Volyňští Češi ze secondhandu a recept na pirohy

Josef Mlejnek

Román současné české spisovatelky Edy Kriseové (1940) Kočičí životy, který vydalo pražské nakladatelství Hynek, má ambici přiblížit čtenářům život a nelehký úděl několika generací volyňských Čechů, kteří v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století přicházeli osidlovat část západní Ukrajiny.

Bohužel však nejde o historický román v pravém smyslu nebo dokonce o symfonickou literární epopej na způsob Pasternakova Doktora Živaga, v níž by osobní osudy hlavních postav vzájemně prolínaly nebo se tříštily na dynamickém pozadí tzv. velkých dějin. Ty jsou v knize Kočičí životy s mnoha rušivými nepřesnostmi pouze převyprávěny z druhé ruky, a nejhůře snad dopadají pokusy o jejich zpodobení prostřednictvím efektní obrazné zkratky: "Zanedlouho vyjde planeta Mars jako krvavá Jitřenka (!) a stará matka francouzská revoluce porodí první ze svých dětí. Druhé už se také chystá." Tím prvním asi měla být "buržoazní" únorová revoluce a tou druhou nepochybně ta bolševická velká říjnová. Před tím údajně vládla na Volyni idyla - autorka si patrně po svém vyložila výrok jedné z Gogolových postav, že Bůh je vysoko a car daleko. Tvrdí, že guberniální úřady na Volyni "nekladly odpor náboženství ani pověrám a jediné, co vyžadovaly..., byl dohled nad věrností Nejjasnějšímu caru." (Ten byl pravoslavný asi jen tak pro dekorum.) "Zákony se přizpůsobovaly životu a ne život jim." (Obzvláště zákony protižidovské.) "Všechno má na Volyni svůj přirozený řád, běh věcí ještě určuje příroda." (strana 30). Snad by šlo od zkreslených reálií odhlédnout nebo na ně zapomenout, kdyby nás autorka dokázala strhnout k participaci na osudech svých postav. Román Kočičí životy se však většinou pohybuje v pokleslých polohách, které známe už z jejích předchozích próz. Co také může z nejpovrchnějšího vmyšlování se a vciťování - odhlédneme-li od perel typu "poutala ji železná pouta lásky" - vzejít jiného než jakási červená knihovna, která se tváří, že je pro horních deset tisíc. Aňa, vnučka původního českého kolonisty Jana Sládka, si na sobě vybojovává vítězný vnitřní boj: "Hlas v ní pořád opakoval: Láska, nebo smrt. Když ne smrt, tedy láska. Podívala se na sebe a rozhodla se pro lásku a život." Hned na to mudruje: "Vrchol života je ve ztrátě sebe sama, v dávání, a ona dávala hned dvakrát." (strana 82). „Tělo těhotné Ani "bylo ještě rozplynulé, nebylo víc než svatý dech, který se jemně zvedal a klesal posvěcen životem.“ (strana 86). O kus dále Anina dcera, hlavní hrdinka Líza, ještě mladá dívka, je "omámená bahnitou vůní vody a puškvorce, dávným mystériem vynořování se z temnoty a s vlhkou vůní početí" (s. 104). Anin muž, Rus Alexander, se brzy po bolševické revoluci dovídá, že ho Sověti mají na černé listině, proto se musí skrývat v nějaké chatrči. Jeho těhotná žena jede za ním a ujde pěšky deset kilometrů: "Seděli pak dlouho naproti sobě ve tmě, slyšeli jenom dvojí dech... občas se sesunulo poleno a zapraskal oheň." (s. 77). Potom se svlékli, milovali se, leželi zabaleni v kůžích - následující dialogy, včetně výlevu Aniny existenciální frustrace, by se bez uzardění mohly odehrát v kterémkoli hollyvoodském filmovém superkýči. Autorka toho o pravoslaví (potažmo o křesťanství) patrně moc neví. Její „věřící“ postavy se většinou motají kolem ikon Bohorodice s věčným světlem, žehnají se velkým pravoslavným křížem a mumlají své neodmyslitelné Hospodi, pomiluj. Protože si však přečetla Tibetskou knihu mrtvých, musí pro ni nalézt uplatnění i ve svém románu. Alexander v mládí cestoval po Dálném východě, dostal se "jako velvyslanec" až do Tibetu a přičichl k lámaistické moudrosti. Evropská náboženství se mu, zasvěcenému, pochopitelně zdají vnější a ritualizovaná, židovskou vírou počínaje. O šedesát let později za ním, umírajícím starcem, přijede jeho dcera Líza usadivší se po válce s matkou v Karlových Varech, připomene si, jak jí kdysi otec vysvětloval převtělování duší. Je to zcela jednoduché: Čistý náboj božské energie se setká s energií, kterou tu člověk po sobě zanechává. Ta se chytí božského náboje, obalí ho svým člověčenstvím - a na dalších pár let je vystaráno. "Později Líza nemohla odpustit Gorbačovovi Černobyl proto, že o něm říkali, že se stýká s Dalajlámou a s moudrými Východu, že má od nich požehnání, aby změnil běh světa k lepšímu." Při Lízině abiturientském tlachání se sestřenicí Mášou, která zůstala na Volyni, přijde řeč na židovského chlapce Andreje, kterého Líza milovala. (Čekala na něj a kvůli němu se ani neprovdala.) Chodili spolu za školu "před tím, než tak krásně zhasil najednou všechny svíčky její dívčí nevinnosti". Líza se Máše svěří, že ztratila dopis, který jí poslal Andrej z Ameriky, proto se nemohli sejít. Setkají se až po čtyřiceti letech v roce 1983. On je úspěšný spisovatel, který si mastí kapsu na holocaustu, protože přežil. Nemohou si patřit, jsouť oba jinde - ona ho zajímá jako námět pro další knihu. Tu také pod názvem My first love napíše. Škoda jen, že Andrejovu charakteristiku jeho vlastního psaní -"je to jen takové know how, jenže literárně zpracované" - nelze s dobrým svědomím také aplikovat na poslední knihu samotné autorky.

Patrně proto, že tentokrát už nejde o věci z druhé ruky, je poměrně sugestivně a přesvědčivě vylíčena v závěru románu zdevastovaná krajina po dočasně umístěné sovětské armádě. V někdejším vojenském prostoru bydlí Lízini příbuzní, čerství repatrianti z Volyně - píše se už rok 1992. Po návratu z návštěvy u nich se otřesená žena s kočičím životem těší ke svým kočkám, které - nejspíš pro polopatické umocnění metafory – doma chová. Touží doslova "zabořit hlavu do Mackova kožichu a plakat nad osudem Evropy" (!!!). A aby nebyl všemu nevkusenství konec: když záhy na to její čtyřnohý miláček sejde věkem, pořídí si kocoura nového, "kterého pojmenovala“ – hádejte po kom? No přece „po prezidentovi a předsedovi vlády"!

Kdo by se chtěl o životě i jazyce volyňských Čechů dozvědět více než recepty na nadívaná vajíčka (s. 101) nebo na pirohy (s. 173), ať si raději přečte knihu Nad rovinou od Marie Stryjové. Její nádherné básnické evokace v próze však vyšly už před patnácti lety a jsou dávno rozebrané.*

Eda Kriseová. Kočičí životy. Vydalo nakladatelství Hynek v Praze, 1997. 350 str., náklad a cena neuvedeny.
16.8.1997 - Lidové noviny, sobotní příloha Národní 9.

*To už naštěstí neplatí, neboť kniha Marie Stryjové vyšla v novém a doplněném vydání a pod názvem Mlč! v Evangelickém manufakturním nakladatelství (EMAN) v Benešově v roce 2006.

Poznámka: pro nadcházející dlouhé zimní večery si dovolím čtenářům Virtually občas předložit i některé své starší kritiky a recenze, v nichž upozorňuji na autory a díla, jejichž význam přesahuje efemérní hluk jedné či dvou sezón. Dnešní kritikou činím trochu výjimku, neboť kniha E. Krizeové vlastně nebyla ničím víc než součástí zmíněného šumu a hluku, ale protože jsem zapomněl dát před dvěma lety na Virtually text o knize M. Stryjové a chci tak učinit teprve dodatečně, myslím, že nebude od věci začít právě odtud.

Josef Mlejnek