S tím, jak se vyrojily informace o přípravě již druhého úsporného balíčku ministra financí Janoty, opět se politici všech zabarvení začali předhánět v tom, co pro ně bude schůdné, a co rozhodně nikoliv.
Mluví se hlavně o nutnosti škrtů v povinných sociálních výdajích. A už rovnou se říká, že bez rozsáhlé změny zákonů půjde škrtat jen velmi těžko, a měla by se tak znovu otevřít debata o větší progresi zdanění. Po rozsáhlém zvyšování daní z prvního balíčku tak možná čeká občany další hřebík do rakve jejich ekonomické svobody. Uprostřed globální ekonomické krize se dělá to nejhorší možné. Na úkor nezbytných radikálních úspor opět posiluje populismus ve prospěch udržení pseudosociálního státu a udržení vlivu zájmových skupin, či spíše nasátých pijavic.
Již v 19. století o tom psal slavný francouzský ekonom Frédéric Bastiat v slavném citátu, že stát se stává velkou společenskou fikcí, prostřednictvím níž se každý pokouší žít na úkor ostatních. Varoval před iluzí a pravou tváří socialismu dlouho předtím, než si svět zažil experiment těch největších možných kolektivistických zrůdností. Dobře věděl, kde číhá největší nebezpečí pro ekonomický a společenský rozvoj celé západní civilizace, a historie jen potvrzuje tuto krutou pravdu. Právo sešlo na scestí. Přestává plnit svůj základní účel, tedy ochraňovat jednotlivce a jeho individuální práva před zloduchy, ale také hlavně před zvůlí většiny a zájmových skupin. Naopak se stalo vulgárně utilitaristickým nástrojem všeho schopných politiků a lobbistických skupin.
Růst nacionalismu, socialismu a sociálního státu šel ruku v ruce s posílením dogmatismu právního pozitivismu. Tedy principu, že správné může být cokoliv zákonného a i z morálního zla se může legálně stát „dobro“. Následně se rasistické, vyvlastňovací, přerozdělovací a protekcionistické zákony staly hrůznou realitou. Etika svobody a individuálních ctností se přetransformovala v „etiku“ kolektivistické demagogie a parazitismu. Socialistický populismus přetvořil nezávislé jedince v závislé loutky bezzásadových politiků. Zničilo se povědomí o přirozené lidské solidaritě a lidé se stali celoživotním rukojmím socialistického pokrytectví. Úspěch se pomalu měří tím, jak moc je kdo šikovný a dokáže vysávat z eráru.
Je absurdní tvrdit, že škrty jsou zlo a hrozí snad likvidace posledních výdobytků „sociálního“ státu. Vyspělost západního světa byla podmíněna tvrdou realitou industriálního pokroku. Produktivita a bohatství se netvoří přerozdělováním, uplácením voličů a lhaním o možnosti něco mít „zadarmo“. Je těžké pochopit, že populistický sociální stát škodí právě nejvíce těm, kdo potřebují skutečnou autentickou solidaritu od těch nejproduktivnějších. Díky systémovému zneužívání na ně zbývá naopak méně. Osobní a rodinná odpovědnost se vytrácí a nejpotřebnější se stávají oběťmi neosobního byrokratického aparátu. Ničí to lidské motivace, vede to k rizikovějšímu chování a krátkozrakému životu „pro tento den“. Bludný kruh sociální závislosti se v době krize stává ještě bludnějším a dále útočí na lidskou integritu.
Naše země si nemůže dovolit ještě nějakou dobu žít z rozsáhlé akumulace kapitálu jako v nejvyspělejších zemích. Porovnávání jejich daňových sazeb s českými je naprosto absurdní. České deficity státních rozpočtů jsou dlouhodobě katastrofální a míra tolerance zahraničních investorů je přece jen nastavena jinde.
Zvyšování daňové zátěže nejproduktivnějších lidí v kombinaci s udržováním asociálního zneužívání v rámci pseudosociálního státu a výhod pro zájmové skupiny je naprosto smrtící. Sníží se ještě více motivace těch, kdo tuto zemi drží nad vodou, a zhorší se dlouhodobá perspektiva pro všechny – ať už „obyčejné“ či „neobyčejné“.
