Podzemní církev

Žaloudek Petr

V dubnu 2008 jsem se ve Vídni zúčastnil přednášky Prof. Doz. Dr. Klause Bolzana, rakouského lékaře a teologa ze Salzburgu, na téma: „Osud Evropy, zničení, vykořenění, beznaděj...“ /Schicksal Europa, Zerstörung, Entwurzelung, Hoffnungslosigkeit, im Schottensaal, Freyung 6, 1010 Wien, 9 – 11 Uhr/. Svou přednášku začal slovy: „Narodil jsem se v roce 1936. Patřím tedy do generace těch Rakušanů a Němců, která je dnes označována za psychicky nemocnou generaci.“ Po tomto nezvyklém a překvapivém úvodu pak pokračoval: „Všichni, kdo se narodili mezi léty 1935 a 1945 na území Rakouska i Německa chodili do škol a vyrůstali v době, kdy byl jako největší vzor, vůdce a vládce předkládán dětem Adolf Hitler. Byl prezentován jako ten nejschopnější člověk, který nastolí na světě pořádek, zavede mír a blahobyt. Když začala válka, bylo nám vtloukáno do hlavy, že je to válka potřebná, užitečná a spravedlivá. Když napadl Sovětský Svaz bylo nám řečeno, že je to svatá válka, protože je namířena proti největšímu možnému zlu – proti bolševismu a zamezení šíření komunistických myšlenek. Když II. světová válka skončila, fašistická armáda byla poražena, Hitler mrtev, nastalo najednou ticho. Ani slovo. Nikdo s námi nemluvil, nikdo nám nevysvětlil, co se to vlastně stalo; najednou jsme slovo Hitler nemohli vyslovit, vše, co nám ještě před nedávnem bylo vtloukáno do hlavy, najednou tichlo, jakoby ta doba ani nebyla existovala; celé to období vymizelo z učebnic historie, s nikým o tom nebylo možné mluvit, bylo to velké tabu. Tenkrát jsme byli příliš mladí na to, abychom pochopili, co se vlastně stalo, příliš nezralí a nezkušení, abychom dokázali strávit a vnitřně se vyrovnat s tím, co v našich hlavách vyvolalo takový šokující zmatek. Společnost, která byla prosáklá fašistickou ideou, se nedokázala sebekriticky postavit k tomuto problému a hlavně ve smyslu psychoterapie se mu podívat přímo do očí. Nastalo období mlčení, období milionu otázek, na které nepřicházely odpovědi. V této dusivé atmosféře jsme pak vyrůstali a mnohým z nás nikdy nebylo dopřáno dovědět se pravdu o tom, co se to vlastně stalo. Dítě velmi silně prožívá své dětství a vše, co během dospívání zažije, ho podstatnou mírou ovlivní na celý život. Jestli nemá šanci se vypořádat s traumaty, pak si je nese s sebou a čím více dospívá, tím více se stává psychicky nemocným.“

Tato slova Prof. Doz. Dr. Bolzana mi připomněla situaci, která se odehrála na poli politickém, církevním, hlavně však morálním na území někdejšího Československa. Na tato slova jsem si vzpomněl, když jsem nedávno četl krátký článek pražského kardinála Vlka uveřejněný v KT č.15 /14.dubna 2008 na straně 9/. Pan kardinál v něm reaguje na článek z KT č.12, strana B /24.března 2008/, ve kterém polský kněz působící v Čechách, P. S.Góra chválí někdejší podzemní církev a sloužení mší tajnými kněžími, kteří ho kdysi jako mladého člověka oslovili. Pan kardinál zřejmě pobouřen tím, že nějaký tajný kněz mohl ovlivnit tohoto Poláka, napsal rozhořčená a tvrdá slova na adresu někdejších tajných kněží a biskupů, uvádějíc jméno „Římu neposlušného brněnského tajného biskupa Davídka“. Šmahem tak hodil všechny jakoby do jednoho pytle a roli tajné církve, tajných kněží a řeholníků za komunismu smetl ze stolu, jako kdyby ani nebyli existovali.

Abych řekl pravdu, velice mne tato jeho reakce překvapila, protože on sám dobu komunismu a tajné církve zažil na vlastní kůži. Někdy se vůbec nestačím divit tomu, jak krátkou paměť mají někteří lidé. Jedno staré latinské přísloví říká: Inter arma silent musae. Ve válce mlčí múzy. Každý dospělý člověk, i ten, co válku nezažil, ví, že v ní jde člověku o holý život, o přežití a nemůže se věnovat činnostem, které se označují jako nadstavba života. Mezi takové „nadstavbové“ činnosti patří i plné a svobodné praktikování náboženského života. Období komunismu v Československu bylo zcela evidentně označováno za období náboženské nesvobody. Stát povoloval jenom takovou náboženskou svobodu, která byla v souladu s jeho politikou a ideologií. Nebo jsme snad již zapomněli na kněze, kteří byli členy prokomunistické organizace Pacem in terris, kteří jako jediní mohli veřejně působit jako faráři, byli jmenováni biskupy atd.? Zapomněli jsme snad již na večery strávené posloucháním rozhlasových stanic Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa, které nás informovaly nejen o dění ve světě, ale hlavně o dění ve vlastním státě, protože všechna oficiální media o těchto událostech mlčela? Mezi nejčastější zprávy patřily vždy hlavně zprávy ze života tajné, podzemní církve. Mnohokrát byly tyto stanice jedinými pravdivými informátory o tom, co se vůbec děje. Ten, kdo nedržel hubu a krok, ten, kdo vyčuhoval z řady, byl třídním nepřítelem, zrádcem, či dokonce zločincem. Věznice byly plné tzv. „tajných křesťanů“, zatímco kněží z Pacem in terris si hověli v teploučku a pohodlí farních budov obhospodařovaných farními hospodyněmi. Zapomněli jsme snad již na dobu, která byla dobou zmatků, lží, převrácených hodnot, deformovaných charakterů a dobou barvosleposti? Když bílá není bílou, ale černou, co vidíme? Když pravda není pravdou, ale lží, o jakou pravdu jde? Když kněz není duchovní a morální autoritou, ale pokřivenou figurkou na šachovnici zkorumpovaných mocných, jakýpak je to kněz? Kdo je jeho pánem, komu vlastně slouží, koho poselství hlásá, jaký příklad dává lidem? O jakém kněžství je to vlastně řeč? Ti, co za komunismu zvolili oficiální studium v seminářích s přesně vyměřenými mantinely politické moci, ti co se pak stali kněžími z milosti komunistických chlebodárců, působili sice pak veřejně v kostelích, ale za jakou cenu? V čem spočívala jejich věrnost Římu, když byli vnitřně rozpolceni? Ti, co tehdy volili cestu skrytosti a podzemí to měli dvojnásob těžké. Byli neustále pod čočkou mikroskopu tajné policie a riziko, že nebudou moci vždy kontaktovat Řím bylo tak velké, že mnohdy nezůstávala jiná možnost, než improvizovat. Zároveň však byli i pod palbou kněží a biskupů Pacem in terris, protože jimi byli označování za odnož, za nevěrohodné nástupce apoštolů a oficiální hierarchické církve. Bylo to období nesvobody, období duchovní války, zmatků, nepochopení, křivd... A tak tajným kněžím nezůstávalo nic jiného, než se opřít o Písmo svaté a zkušenost z dob prvních křesťanů. Inter arma silent musae. Není divu, že v tak komplikovaných a těžkých, dnes již nepochopitelných podmínkách nemohli jinak, než improvizovat, protože „Řím byl daleko a bylo třeba žít a jednat“.

Považuji za nehorázné to, jak se po pádu komunismu zachovala církev a společnost vůči všem těm osobnostem z tzv. tajné církve. Ti, co kdysi drželi prapor, co přinášeli oběti a horlili za ducha Evangelia byli po „sametové revoluci“ odsunuti, až na pár výjimek, na zcela vedlejší kolej a moci, lépe řečeno úřadu v církvi se ujali ti, kteří vyrůstali jako produkt zkorumpované hierarchické církve.

Rovněž považuji za nehoráznost to, co si dovolil napsat kardinál Vlk na adresu biskupa Davídka a jiných kněží z tzv. tajné, umlčené církve. Jestli má být prvořadou podmínkou věrohodnosti členství v církvi věrnost Římu a ne věrnost svědomí a věrnost Evangeliu, tak nechci mít s takovou katolickou církví, jakou pak kardinál Vlk – nomen est omen – opravdu nic společného.

Na závěr se vracím k přednášce Prof. Doz. Dr. Bolzana ve Vídni. Generaci, která vyrůstala v letech 1935 až 1945 označil za psychicky nemocnou, traumatizovanou. Já označuji, až na pár výjimek, generaci oficiálně působících kněží mezi lety 1950 až 1968 a pak 1970 až 1989 také za psychicky vykolejenou a nemocnou.

Děkuji za pozornost.

P.S.1.
Před několika lety získal doktorát z teologie na vídeňské univerzitě slovenský kněz Peter Sepp. Doktorskou práci psal u Prof. Zulehnera, tehdejšího děkana vídeňské teologické fakulty. Tento profesor pastorální teologie je v celém křesťanském světě znám jako autor mnoha knih a skvělý řečník. Peter Sepp psal svou práci o období působení tajných kněží na území Československa. Na základě mnoha rozhovorů vznikla zajímavá publikace o tom, jak probíhala příprava na kněžství, formace, svěcení, pastorace. Přišla řeč i na činnost biskupa Davídka a jeho prozíravé, prorocké myšlenky. Ty byly, žel, pod rouškou neposlušnosti Římu mnohem později, po změně režimu, všechny smeteny ze stolu. Seppova práce je tak možná jedním z posledních svědectví lidí, kteří osobně znali biskupa Davídka a poodhalili tak jeho velkého, velkorysého a obdivuhodného ducha. Peter Sepp pozval na slavnost předávaní doktorských titulů i paní Ludmilu Javorou z Brna, kterou kdysi biskup Davídek vysvětil na kněze. Když se o její prezenci v sálu dověděl Prof. Zulehner, přerušil slavnostní obřad, osobně šel s Petrem Seppem pro paní Javorou, přivedl ji na pódium a s neskrývanou pokorou, respektem a pln dojetí ji představil všem shromážděným jako živého svědka živé, odvážné a prorocké tajné církve z dob komunistického Československa. Nastal velký aplaus a nesmírně radostná a upřímná atmosféra. Škoda jen, že žádná oficiální katolická média nenašla odvahu o této události informovat.

P.S.2.
Na toto téma jsem v minulosti již několikrát napsal úvahy. Viz moje webová stránka a články: „Korene cirkvi ešte nie sú ošetrené“ a „Kardinál Vlk a biskupové...“

Žaloudek Petr
ThLic. Peter Žaloudek sa narodil v roku 1958 v Žiline, od roku 1983 žije vo Viedni. Za totality pôsobil v slovenskom katolíckom podzemí, spoluorganizoval pašovanie náboženskej a duchovnej literatúry a premietanie vtedy zakázaných filmov a diaprednášok s náboženskou tématikou. Po nútenom odchode do emigrácie vyštudoval v Ríme teológiu a niekoľko rokov pôsobil vo Viedni ako kňaz. Neskôr sa oženil a od roku 1991 pracuje ako rádiologický laborant na jednej z viedenských kliník.
Osobní stránky