Světem obchází strašidlo protekcionismu. Všichni soudní a ekonomicky fundovaní lidé vědí, co strašlivého by to znamenalo. Tvrdě protekcionistické zemědělské dotace exportu do třetích zemích jsou přitom stálou realitou v rámci Společné zemědělské politiky EU. Jakkoliv je většina lidí srozuměna s tím, že jde o jeden z největších hříchů celého západního světa, nikomu se nechce sekat do živého. Málokoho zrovna dnes zajímá, že hlavně díky tomu má například většina současných afrických dětí stále větší pravděpodobnost, že na tom bude podobně jako jejich rodiče a prarodiče. V současných velmi těžkých hodpodářských časech by navíc mohlo dojít i k tomu, že se jejich, ale i naše situace může v blízké budoucnosti prudce zhoršit. Proč?
V červnu 1930 se stalo něco, co se nikdy nemělo stát. Právě rok po prasknutí akciové bubliny na Wall Steetu prezident Hoover podepsal tzv. Smoot-Hawley Tariff Act. Ten zvýšil cla na více jak dvacet tisíc položek do na tu dobu rekordních výšin. Nepomohla ani petice 1028 zděšených ekonomů. Důsledky byly naprosto devastační a neseme je historicky dodnes. Spustila se celosvětová vlna odvetných protekcionistických opatření v té nejhorší možné době. Mezinárodní obchodní výměna se prudce propadla a zasadila další smrtelnou ránu těžce zkoušenému americkému a potažmo světovému hospodářství.
A co hůře. Během třicátých let došlo snad k nejhorší vlně ekonomického nacionalismu. Vytvářely se jednotlivé bloky a vedly se obchodní války. Výroky o bojkotu cizáckého zboží se staly normou. Tehdejší exportně zaměřené Československo na to doplatilo vysoce bolestivě. Dalším stupněm byla postupná transformace v ideologický nacionalismus, který prudce rostl na popularitě. Svět nemilosrdně spěl k tomu, aby si to rozdal i jinak, než vzájemným protekcionismem.
Amerika ale neměla dost. Další "zachránce" Roosvelt naordinoval hospodářství "léčbu" pomocí nucených kartelizací a megalomanských veřejných prací. Vládní představitelé se ve své době ani netajili tím, že velkým vzorem pro tehdejší zákony byly pionýrské metody v rámci Mussoliniho korporativistické hospodářské politiky. Někdy toho ale bylo moc i na americký Nejvyšší soud. Ten v květnu 1935 naštěstí prohlásil za protiústavní jednu z nejšílenějších částí New Dealu – tzv. NIRA – socialisticky plánovací Národního program na obnovu průmyslu.Velká deprese se stala realitou. A ta generace, která aktivně prožila obě světové války a k tomu ještě krizovou dekádu, se mohla právem nazývat za ztracenou.
V čele součastné těžce zkroušené, ale stále jediné supervelmoci, stanul muž naděje a někdejší "africké dítě" Barack Obama. On velmi dobře ví, v jakých podmínkách jeho vzdálení příbuzní žíjí. Stane se ale díky tomu nadějí i pro budoucnost afrických děti? Ta totiž není závislá na výši rozvojové pomoci, která se téměř nedostane k těm nejpotřebnějším během své byrokraticko-korupční cesty. Je životně závislá na tom, aby došlo k definitivnímu Waterloo pro západní protekcionismus a Společnou zemědělskou politiku.
Jakékoliv hospodářské potíže jsou vždy semeništěm tvrdého boje zájmových skupin o státní pomoc a také o protekcionismus. Pro Obamu to bude fatální oříšek. Uvidíme zdali vyhraje jeho "africké svědomí", anebo podlehne tlaku partikulárních zájmů odkazujíc se na demokratický předvolební populismus. Je jasné, že tlak průmyslníků a farmářů požadujíc ochranu a záchranu bude v Americe i Evropě narůstat.
V našich exportně závislých Čechách můžeme dělat jediné. Tvrdě proti protekcionistickému populismu mezinárodně vystupovat a tak trochu se modlit. Pokud by totiž nedej bože došlo k něčemu takovému jako ve třicátých letech, pak by se možná fronty na rybí polévku mohly stát nejenom vánoční tradicí.
