná.

Nový komunismus dnes spočívá zejména na následujících paradigmatech:

- antidiskriminační aktivismus; dnes nestačí zrovnoprávnění dříve diskriminovaných, ani například politická rovnost mezi pohlavími, či dokonce hlídání a monitorování jakýchkoli podezřelých „diskriminačních“ projevů (jejichž výklad je sám o sobě velmi vágní). Antidiskriminační aktivisté dnes touží mezilidské vztahy co nejvíce sešněrovat, a podřídit nejen státní, ale i soukromý sektor dogmatu nové morálky. Vraždící a fetující děti zřejmě nejsou takový problém, jako „sexuální diskriminace“. Že antidiskriminační aktivismus může vést až ke ztrátě soudnosti, nejlépe potvrzuje jedna z nových směrnic EK (za kterou stojí Vladimír Špidla), která dramaticky rozšiřuje oblast „sexuálního obtěžování“ i na neveřejné prostory a umožňuje tak za obtěžování považovat svádění na diskotéce, milostnou poezii a vůbec veškeré ztvárnění milostného aktu mezi mužem a ženou.

- gender na každém kroku; dnešní radikální gender aktivistky a aktivisté (!) převrátili na ruby původní myšlenku zrovnoprávnění pohlaví. Osobně na rozdíl od mnoha konzervativců nevnímám historické feministické hnutí a priori jako špatné, avšak jeho aktuální směr, považující pohlaví za „sociální konstrukt“, původní myšlenku feministického hnutí paradoxně neguje. Tato představa je ovšem stejně škodlivá jako sexismus a padá do vlastní léčky: feminizuje společnost, zatímco ženy zbavuje vlastní ženskosti.

- utopie multikulturalismu a pozitivní diskriminace; ti, kdo dnes usilují o „multikulturní Evropu“, dělají ve skutečnosti vše proto, aby ji učinili těžce monokulturní a navždy tak odebrali tomuto slovu původní pozitivní význam. Dnes jsme svědky neomezeného přílivu nelegálních imigrantů z třetího světa, bezradnosti nad přistěhovaleckou kriminalitou a mnohdy také považování patriotismu evropských národů za zpátečnický přežitek ve prospěch posilování pozic radikálních skupin neevropských etnik. Multikulturní utopie může vyústit pouze dvojím způsobem: dramatickým etnickým konfliktem a „balkanizací“ Evropy.

- politická korektnost; pomlouvačná kampaň a kydání hnoje „fašismu“ a „extremismu“, nebo „skrytého rasismu“ na každého, kdo se svými názory vybočí z řady a zpochybní nějakou z výše zmíněných (ale i mnohých dalších) manter, snaha eticky odsoudit kritické myšlení, které v očích těchto novodobých moralizátorů páchne peklem, či směřuje k „netoleranci“. O svém by mohl vyprávět biolog Watson, ale stejně tak například Liana Janáčková, Petr Paulczynski, ale i Václav Klaus, nebo iniciátoři petice D.O.S.T.

Trissotin, Tartuffe a Torquemada

Postavy z Moliérova díla, stejně tak jako nechvalně proslulý španělský inkvizitor, by se dost dobře mohly namísto svrženého Maa, Lenina a Che Guevary, stát neformálními osobnostmi a modlami „nového komunismu“. Každý z nich vzorově ztělesňuje některé vlastnosti a principy všech inženýrů lidských duší, toužících do budoucna naše životy svázat svými skvělými teoriemi a nápady.

Trissotin je básník, který má plná ústa idealismu, ale ve skutečnosti ryze praktické cíle. Ke komu jinému přirovnat přebujelou bruselskou byrokracii a všechny vládní odbory, ale také nadace, občanská sdružení a spolky, usilující o „rovnou společnost“, které jejich politika především velmi dobře živí z našich daní?

V kom jiném, než v Tartuffovi, známém to pokrytci a svatouškovi, vidět „multikultůry“, tedy všechny ty, kdo nás vodili za nos abstraktními představami o „otevřeném“ a „pestrém“ světě, zatímco docílili jen vzájemného odcizení, ghettizace a nezvladatelné kriminality. Nesvalují náhodou mnozí dnes vinu, na „stát“, „špatně pojatou integraci“, popřípadě „rasismus bílé majority“?

A konečně Torquemada může být dobrým ztělesněním novodobých inkvizitorů a strážců čistoty myšlení, manipulátorů veřejného mínění a zastánců ryze demokratické teze „žádná svoboda pro nepřátele svobody“.

Kdo je nový komunista

Novodobý komunismus, chceme-li „nová totalita“, není totalitou, vraždící své odpůrce, jedná se spíše o postupné upevňování v principech totalitního systému za použití měkkých prostředků. Novodobí totalitáři kalkulují s otupělostí a materiálním dostatkem davu. Postupně a pomalu utahují smyčku kolem těla, kterému vlastně nic nechybí, snad až na tu duši a špetku kritického myšlení. Dnes sice slýcháme o tom, jak žijeme v historicky nejsvobodnějším světě, ale zkusme zapřemýšlet, kolik dnes nominálně svobodných věcí je svázáno všemožnými „ale“, nebo tzv. „antidiskriminační legislativou“, jistě jich nebude málo.
Starého komunistu lze dost dobře identifikovat, nového již nikoli. Je to však on, před kým bychom se dnes měli mít především na pozoru. Nikoli mladý a naivní komsomolec v šátku s Che Guevarou, ale sociální inženýři jako Vladimír Špidla, Torquemadové v podobě Rady Českého rozhlasu, kterou vůbec netrápí její anglického jazyka neznalí analytici a skutečná orientace taneční kapely Primal Scream, zpívající píseň „Swastika eyes“, ale která si zkrátka usmyslela, že si posvítí na alternativní Rádio Wave kvůli vysílání „fašizujících songů“ a naivní nadšenci „otevřené společnosti“ z Helsinského výboru a Multikulturního centra Praha by nás měli trápit.

Čelit bychom jim však měli nikoli zákazy, ale neustálým upozorňováním na vnitřní rozpornost jejich dogmat a nepřistoupením na jejich hru vytváření umělých protikladů (multikulturalismus vs. rasismus; gender emancipace vs. sexismus; politická korektnost vs. rasismus a fašismus).



Ondřej Šlechta
Autor je šéfredaktor stránek www.eportal.cz
Osobní stránky
 
  Přístupy: 202 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA