Putinův rébus

Jefim Fištejn

MF Dnes 27.04.2007

Proč by se ruský prezident mohl stát sám sobě nástupcem, ač to tak být nemá, a co by z toho vzešlo

Někdo by možná řekl, že lidé, kteří s výrazem zvířecí vážnosti ve tváři navrhují změnit Ústavu Ruské federace tak, aby občan Vladimir Putin mohl zůstat prezidentem na další funkční období, třetí v pořadí, jsou pouze šplhouni a mystifikátoři a chtějí si to svou horlivostí u prezidenta vylepšit.
Jejich vysoké ústavní postavení však naznačuje, že by mohlo jít o víc než o zbožné přání.
Zejména zaráží nejednoznačnost prohlášení samotného prezidenta, který by mohl jediným slovem učinit přítrž nehorázným spekulacím. Co míní „básník“ svým nejčerstvějším výrokem, že příští výroční projev v Kremlu již bude pronášet jiný člověk, zatímco on sám sepisovat politickou závěť zdaleka nehodlá?
Máme tomu rozumět třeba tak, že prezidentem sice bude někdo jiný, leč opratě zůstanou v jeho držení?
Zavede snad mimoústavní pozici mentora, kmenového stařešiny či otce národa?
Kdo má v právním statě luštit feudální křížovky s tajenkou?
Se záhadným výrazem egyptské sfingy sleduje Putin stále drzejší návrhy svých dvořanů, které de facto ústí v zavedení doživotního, pokud ne dědičného vůdcovství.
Jak jinak lze hodnotit myšlenku předsedy Rady federace, horní to komory ruského parlamentu, Sergeje Mironova, který navrhl zrušit jakákoli omezení pro součet funkčních období a každé funkční období zvýšit ze čtyř na sedm let? I člověk, který už v první třídě propadl z počtů, snadno spočítá, že výsledkem takové změny bude právě doživotní vůdcovství, ať už jeho název bude jakýkoli. V rozhovoru, který poskytl „Nezavisimoj gazetě“, vysvětlil předseda Senátu, že v případě Putina „součet funkčních období není otázkou aritmetiky“ a že „Putin - toť netoliko jméno občana Ruska, nýbrž záruka samotné existence a obrody země.“ Tento přístup k Putinovi jakožto k nadpřirozené, zřejmě bohem seslané pojistce ruského bytí činí z každého odkazu na ústavnost takřka vlastizradu.

Jen je nechte, ať tápou

Předseda horní komory, který zároveň stojí v čele jedné ze dvou prokremelských stran „Spravedlivé Rusko“ (tou druhou je strana „Jednotné Rusko“, kterou pro změnu vede předseda Státní dumy) sice označil svůj návrh za neformální podnět, o němž „by bylo radno pohovořit s přáteli u šálku čaje“. Nicméně poslal své věrné senátory do regionů, aby u samovarů posoudili celou věc s místními gubernátory a získali jejich souhlas s návrhy. A tak se i stalo.
Již na dva tucty subjektů Federace, jak se v Rusku říká guberniím a republikám, vyjádřilo podporu senátorskému počinu.
Putin to přinejmenším musí vnímat, pokud to nezorganizoval sám.
Nejistota kolem jeho osobních záměrů je pro něj mocným nástrojem, jak držet na uzdě celou svou pestrou družinu. Z tohoto pádného důvodu stav neurčitosti potrvá nejspíše do podzimu, možná až do prosince, kdy začne „volební kampaň“. Vždy zde bude pro jeho okolí doutnat plamínek naděje, že široká veřejnost Putina nakonec přesvědčí, když napitá čajem vrhne se na kolena s prosíkem o slitování.
Nejde zde o to, že Putin z konspiračních důvodů tahá svou veřejnost za nohu. Nejspíše ani on nemá v hlavě žádný jasný plán a přesný itinerář. Venku je jaro, za dveřmi je léto, podzim bude posledním Putinovým ročním obdobím a stále nemáme jasno v tom, kdo Putina nahradí, nebo alespoň o to bude usilovat. A přitom neznámému nástupci Putin plnou parou vybírá tým nejbližších spolupracovníků - proslýchá se, že tiskovým mluvčím toho příštího prezidenta již určil Dmitrije Peskova.

Stačí ukázat prstem

Samozřejmě stačí, aby na někoho ukázal prstem, a dotyčný bude zvolen třeba i proti vlastní vůli. Putinův problém je právě v tom, že na někoho musí ukázat prstem. To je postup, který zavání autoritářstvím. Ruský prezident by preferoval situaci, kdyby se problém nástupnictví vyřešil jaksi samovolně -jako by se v hlavách veřejnosti rozsvítilo: no to je přece on, jediný správný kandidát! Asi tak jako on sám kdysi sjednotil kolem sebe znesvářené elity a vypracoval se na lídra, který byl toužebně očekáván. Potíž je v tom, že zatím všichni kandidáti z Putinova čeledníku na silné lídry nevypadají. Každý má nějakou vadu: jeden je příliš mlád a povahy nepevné, druhý naproti tomu nepružný a bez rozhledu. Žárovka v hlavách se při pohledu na ně nerozsvěcí. Ani nemůže. Putin totiž v roce 1999 měl volné ruce a bianko šek. Jeho potenciální nástupci dnes mají na rukou neviditelná pouta. Chce se od nich, aby splnili nesplnitelné: běž tam, nevím kam, přines to, nevím co. Chce se od nich, aby se stali silnými vůdci, za kterými půjdou zástupy - a zároveň aby zůstali v pozadí a bez větších ambicí hráli druhé housle. Aby se stali oblíbenými - nikoli však na úkor oblíbenosti Putina. Aby prokázali svou nebývalou účinnost - a přitom tak nějak aby bylo jasno, že je z pozadí moudře řídí a usměrňuje prezident sám. Aby vystoupili z Putinova stínu, aniž z něj vystoupí doopravdy.

Probůh, jak?

Takové úkoly jsou řešitelné jen v pohádkách. Není snadno za těchto podmínek najít ochotného kandidáta. Proto Putin naznačuje své sympatie hned jednomu, hned druhému, leč marně: všichni kolem tupě zírají v očekávání, kdy už jim na někoho ukáže prstem. Proto tak mnohoznačně mlčí, když předseda Rady federace vede své volnomyšlenkářské řeči o třetím až desátém období: Putin si ponechává únik ze slepé uličky. „Dáme mu rok dva nebo tři, ať si to rozmyslí,“ říká Mironov.
Problém je vskutku vážný a v návrhu na diskusi není nic zlého: Rusko potřebuje východisko, které by uspokojilo všechny. Potíž je však stejného druhu jako v případě nástupců - Mironovův počin je prostě neuskutečnitelný. Putin vystavěl systém tak, že o ničem s nikým z definice nemůže diskutovat - o všem rozhoduje sám. Všichni chápou, že pro gubernátory, kteří podpořili počin kolegy Mironova, to byla pouze forma vyjádření naprosté oddanosti, nikoli jakýsi odvážný osobní názor. Smysl gesta je nabíledni: jak řeknete, tak uděláme. Jen už, probůh, řekněte jak. Až v předvečer voleb bude jasno, že nelze najít černou kočku v tmavé místnosti. A problém nástupce vyústí v opravdovou politickou krizi.
Ohroženy totiž budou základy nepsané smlouvy, kterou Putin uzavřel s ruskou společností. Tato „společenská smlouva“ obsahuje jeden jediný, avšak striktní zákaz - naprosté zapovězení nepovolené politiky. Cizí pozorovatelé si dávno všimli zajímavé okolnosti: jen málokdo z mladých podnikavých lidí sní o politické kariéře. Nejlepší postavení „smlouva“ zajišťuje, jak jinak, státním úředníkům, kteří zbytněli za Putina do podoby samostatného stavu s vlastními uvědomovanými zájmy a bezmeznou oddaností prezidentovi. Živí je „ouřad“, zatímco odborníci, pokud je někdo potřebuje, dostávají za své služby obálky. Vysocí úředníci jsou dobře zakomponováni do státního byznysu, svou nenadálou prosperitu nemají zapotřebí skrývat a veřejně si libují v okázalém přepychu. I ostatní skupiny sající z cecku rozpočtové sféry ctí smlouvu s mocí výměnou za stálý růst svých příjmů. Jejich spotřebitelský apetit roste však rychleji než výdělky.

Mazat, mazat, mazat

Ani velkopodnikatelé na smlouvě s Putinem netratí. Oloupení Michaila Chodorkovského o Jukos ukázalo, že v Rusku komukoli lze vzít cokoli, avšak i přesto podnikatelé podporují a budou podporovat Putina ve vnitřní, a dokonce i zahraniční politice, dokud bude růst národní hospodářství a spolu s ním i výnosy z byznysu a poptávka po jeho produkci. Dolarové miliardářství se stalo za vlády Putina takřka hromadným jevem, tudíž pro každého zbohatlíka se snížilo riziko, že těžká trestající dlaň vrchnosti padne pro poučení jiným právě na jeho hlavu. Důležité je respektovat pravidla hry: neurážet mocipány, nesnažit se vydělávat tam, kde vydělává stát, a mazat, mazat, mazat.

Šašliková konvence

I přesto, čím více se blíží prezidentské volby, tím více je pochybujících o tom, že tato společenská smlouva, již politologové dávno překřtili na „všeobecnou šašlikovou konvenci“, bude mít dlouhé trvání. Může se totiž stát, že jeden z účastníků dohody, a to ten nejdůležitější, brzy své místo opustí. Je otázka, zdali moc bude schopná i nadále plnit dohodu. Ceny ropy - toť veličina nestabilní. I při dnešních pohádkových surovinových příjmech raketově narůstající dovozy ujídají z kladného salda platební bilance - což je jediný, nezapomeňme, zdroj snadného blahobytu občanů. Nasyslované zásoby na nějakou dobu vystačí na to, aby stát uplácel občany a udržoval úroveň mandatorních výdajů, peníze však budou stále dražší a podnikatelé budou muset krátit svůj korupční desátek úředníkům.
To vše vytváří sílící tlak na Putina ve snaze donutit ho zůstat ústava neústava.

Jefim Fištejn