Nelegendy o malých inkvizitorech

Josef František Mlejnek

Pražská holešovická tržnice se nachází na místě proslulých holešovických jatek, která dnes už připomínají Schnirchovi masivní býci u vjezdu. Když jsem zde před rovnými dvaceti lety hledal koncem dubna 1983 "pana stavitele" Pavla Vašíčka, vládl tam strašlivý chaos, protože jatka zrovna předělávali na tržnici. Hromady sutě, kde se mezi vybouraným zdivem povalovaly vyhozené psací stroje, tuny všelijak barevných kovů a také krásné americké psací stoly, které by se dnes vyvažovaly zlatem. "V chladírně potřebují mazače. Dělá se v sobotu i v neděli, noční služby, jede tam nepřetržitý provoz," nijak mi nemazal med kolem úst Pavel. Ale přímo jsem se k tomu místu upnul, nakonec třeba nebudu uštván estébáky jako parazit neboli "příživa".

Korektní úřednictvo, pro které bylo přijetí nového dělníka zcela rutinní záležitostí, pracovní smlouva bez problémů, od prvního května - svátek pracujících mohu tedy oslavit s pracujícími, nastoupit mám hned po něm, ve středu. Zařízení chladírny pocházelo zčásti ještě z Rakousko-Uherska, strojový park byl inovován někdy v padesátých letech. Protože šlo o zařízení čpavkové, bylo bezpodmínečně nutné, aby je obsluhovali minimálně dva lidé. Kvalifikovaný strojník, který musel mít průmyslovku a projít školením, dostával asi o dvě koruny vyšší hodinovou sazbu než jeho nekvalifikovaný pomocník mazač. Mazač vypouštěl olej z odstavených strojů a doléval olej nový, zatímco strojník průběžně zapisoval kontrolní data. Občas bylo nutné osekávat led a kontrolovat ventily v jednotlivých halách. Těch bylo kolem dvaceti, nacházely se v podzemí a měl jsem z nich tísnivý pocit. Sem tam nějaká ta pohozená dobytčí lebka svědčila o jejich původní funkci, ale nyní se tu mělo chladit ovoce. Tuny jablk, meruněk, zelenina, kompoty. Zlí duchové těchto míst museli bud přejít na vegetariánskou stravu, nebo se odtud vytratit. Zcela však nezmizeli. Včetně parťáka Aloise Vondráčka, který mne do chladírenských tajemstev zasvěcoval, nás bylo osm.

Pracovalo se dvanáct hodin, v šest ráno a v šest večer jsme se střídali. Jeden týden byl dlouhý s pěti pracovními dny, zato v druhém týdnu to byly jenom dva dny! S důmyslnějším systémem služeb jsem se nesetkal - vždyť o tzv. dlouhém víkendu jsme končili ve čtvrtek večer a nastupovali až v pondělí na noční! O nočních službách se dalo spát, byly-li spuštěny stroje, musel člověk nejlépe sluchem sledovat, jsou-li dobře namazané, v opačném případě začaly "klepat" a bylo nutné za chodu oleje přilévat. - Tenhle víkend máme spolu noční, tak se připrav, bude to pracovně hodně náročné, pravil s potměšilým úsměvem parťák. Což o to, náročné to bylo, protože přepaloval hrubý destilát z loňských meruněk - prodat se prý už nedaly, a on jich koupil celý náklaďák! Měl všechny potřebné přístroje, nebyla to žádná lavorovice s nepříjemným "ocasem". Dostal jsem za spolupráci dvě lahve. Mistrovské dílo: flašku stačilo jen otevřít a hned se z ní linula omamná zjemnělá vůně meruněk. Jak jsem už řekl, bourala se stará jatka a moji kolegové přicházeli na různé způsoby, jak si zkrášlovat pracoviště. Obrovskou hliníkovou vanu, v níž se dříve škvařilo sádlo, si nechali jeřábem dopravit na střechu chladírny - měli jsme po celé léto skvělý sluncem prohřívaný bazén. Vondráček také obchodoval s americkými psacími stoly, které by se jinak zničily - měl jich poschovávaných na dvacet. O sobotních a nedělních službách přicházeli různí kunčafti a byla-li příznivá konstelace na vrátnici, hned si stoly odváželi. Pomáhal jsem je nakládat. Když se už zásoba tenčila, říkám: šéfe, taky bych si jeden stůl koupil, šlo by to? neřekl nic, mračil se. - Nešlo by to? Co by nešlo, šlo by to. Ale tobě ho přece nebudu prodávat! - Ne, koupím ho. - Sereš mě, vole, vrtěl vztekle hlavou, tobě ho můžu prodat tak nejvejš za pětikilo! Prodělal na mně několik tisíc. (Sedím teď u dnes už památného stolu a píšu své pod-paměti.) Blížil se konec měsíce - i zde jsem byl ve zkušební době. Odtud že bych měl zase odejít?

Ráno při střídání stráží káva a zprávy na Hlase Ameriky, jehož znělka často vítala úředníky, kteří přicházeli pro papíry a s novými úkoly a kteří dělali, že nic neslyší. Svěřil jsem se Vondráčkovi se svým problémem - fízlové mi budou určitě chtít tohle zaměstnání překazit. - To je jednoduchý, poslední dvě služby ti vyměním s Ivanem Hamkou, tomu to je jedno, a ty se někde zašij. Když jsem přicházel začátkem června na noční, byl jsem smířen s tím, že budu zase vyhozen, nějaký fígl by se určitě našel, jak se mne zbavit. - Hledal mne tu někdo? - Klid, žádný komplikace, šéf na to. V Praze asi měli estébáci jiné věci na starosti a konexe těch brodských nejspíš nesahaly tak daleko. Možná si také řekli: Mazač? Může být něco horšího? Kdoví, s čím vším se tam maže! A dali mi pokoj. Navíc se objevil další nový mazač: Miroslav Koryčan, zvaný Korýš. V šedesátých letech výtvarník, přední představitel pop-artu, potom léta těžký opilec. Psal experimentální poezii a krkolomná verbální dramata. Když jsem ta lepší přinesl Sergejovi k posouzení, řekl, že to je takové to z ničeho nic a že je možné si dle libosti domýšlet nějakou moudrost k verbálním shlukům. Korýšovi to dal i písemně. Mirek měl dlouhé bílé vlasy a vousy, chodil mondénně nahrbený jako guru – trochu při své vyšší postavě připomínal režiséra Zdeňka Podskalského. Jednou v sobotu přišel do práce dost opilý a umanul si, že bude tvořit. Měl nakoupené barvy, našel si na smetišti asi čtyři kovové pláty, na které maloval. Naneštěstí jednoho z úředníků nenapadlo nic lepšího než přijít chladírnu zkontrolovat. S Vondráčkem jsme tam byli v souladu s rozpisem, Korýš byl navíc. – Pane Koryčane, co tu děláte, vy tu vůbec nemáte být! – Nevotravuj, kreténe, nevidíš, že mám práci? Já když tvořím, tak jsem demiurg, a ty táhni, nebo vo tebe přerazím tuhle tyč! Byrokrat vymázl, ale v pondělí měl Korýš na stole hodinovou výpověď. Docela mě mrzelo, když jsem po letech zjistil, že je Korýš v Cibulkových seznamech.

Byl jsem mezi přáteli, vesměs topiči, bílá vrána z chladírny. Chladírna vydělávala tehdejší tržnici miliony a já měl jako nekvalifikovaná pracovní síla téměř jednou takový plat jako můj přítel a kolega ze studií, který strčil hlavu do učitelského chomoutu. Takové byly paradoxy Husákova normalizačního režimu. Kdo mne za to odškodní? Postupně jsem si po různých důmyslných skrýších vybudoval v tržnici celou svou samizdatovou agendu. Ve dne bylo dost času na čtení i studium a občas se dalo i popít - pro pivo jsme chodili se čtyřlitrovkami od okurek do hospody U vrtule. A v noci nebylo slyšet klapání psacího stroje, protože ho překrýval hluk neklepajících dobře namazaných chladírenských strojů. No, až taková idyla to zase nebyla, ale s různými dramatickými peripetiemi mi toto nové zaměstnání vydrželo přesně na den šest let. Končil jsem tu k prvnímu květnu roku 1989, abych si v nemocnici Pod Petřínem stihl vyzkoušet i topení u koksu. Těch šest let, to byly skutečně mé "pražské univerzity“, maji pražskije univerzitěty.

Josef Mlejnek